14. stránka

Zámek z pavučiny kouzel

Chaloupka na muřích nožkách a Dívka v medvědí kůži, to jsou dvě půvabné knížky Sophie Andersonové, kterou aktuálně doplnil Zámek z pavučiny kouzel. Všechny tři spojuje motiv ruských pohádek a legend a přestože jsou primárně zacíleny na děti a mládež, užijí si je i dospělí, kterým je svět pohádek a fantazie pořád blízký.

Na zámku Mila žije dívenka Ola se svými milovanými nejbližšími – rodiči, čerstvě narozenou sestřičkou a babusjou, která věří na magii. Magie je vlastně všude kolem a když Ola jednoho dne projde magickou bránou, najde za ní úplně jiný svět i nové přátele, kteří potřebují její pomoc.

Velšská spisovatelka Sophie Andersonová opět napsala nádherný příběh, dobrodružný i poučný, který tentokrát míří k poselství nejvzácnějšímu – k utužení rodinných pout, vzájemné pospolitosti, důvěře, lásce a úctě. Ole je třináct a na svých bedrech už má naloženo celkem dost – musí zachránit magickou říši i svůj domov. Její mise je prodchnutá dobrým i zlým, za pomoci přátel, s nimiž ji pojí stejný cíl, musí čelit nebezpečnému černokněžníkovi.

Sophie Andersonová píše poutavým způsobem, její vyprávění dokáže zaujmout napříč generacemi. Ani do třetice nechybí originální ilustrace, které děj skvěle doplňují. Tentokrát jsou dílem Saary Katariiny Söderlund a jsou třešinkou na dortu tohoto nádherného počinu.

Ola má se svými „kolegyněmi“ Márinkou a Jankou hodně společného. Všechny stojí před nečekanými a velkými výzvami osudu. Musí překonat samy sebe a spoustu překážek, které jim stojí v cestě. Jejich cesty jsou dobrodružné a plné napětí, není nouze o vypjaté chvilky a spoustu emocí. Všechny tři jsou důkazem, že všechno jde, když se chce. 🙂 K tomu přičtěte charisma prastarých pohádek a mýtů, to je to správné čtení pro nebojácné holky (a kluky) všeho věku.

Sophie Andersonová je s každou svou další knížkou lepší a lepší. Na co se můžeme těšit příště?

P. S. Pokud máte spisovatelčiny knížky přečtené, dočkáte se na konci milého překvapení. 😉

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Řbitov zviřátek

Bububububu! Nový Stephen King je tady! Vlastně nový ne, nakladatelství Beta úspěšně pokračuje v reedici jeho knih. A dalším kouskem v pořadí je Řbitov zviřátek. Ano, vidíte správně, tak se knížka jmenuje a má pro to svůj důvod. To víte, když hřbitov pro zemřelé domácí mazlíčky zakládají děti, musíme jim nedokonalou gramatiku odpustit. 🙂 Hřbitov se nachází v malém městečku ve státě Maine (kde jinde), kam se s rodinou stěhuje mladý lékař Louis Creed. Má dvě malé děti, s manželkou mu to klape, prostě krásná šťastná rodinka, přes jejíž nebe běhají pouze mráčky v podobě dětských viróz a nachlazení. Jednou však Creedovým umře oblíbený kocour Church a Louis se ho rozhodne pohřbít. Bude to „řbitov zviřátek“ nebo nedaleké indiánské pohřebiště, které je prodchnuto děsivou a tajuplnou atmosférou? Tak či tak, po kocourově smrti už není pro Creedovy nic tak jako dřív.

Jestli něco pan King umí, tak je to správné navodění atmosféry. I když se u jeho knížek bojím málokdy, vždy mě z jeho popisů mrazí, tak sugestivní dokáže být. Jak už jsme zvyklí, děj se rozvíjí pozvolna, a přestože nás King vede umně po svých cestičkách, není tentokrát až tak podrobný. Nabídne úvod do situace – kdo jsou Creedovi, jak se jim žije, proč se ocitli v takovém zapadákově, s kým se tam potkají a co se kolem nich děje. Seznámí nás s jejich nejbližšími sousedy a pomalu, ale jistě si nás připravuje na velkolepé finále, které působí trochu šokujícně, abychom si pak řekli, že je to ten pravý King se všemi nechutnostmi, tak jak ho známe a máme rádi.

Atmosféra je ve Řbitovu zviřátek hodně důležitá. Důležitý prvek, indiánské pohřebiště a legendy, které ho provázejí, jsou těžištěm celého příběhu, stejně jako smrt a to, co po ní (možná) přijde. A nastolit tísnivou náladu, to King umí. Celou dobu podvědomě tušíme, že se něco stane, až pak…

Řbitov zviřátek je slušný, sugestivní horor s mysteriózními prvky. Je to jedna z nejcharismatičtějších kingovek, kterou doporučím i těm, kteří ho příliš načteného nemají.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku pořídíte na eshopu.

Aby na mě nezapomněli

Jak mohou rodiče zapomenout, že mají syna? Ročního syna, který je oba potřebuje? Tommymu Llewellynovi se to stalo. V předvečer prvních narozenin mu maminka upekla dort a tatínek dal pusu na dobrou noc. Ráno ani jeden nevěděli, že jsou rodiči. V postýlce leží dítě, které nepoznávají, v bytě nic nenasvědčuje tomu, že by v něm nějaké miminko žilo. Žádné fotky, žádné plenky, hračky ani oblečení. Pouze vyděšený manželský pár a maličký Tommy, jemuž je souzeno, aby si na něj nikdo nepamatoval. Každý rok se na své narozeniny probudí a nikdo si na něj nevzpomíná. Rok co rok začíná znovu a představuje se lidem, s nimiž prožil celý předchozí rok, ale oni to neví. Čím je Tommy starší, tím víc si uvědomuje, že by rád žil normální život a přeje si, aby si ho lidi pamatovali.

Tommy, ach Tommy… Hrdina románu Aby na mě nezapomněli si vás kolem prstu omotá na první dobrou. Tak stejně si získal i slečnu Michelle, která se o něj stará v „Mlíkárně“, jak je nazýván dětský domov, kde se Tommy poprvé ocitne v den svých prvních narozenin, a kde každý rok začíná znovu a znovu od nuly. Je to doják hned od prvních stran, na to se připravte. Ale moc hezký doják, k zamyšlení. Tommy je jedním z nejmilejších a nejsympatičtějších knižních hrdinů vůbec. Nelze jinak, než mu fandit a se zatajeným dechem sledovat jeho každoroční martyrium s identitou.

Michael Thompson napsal nádherný, dojemný příběh, jemuž je velmi snadné propadnout. Možná znáte film Na Hromnice o den více, kdy se hlavnímu hrdinovi, arogantnímu reportérovi neustále vrací ve smyčce jeden den. Díky tomu dokáže změnit sám sebe a i spoustu věcí kolem. Podobně je na tom Tommy, jehož každoroční „znovuzrození“ přináší spoustu vtipných i smutných momentů.

Vedle Tommyho se v románu objevuje hodně vedlejších postav, které se jeho života dotknou letmo, nebo naopak osudově a pokaždé jinak. Tohle křehké čtení je střídavě smutné i veselé, Michael Thompson píše příjemným způsobem a přestože to Tommy ve svém životě nemá lehké, čte se jeho příběh velmi lehce. Jen mě trochu mrzí, že autor blíže nenastínil, proč je Tommy každý rok na své narozeniny svým okolím zapomenutý, jestli je to způsobeno nějakou anomálií nebo je to prostě jen takový mysteriózní prvek. Určitě budete stejně jako já celou knížku dumat, jak se to všechno se sympaťákem Tommym nakonec vyvrbí.

Pokud máte rádi knihy, které mají i něco navíc, jejich těžištěm je lidský život a vše kolem něj, baví vás sledovat vývoj vztahů mezi lidmi, román Aby na mě nezapomněli si přečtěte.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku pořídíte na eshopu nakladatelství.

Vyvolali jsme bouři

Píše se rok 1945, ale pro Malajsko jakoby válka neskončila, trpí pod nadvládou Japonců. Děj románu Vyvolali jsme bouři se odehrává v těchto nelehkých časech a přibližuje životní osudy rodiny Alcantarových. Manželé Gordon a Cecily jsou v těžké situaci, ztratil se jejich patnáctiletý syn Abel, který jako by se do země propadl. Dcera Jujube pracuje v kavárně, kterou navštěvují obhroublí japonští vojáci a nejmladší Jasmin se musí ukrývat celé dny ve sklepě, což má vliv na její psychiku. Beznaděj z toho jen prýští, zvlášť když si je Cecily jistá, že za všechno může ona a své tajemství musí stůj co stůj před rodinou utajit. Co má Cecily na svědomí? A jak se aktuální situace v Malajsku odráží na rodině Alcantarových?

Vanessa Chan napsala mimořádně silný příběh o vině, špatném svědomí, o tom, co je dobré a co špatné a jak tyto jevy mohou odlišně vnímat jednotlivé postavy. Jako vypravěči dostávají prostor čtyři hlasy – ztracený Abel, až příliš zodpovědná Jujube, malá Jasmin a jejich matka Cecily. Jejich vyprávění je svědectvím o těžké době, historickou rodinnou ságou i psychologickou sondou. Autorka jde na dřeň, její počin vyvolává otázky i morální dilema, osobně jsem se s Cecily nedokázala ztotožnit. Dějové linky nejsou řazeny chronologicky, střídají se podle vypravěčů a vedou čtenáře různými časovými obdobími a místy. Všichni čtyři nabízejí silné příběhy, zejména Abelův svírá u srdce.

Děj působí stroze, přestože se v něm tolik odehrává. Spisovatelka umí navodit atmosféru a nastínit ji tak sugestivně, jakoby jste byli přímými účastníky. Cítite horko, frustraci, vztek i pachy, natolik vás dokáže vtáhnout do děje. Okupované Malajsko a jeho bezvýchodná situace je etapou světových dějin, o níž se toho moc nepíše. Malajsanka Vanessa Chan počinem Vyvolali jsme bouři přispívá k širšímu povědomí ohlednvě bouřlivé historie své rodné země.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu pořídíte na eshopu.

Naše divoké dědictví

Nakladatelství Kazda přichází s nejnovějším počinem Petera Wohllebena, který je znám jako milovník a ochránce přírody. Publikace Naše divoké dědictví si na paškál bere naše chování a jednání vůči přírodě.

Zabývá se faktem, který může být pro někoho mírně znepokojující – jak přírodu dokážou ovlivnit všechny druhy – zvířata, rostliny a lidé především. Nedávno jsme se otřepali z pandemie covidu – je s podivem, co dokáže nenápadný virus či bakterie, jak zničí miliony lidských životů za krátkou dobu. Ale největšími kazisvěty jsme, bohužel, my lidé.

Kniha je rozdělená do tří kapitol. V první nazvané I nadále jsme zvířata se autor zabývá vývojem člověka, klade si otázku, jak to, že ještě existujeme? 🙂 Vždyť spousta rostlin a živočichů má lepší způsob než my. Rostliny vylučují jedovaté látky a mezi sebou se tak „dle potřeby“ hubí. My nejsme ani vybaveni tělesně, výhodou je pouze větší mozek. Co všechno nám pomáhá přežít a naopak nás ničí?

Druhá kapitola nese název Koruna stvoření a seznámí nás se vším kolem evoluce a inteligence, růstu populace a problémy s tím souvisejícím – rozšiřující města „kradou“ úrodnou půdu, spotřeba všeho roste a ekosystém zatěžujeme víc a víc.

Poslední část je nazvaná Za opačný konec. V ní se Peter Wohlleben zamýšlí nad tím, jak přírodě pomoci a přestat ji neúměrně zatěžovat. Je třeba využít metodu „nudgingu“, neboli jakéhosi pošťouchnutí. Laicky a drsně řečeno – musíme se prostě kopnout, abychom se posunuli žádoucím směrem a změnit své chování vůči přírodě. Už dnes se u nás pomalu, ale jistě zabydluje fotovoltaika, elektroautomobily a kola, které můžeme nabíjet pomocí solární energie. Ale i při jejím využívání se musí přemýšlet.

V žádném případě se nejedná o suché a strohé čtení. Je to mé první setkání s autorem, a toho jsem se trochu bála, ale můžu říct, že zbytečně. Text nenudí, je srozumitelný, cílí na laiky a ty, kteří se nad naší budoucností přemýšlí. Wohlleben používá hodně přirovnání se zvířaty a jejich chováním, přikládá vlastní postřehy a historky. Z toho všeho sálá autorovo zaujetí pro správnou věci, láska k přírodě.

Wohllebenovo zamyšlení je zajímavé a podnětné. Nejsme páni tvorstva ani vládci přírody. Jsme její součást a podle toho bychom se měli chovat. Spousta otázek, spousta námětů k přemýšlení a reflexi, to je Naše divoké dědictví. Tak co, pošťouchneme se tím správným směrem? A který to vlastně je?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, knížku pořídíte na eshopu.

Vidlák bůůk

Nakladatelství Kazda pomáhá Nele Kyselové šířit její knihu mezi čtenáře. A je to dobře, protože humorných a pohodových knížek není nikdy dost. A taky, přiznejme si, baví nás sledovat, jak se ti odvážnější rozhodli změnit životní styl a otočit dosavadní standard o sto osmdesát stupňů. Nela Kyselová má venkov v malíku, jako malá si uživala vesnický život u babičky a dědy a na dospělácká kolena se k němu zase vrátila. Své zážitky zpracovala v knížce Vidlák bůůk.

Že je Nela Kyselová veselá kopa, zjistíte, jakmile se začtete do jejích místy rozverných řádků. Píše vtipným stylem, její humor je poměrně neotřelý, obsahuje novotvary, které si autorka sama vymýšlí, např. pípavci, králictvo, rohatci, kuřáci a ušáci – to jsou výrazy pro její zvířenu.

Knížka je rozdělená na dvě základní části. První – „Písmenka vidlácká“ pojednává o všem, co se týká vidláctví, seznamuje nás se způsobem, jak Nela a její rodina žije, včetně nekonečného koloběhu, co se péče o statek a zvířenu týče. V té druhé, nazvané „Písmenka zvěření“, jsou v hlavní roli, jak jinak, zvířata.

Vidlácké příběhy baví, když autorčin způsob vyjadřování přijmete za svůj. S enormní dávkou humoru Nela Kyselová líčí, jaké to je, když se rozhodnete, že budete na venkově žít se vším všudy. Toho vtipu na mě bylo někdy až moc, ubrala bych, bodré a žoviální vyjadřování moc nemusím. Zvykala jsem si i na výše zmíněné novotvary, ale to je můj subjektivní pocit, pokud to budete mít jinak a knížku zhltnete, ani nebudete vědět jak, je to v pořádku.

Co se stane, když jdete v deštivém počasí doprovodit syna na školní autobus? Ano, přinesete si kvanta hub, s nimiž jste nepočítali. Užijete si vidlácký podzim, budete smutnit za králíky, které vyhubil mor a naopak, zasmějete se, když s Nelou zjistíte, že má zaprané kozy. Ty mektavé, samozřejmě, na co jste hned mysleli? :)))) Když totiž napadne sníh, i ta nejbělejší srst vypadá zašedle.

Chystáte se v létě na dovolenou strávenou na venkově? Nebo tam žijete celý rok a chcete si své zážitky porovnat s někým jiným? Milujete pohodlí městského života a o opačném protipólu si raději jen čtete? Tak v každém případě zkuste otevřít Vidlák bůůk. Nelu Kyselovou můžete také sledovat na Facebooku, kde má svůj Vidlákblog.

Za recenzní výtisk děkuji Nele Kyselové a nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si ho můžete pořídit.

Vyhnankyně

Anglické ženy se v roce 1840 vydávají na lodi z Británie do Austrálie. Jejich cesta není dobrovolná, jsou to vězenkyně, které si budou odpykávat trest v australské trestní kolonii ve Van Diemenově zemi (současná Tasmánie). Jednou z nich je Evangeline, mladá guvernantka, která podlehla svodům syna zaměstnavatelů a navíc byla křivě nařčená z krádeže. V kolonii si má odpykat čtrnáctiletý trest. Na lodi se seznámí s Hazel, mladinkou porodní bábou a bylinkářkou, která je naivní a vystrašené Evangeline oporou.

V Austrálii jsou domorodí obyvatelé násilně vytrženi ze svého prostředí a misionáři se snaží přivést je na křesťanskou víru. Malá Mathinna, osiřelá dcera náčelníka, se dostává do rodiny guvernéra Van Diemenovy země, který ji na přání své manželky adoptoval. Ta je totiž zvědavá, jestli je možné divokou domorodou holčičku zkrotit a udělat z ní pravou dámu. Mathinna, Evangeline a Hazel. Jejich osudy se podobají, všechny musely opustit domov a přišli o svobodu. Vyhnankyně, seznamte se.

Christina Baker Klineová představuje příběh, který se s vámi párat nebude. Je plný emocí, přinutí vás soucítit s hrdinkami a připraví i pár šokujících okamžiků. Jeden z nich nemůžu dodnes vydýchat a pořád nemůžu uvěřit, že se opravdu stal. Krutost, bezcitnost, bolest, smrt – tohle všechno na dramatické cestě do Austrálie v autorčině vyprávění potkáte. Hrdinky nejsou ušetřeny drsných a mnohdy fatálních okamžiků, přesto se snaží uchovat si naději na lepší časy.

Uvěřitelné vyprávění dokáže strhnout od prvních stran, kdy sledujeme křivě obviněnou Evangeline a její strastiplný pobyt ve věznici, jejíž nelidské podmínky spisovatelka líčí opravdu autenticky. Její popisy jsou živé a plastické, bez zbytečných kudrlinek. Sympatické je také fakt, že se nesnaží o prvoplánově kladné vyústění, jestliže mělo hrdiny potkat něco zlého, tak se tak stalo.

Vyhnankyně jsou dramatickým počinem, který přibližuje počátky osídlování Austrálie, z větší části právě trestanci, kteří po odpykání trestu v nové zemi zakládali rodiny.

Hledáte-li kvalitní historický počin, nenechte si román Christiny Baker Klineové ujít. Autorka se v něm opírá o reálná fakta a umně je splétá s osudy žen, které se jen tak nevzdaly.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, knížku pořídíte na eshopu.

Astrid Lindgrenová

Děti z Bullerbynu, Ronja, dcera loupežníka, Madynka, Pipi Dlouhá punčocha, Karkulín ze střechy – to jen zlomek knížek, kterými nejznámější švédská spisovatelka potěšila děti na celém světě. Ale co ona sama? Jaká byla? Jak žila? Co ji přivedlo ke psaní? Zmapovat její nevšední život se pokusila německá autorka Susanne Lieder v biograficky laděném románu Astrid Lindgrenová.

Ve svém počinu nesdílí spisovatelčin život celý, od dětských střevíčků až po stáří, ale vybrala si nejdůležitější etapu – roky, jenž určitým způsobem Astrid formovaly a přispěly k tomu, že se chopila psacího náčiní a vdechla život svým hrdinům.

Píše se rok 1929, venku panuje krutá zima a Astrid si zrovna vyzvedla svého tříletého synka od pěstounky, která se o něj už nemohla starat. Astrid Lasseho miluje a celý život trpí výčitkami svědomí – když se chlapeček narodil, dala ho do pěstounské péče, aby klevety a pomluvy neubližovaly rodičům, měla ho totiž za svobodna. Teď mu chce všechno vynahradit a s pomocí milované rodiny se jí to daří. Dokonce se vdá a má ještě dceru Karin, jež jí je velkou inspirací, vymýšlí pro ni příběhy. V Astrid je totiž i v dospělosti pořád kus dítěte, což výrazně napomáhá jejímu psaní. Dokáže se vžít do dětské duše, se svými dětmi si hraje a není jí cizí žádné dobrodružství. Ale život není nikdy jednotvárný, veselé a šťastné chvilky střídají ty špatné, také Astrid si občas ukousne hořké sousto. Vždy však vstane jako bájný Fénix z popela a jde dál.

Astridinu životní linku sledujeme do roku 1958 a jsme svědky důležitých milníků – svatby s charismatickým Sturem Lindgrenem, narození Karin, prvního knižního úspěchu i chladu a odcizení v manželství. To vše ji výrazně formovalo, stejně jako vřelý vztah s rodiči a sourozenci, kteří jí byli celý život oporou. Astrid prožila šťastné a bezstarostné dětství na rodinném statku ve Vimmerby, což později zúročila v proslulé knize Děti z Bullerbynu.

Susanne Liederové se román o Astrid Lindgrenové povedl. Čtivou formou představuje čtenářům charismatickou ženu s obdivuhodnou povahou – Astrid Lindgrenová uměla odpouštět, vcítit se do životů druhých, byla milující manželkou, matkou a věčným dítětem. Svým malým čtenářům rozuměla jako nikdo jiný a pro psaní občas zapomínala sama na sebe.

Knížku nazvanou prostě a jednoduše Astrid Lindgrenová jsem doslova vdechla. Je natolik poutavá a zajímavá, že se od ní jen těžko odchází. S Astrid prostě chcete v jejím světě zůstat co nejdéle. Je autorkou, jejíž nadčasové knihy zůstávají stálicemi už pro několikátou generaci dětí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Život a vydří zázraky

Hazel Prior není v českých knižních vodách nováčkem. Už jste si od ní mohli přečíst romány Ellie a její náhodné setkání, Dáma a tučňáci a jeho volné pokračování Volání tučňáků a teď je tady Život a vydří zázraky. Kromě prvního vyšly všechny v nakladatelství Beta a nabízí příběhy, které pohladí na duši.

Phoebe je devatenáct. Právě se s otcem přestěhovali do Devonu. Venkovskou pohodu a klid užívají každý po svém. Al pracuje jako kurýr zásilek, jeho dcera je doma. Má své problémy, které nechce před nikým ventilovat a snaží se s nimi vyrovnat sama. Jejich dům je u řeky a právě tam najdou malou vydru a odvezou ji do útulku. Phoebe cítí, že péče o vydry jí prospívá a chce v útulku vypomáhat. Pomalu si získává sympatie odtažité šéfky i vyder, ale pak se začne v útulku dít něco divného a Phoebe musí vynaložit veškerý svůj důvtip, aby záhadu vyřešila.

Hazel Prior opět dokazuje, že jí příběhy s neotřelými zvířaty v hlavní roli sluší. Po tučňácích tady máme vydry a věřte, že si je stejně jako Phoebe zamilujete. A stejně tak si oblíbíte hlavní hrdinku i jejího tátu Ala, sympatické a příjemné postavy, s nimiž je snadné souznit. Al je klidný, laskavý člověk, který po smrti milované manželky a matky svých dětí snaží najít rovnováhu nejen pro sebe, ale především pro svou nejmladší dceru, která na tom po zdravotní stránce není v pořádku.

Vyprávění plyne v příjemně pomalém tempu, děj je vcelku poklidný, přesto se v něm odehraje několik dramatických scén. Autorka je empatickou pozorovatelkou lidských osudů, které pak umně přetavuje v příběhy plné emocí.

Nejnovější počin Hazel Prior Život a vydří zázraky je pohodový feel good román, který vyvolá úsměv na tváři a chuť vydat se na anglický venkov.

P. S. Zjistila jsem, že jedna velmi milá vedlejší postava – harfář Dan a jeho přítelkyně Ellie jsou hlavními hrdiny výše zmíněného románu Ellie a její náhodné setkání. To si musím přečíst!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku pořídíte na jeho eshopu.

… Za kamna vlezem

Máte rádi povídání o starých časech? Rádi si listujete ve starých kalendářích, receptářích, tradinářích všeho druhu? Kamila Skopová přichází s dalším „zářezem do pažby“, co se knížek tohoto typu týče. …Za kamna vlezem si užijí všichni, kteří chtějí v hektické době zpomalit a vychutnat si pohodu a návrat do dob minulých.

…Za kamna vlezem aneb hrst pranostik, povídání o tradicích a osvědčené babiččiny recepty, tak zní celý název publikace. Autorka ji pojala jako kalendář na celý rok, rozdělila ji na 53 částí – týdny v roce – a v každém z nich nabízí inspiraci i spoustu zajímavých informací.

Půvabné vyprávění je doplněno milými obrázky, které dotvářejí kolorit publikace. Namalovala je, neuvěříte, samotná autorka! Kamila Skopová je výtvarnice, zabývá se samostudiem národopisu a spolupracuje s folklórními soubory, pořádá výstavy týkající se našich tradic, které prostřednictvím knihy zprostředkovává i nám.

Každý týden začíná pranostikou a pokračuje povídáním. Dozvíme se, jak to chodí v přírodě, kde se u nás vzaly svátky jako je sv. Valentýn, jak si můžeme zpříjemnit dlouhé zimní období. Text je prošpikován recepty, těmi, které znáte, i těmi, podle nichž pokrmy připravovali naši předci a my si je můžeme připomenout.

Zaujalo mě vyprávění o perníku – tom sladkém, kořeněném :). Autorka přibližuje jeho původ i to, jak původně vypadal a chutnal, a vězte, že do současných, lahodných medových kousků měl pořádně daleko. Pokud rádi vaříte, oceníte i spoustu rad a tipu, které vám přípravu jídel usnadní.

Pojďte si udělat pohodu, zastavit se a nahlédnout do životů našich předků a připomenout si tradice, svátky a poranostiky, z nichž některé jsme zapomněli. Publikace Kamily Skopové je skvělým průvodcem celým rokem, který můžete využívat opakovaně a připomínat si čtením i přípravou jídel doby minulé.