Jsme přece sestry

O třech sestrách psal už Čechov, tři sestry princezny žily v nejedné královské rodině z pohádky.

Také spisovatelka Anne Gesthuysenová se s třemi sestrami setkala, byly to její pratety, které prožily zajímavé životy. Spisovatelka jejich osudy ztvárnila v románu Jsme přece sestry.
Gertruda, Paula a benjamínek Katty se scházejí, aby oslavily sté narozeniny první z nich.
Taky vám to vyrazilo dech? Mně ano :-).
Energická Katty, které je „pouhých“ osmdesát čtyři, celou oslavu organizuje na svém statku.
Tak se tedy sjíždějí…nahluchlá Gertruda, poloslepá Paula a stále akční Katty. Je čas ohlédnout se za životem a vyříkat si problémy, odhalit dávná tajemství…
Napříč dvacátým stoletím sledujeme osudy sester Frankenových, každá z nich prožila něco, co osudově ovlivnilo její život.
Gertruda se zamilovala do mladíka ze zámožné rodiny, leč jeho starší bratr Heinrich jejich lásce příliš nepřál. Když Franz během I. světové války zahyne, Gertruda obviňuje jeho bratra. Když se Katty stane hospodyní na Heinrichově statku, atmosféra mezi nejstarší a nejmladší dcerou houstne.
Právě na oslavě chce Katty pročistit vzduch a vyjasnit si staré křivdy.
Na román Jsme přece sestry je možné dívat se z více úhlů pohledu.
Třeba jako na rozsáhlou výpověď jedné generace napříč dvacátým stoletím. Sestry zažily obě světové války, rozmach i pád Třetí říše, jakož i poválečný vzestup Německa. Nechybí ani téma společenských tabu jako je homosexualita nebo antisemitismus.
Také je to propracovaný rodinný příběh s dobře vykreslenými charakterovými rysy sester Frankenových.
Pro mě bylo důležité i to, že jsem měla možnost nahlédnout „pod poválečnou pokličku“ Německa. 
Není  moc románů, který by čtenářům přiblížily i druhou stranu, tu „špatnou“. Ne všichni Němci s Hitlerem souhlasili, většina obyčejných lidí si oddychla, když 2. světová válka skončila. Tak tomu bylo i v Dolním Porýní, kde se příběh odehrává.
Celý román plyne velmi lehce, současnost se prolíná s minulostí a přesto jsem neměla pocit, že bych se ztrácela. A taky mi vůbec nepřipadalo, že by sestry měly tolik let. I přes jejich drobné zdravotní neduhy byly bystré a čiperné, měla jsem pocit, že jim je nanejvýš čtyřicet, hlavně nezdolné Katty.
Tento čtivý román můžu doporučit všem milovníkům rodinných příběhů.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Zapomenuté dítě


Scarborough  je malé městečko na severním pobřeží Anglie. Jednoho dne zde byla nalezena zavražděná mladá studentka, která si po večerech přivydělávala hlídáním dětí. Způsob vraždy je natolik brutální, že policistům dokonale zamotá hlavu. Zejména, když nebyl prokázán sexuální ani loupežný motiv. Po nějaké době dojde k podobnému zločinu na místní farmě, kdy je zavražděna Fiona Barnesová.  Obě vraždy nic nespojuje, proto se vyšetřovatelka případu, inspektorka Valerie Almondová, soustředí na rodinné vztahy na farmě. Jako hlavní podezřelý se jeví učitel Dave Tanner. Z událostí však vyplyne najevo, že Fiona skrývala jedno velké tajemství. Historie celého příběhu spadá do daleké minulosti, do doby 2. světové války, kdy Londýňané posílali své děti na venkov. Tak se do Scarborough dostala i Fiona Barnesová. Spolu s ní je úplnou náhodou evakuován i osiřelý chlapec Brian. Je duševně postižený a na Fionu se až nezdravě upíná. Jednoho dne si ho však na práci vezme nerudný farmář a po Brianovi se slehne zem…

Mám ráda romány Charlotte Link, přečetla jsem všechny, které u nás byly vydány (dříve nakladatelství Fontána, dnes Ikar).
Zpočátku jsem ani netušila, že se jedná o německou autorku, reálie svých příběhů zasazuje většinou do Anglie.
Její romány jsou vrstevnaté, snoubí se v nich jak krimi, tak i psychologie. Postav je tam vždy docela dost, občas jsem se musela trochu vracet, abych se zorientovala.
To však nemění nic na faktu, že její příběhy jsou vždy čtivé a napínavé.

Světlo mezi oceány

Jsou knížky, které mají velkou reklamní kampaň – třeba trilogie Padesát odstínů. Když jsem si ji přečetla, říkala jsem si, že je to příliš přeceňované. Ale kampaň svůj účel splnila, po knihách se čtenářky můžou utlouct, i když některé pak chodí a říkají, že čekaly něco víc.
A pak jsou knížky, o kterých se dozvíte čirou náhodou, ale pak padnete na zadek.
To je případ této knihy, která mi v záplavě nových titulů nějak unikla. Divím se tomu, protože mám ve zvyku projíždět nabídky vydavatelství a psát si seznamy. A jen tak něco mi neunikne, hlavně pokud se kniha týká toho, co mě zajímá.
Když jsem byla v naší obecní knihovně, román Světlo mezi oceány mě zaujal obálkou. Námětem. Lokalitou, ve které se odehrává. Prostě jsem si ji musela půjčit a jen jsem přemýšlela, jak to že o ní dosud nevím. 🙂
Začetla jsem se do příběhu Toma Sherbourna, který překonal útrapy I. světové války a vrací se domů. No, domů…..vlastně se nemá kam vrátit, s rodinou se nerozešel v dobrém. Přijímá tedy místo strážce majáku na Janusově ostrově u západního pobřeží Austrálie.
Tahle práce není jen tak pro každého, vyžaduje nejen nadšení, ale také zodpovědnost, disciplinu a hlavně potencionálnímu strážci nesmí vadit, že tam bude sám.
Pokud tedy nezíská parťáka v podobě ženy do nepohody. Takovou je Izabela, mladá nekonvenční dívka. Přes počáteční Tomovu nedůvěru, Izabela se mu zdá příliš mladá, se do sebe zamilují a vezmou se.
Na Janusově ostrově jsou docela šťastní. Tom se stará o maják, Izabela o rodinný krb a vše se zdá být v pořádku.
Jenže není. Oba touží po dětech, které nemohou mít. Izabela prodělává potrat za potratem a zároveň se vytrácí její optimismus. V podstatě už nemá pro koho žít. Pár dní po posledním potratu moře vyplaví loďku s mrtvým mužem a živým, plačícím miminkem. Tom, který má smysl pro zodpovědnost, chce událost zaevidovat a nahlásit na policii. Jeho žena vidí v dítěti dar od Boha a prosí jej, aby to nedělal, vždyť kromě jich dvou o tom nikdo nic neví. Můžou přeci dítě vychovat sami.
Tom ač nerad, souhlasí. Děvčátko dostane jméno Lucy a stává se miláčkem manželů Sherbournových. Léta plynou, dívenka roste a rodiče zjišťují, že v městečku Partageuse, pod které maják spadá, žije biologická matka malé Lucy. Svědomí se může směle zahryznout…
Při čtení se ve mně střídalo mnoho pocitů. Líto mi bylo jak Izabely tak i biologické matky Hannah, chvíli jsem dávala za pravdu jedné, chvíli zas druhé…
Román je napsán velmi čtivě, je propracovaný, autorka si dala opravdu záležet a psala srdcem. Pozor!! Nejedná se o červenou knihovnu, ale o, dá se říct, psychologický román, který řeší otázku morálky. Čtenář má opravdu nad čím přemýšlet.

Dívka se sněhem ve vlasech

Mám ráda severské krimi, sleduju co vychází a mezi osvědčenými autory mám své oblíbence, na jejichž tituly nedočkavě čekám.
Nakladatelství Galatea představuje novou autorku Ninni Schulman a její prvotinu Dívka se sněhem ve vlasech.
Takže mám hned dva důvody, proč být na knížku zvědavá.
Novinářka Magdalena se spolu s adoptivním synem Nilsem vrací do rodného městečka. Chce zapomenout na rozvod a začít nový život. Nastupuje do místních novin a snaží se skloubit své povolání s rolí matky. Pomalu se sbližuje s místními lidmi a hledá tipy pro své články.
Poslední den roku zmizí šestnáctiletá Hedda. Jediná stopa vede k mladému muži, který se nějaký čas s Heddou stýkal.Ale je pravá?
Po pár dnech je nalezeno tělo dívky s prostřelenou hlavou. Jedná se o Heddu?
Policie má plné ruce práce, pod které jim kouká Magdalena, aby mohla o případu referovat v novinách. Když se rozhodne, že bude pátrat na vlastní pěst, je to jako by píchla do vosího hnízda. Malé městečko vypadá na pohled velmi idylicky, ale jak už to tak bývá, pod svícnem je největší tma a spousta lidí má svá tajemství, o která by se neradi s někým dělili…
Hned mě napadá: kdo může říct, že zná dobře svého souseda? 🙂
Tak pokud se o Camille Läckberg a Mari Jungstedt říká, že jsou to královny švédské detektivky, Ninni Schulman se o své místo na trůně může směle přihlásit taky. Povedla se jí nejen skvělá detektivka, ale zároveň i společenský román. Na pozadí vražd se odvíjí příběh Magdaleny, kterému je věnována asi největší pozornost. Moc se mi líbí vztah, který má se svým šestiletým synem Nilsem. Poznáváme také vytíženou policistku Petru a její kolegy.
Mám ráda, když detektivka není jen detektivkou, když můžeme zúčastněné osoby poznat blíž, a to Dívka se sněhem ve vlasech splnila dokonale. Zmínila jsem C. Läckberg a M. Jungstedt, obě mám načtené a obě píšou detektivky v podobném stylu. Ninni Schulman jim zdatně sekunduje a já se už teď těším na další knížku, která slibuje nejen zločin, ale i další osud Magdaleny.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Galatea)

Čtvrtky v parku


Láska kvete v každém věku, ať je vám dvacet nebo třikrát víc. O tom se přesvědčí Jeanie, hrdinka knihy Čtvrtky v parku.  Čerstvá šedesátnice žije s manželem Georgem.  Všichni přátelé obdivují jejich dokonalé manželství, pouze Jeanie ví, že je ideální pouze na pohled. Je to již deset let, co George beze slůvka vysvětlení opustil společné manželské lože. Jeho žena tomu nerozumí a George není ochoten tento stav jakkoliv komentovat. Prostě mlčí a sex se svou ženou odmítá. Jeanie se upíná na vnučku Ellie, se kterou chodí každý čtvrtek do parku. Co se stane, když tam jednoho dne potká Raye? Má ještě vůbec ve svém věku nárok na lásku? A co George? Vztah jeho ženy je pro něj ohrožením, ale dokáže jí tedy vysvětlit, proč vlastně zanevřel na sex?
I když je mi hrdinka knihy ještě hodně věkově vzdálená, knihu jsem si přečetla. Nalákala mě obálka, jíž jsem viděla v nějakém časopise. A ještě mě zaujalo, že zrovna takový příběh (něžný a romantický, jak je psáno na obálce, která je mimochodem opravdu povedená), vydává nakladatelství Host.
Knížka se mi líbila. Je psaná svižným stylem, čtení dobře „odsejpá“. 
Autorka pracovala jako manželská poradkyně, čehož využila i při psaní této knížky. Téma manželského sexu, tedy v tomto případě jeho absence, je hodně choulostivá záležitost. To je ostatně vidět i v knize, Jeanie o svém problému neřekla deset let živé duši.
Hilary Boyd se toho nezalekla a napsala čtivý příběh opravdu ze života. Jeanie je fajn ženská, které tu lásku přejeme. Ostatně Ray je velký sympaťák na rozdíl od manžela George, který pořád jen fňuká, chová se někdy jako žárlivý psychopat a o svém problému není schopný se s manželkou bavit. Kam tohle může vést? Myslíte-li si, že Jeanie a Ray ruku v ruce odkráčí vstříc své lásce, jste na omylu. Nic není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, Jeanie se ještě hodně zapotí…

Román Čtvrtky v parku přináší čtivý příběh ženy zralého věku, která už nevěřila, že by se mohla ještě někdy zamilovat.

Dopisy z ostrova Skye

Příběh plný lásky psaný v dopisech se odehrává během dvou bouřlivých válečných období světové historie.

Píše se rok 1912. Na malebném skotském ostrově Skye žije básnířka Elspeth Dunnová. I přesto, že jí vyšlo několik úspěšných knih, nikdy neopustila svůj domov. A nikdy by jej snad ani neopustila, kdyby jí jednoho dne nepřišel dopis z daleké Ameriky. Napsal jej mladík jménem David, kterého Elspethina tvorba velice oslovila. Zprvu přátelská korespondence se nenápadně mění v milostný vztah. Jenže propuká první světová válka. Elspeth překoná svůj strach a přijíždí do Londýna, aby se s Davidem sešla, ale osud jim dopřeje pouze krátké setkání.
V roce 1940 nachází Davidovy dopisy Margaret, Elspethina dcera. Vůbec netušila, kdo je její matka, že psala básně a dopisovala si s nějakým Davidem. Chce přijít matčinu tajemství na kloub a na vlastní pěst se vydá po stopách dávných dopisů…
Miluju romány, které jsou psány formou deníků nebo dopisů. A miluju romány odehrávající se v mé milované Anglii. Skotsko – to bylo lákadlo největší. 
Zklamaná jsem nebyla, knížka se četla skvěle. Trochu mi připomněla jiný úžasný román v dopisech, Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů.

Lázeňský oběd

Dnes jsem zastupovala na naší lázeňské pobočce. Kolegyně je dlouhodobě nemocná, tak se tu střídáme s holkama jako svatí na orloji :-).
Dneska celkem klid, žádné pikošky ze života lázeňských manželů nemám.
V poklidu proběhla i obědová pauza, těstoviny se zeleninou /je čas odlehčit, léto se blíží/, dobrý čaj. Knížka je nezbytná nutnost. Konkrétně tuhle můžu jen doporučit. Vypadá jako klasický dívčí románek, ale opak je pravdou.

Design a site like this with WordPress.com
Začít