Zmrzlinové sedmé nebe
Sranda je i o prázdninách
Víte, kdy už nutně potřebujete dovolenou? Když jdete zařazovat vrácené knížky a je vám divné, že na regále není nic od Goriota…že by byl celý rozpůjčovaný?
Kuchařka Illustrovaného týdenního zpravodaje
Píše se rok 1935. Nad společností visí hrozba hospodářské krize a nejedna hospodyně přemýšlí, z čeho bude vařit tak, aby jídlo bylo vydatné, nasytilo všechny a moc nestálo.
Žádné strachy, je tady Kuchařka Illustrovaného týdenního zpravodaje.
Sebrané recepty, ze kterých i méně zdatná kuchařka dokáže uvařiti poživatelný pokrm… 🙂
Srdcovky
Když jsem si dneska odpoledne do knihovny zařazovala knížky, které měla půjčené manželova maminka, strávila jsem u toho asi dvě hodiny. Byla jsem jako doktor Skružný ve filmu Vesničko má, středisková. Nemohla jsem odolat a zase jsem se kochala knížkami. Listovala v nich, četla úryvky, očichávala je (knihomolové to moc dobře znají) a pak mě napadlo, že bych mohla vybrat své srdcovky a něco k nim napsat.
Mám ráda všechny své knihy, pár z nich má v mém knižním špajzu čestné místo. Četla jsem je několikrát, vracím se s nimi do minulosti, mají pro mě velký význam.
proto, abych se o ní něco dozvěděla, ale taky pro tu atmosféru starých časů, která z ní dýchá.
Zmrzlinář
Na letní notu
„Můžete mi prosím doporučit něco na dovolenou“
„Jaký žánr?“
„Něco lehkého, čtivého, žádnou detektivku… Abych u toho nemusela přemýšlet.“
V takovém duchu se nesou hovory mezi knihovnicemi a čtenářkami zhruba od května, kdy začíná sezóna dovolených a ony u nás hledají knížky, které by si na ni mohly vzít sebou. Detektivky a thrillery většinou mění za humorné a romantické knížky.
(Záměrně jsem v tomto dialogu použila ženský rod, protože chlapi vesměs jedou ve své linii a žánry moc často nestřídají, taková je alespoň moje zkušenost.)
I já mám momentálně období, kdy odkládám detektivky do police a vytáhnu je až s prvním zatopením v kotli. Promiň, Harry. 🙂
Mám ráda oddechové čtivo, ne však přeslazené harlekýny.
Nasyslila jsem si už pěknou hromadu, ze které postupně beru. Kvalita fotky je mizerná – fotila jsem, když už bylo kapku šero 🙂
Na obrázku chybí nejnovější „Saša Hrnčířová“ neboli Alexandra Potter a její knížka Na stejné vlně, kterou jsem už stačila přečíst.
Z této kupky jsem o víkendu dočetla Kate Morton: Tajemství letního odpoledne a musím říct, že knížka stojí za přečtení, nedá se od ní odtrhnout. A rozečetla jsem Láska v Provenci od Bridget Asher, zatím se mi líbí moc 🙂
Je pondělí, se skoro týdenním zpožděním nám dorazily novinky. A už mám vybráno:
O knihách Zmrzlinář a Drahý život budu psát recenze určitě, protože je zpracovávám pro knižní databázi naší knihovny. Ostatní se uvidí. 🙂
Esej o tragédii
Duncan právě postoupil do čtvrtého ročníku na Irvingově škole. Jedná se o prestižní internátní školu, jejímž hlavním mottem je: „Vejdi, přítele najdi a přítelem se staň“. Kromě tohoto hesla škola dodržuje mnoho letitých tradic, které jsou mezi studenty oblíbené.
Jednou z nich je i to, že studenti čtvrtého ročníku dostávají pokoj po svých předchůdcích, kteří jim tam nechají schovaný malý dárek.
Na Duncana zbyl zdánlivě nejhorší pokoj ze všech. Před ním tam bydlel Tim Macbeth.
S ním je spojená nešťastná událost, která se stala loni při tradiční ročníkové hře. A dárek? Není to ani láhev whisky nebo vína, není to ani pytlík bonbónů. Jsou to cédéčka, která Tim pro Duncana nahrál. Jsou záznamem Timova posledního roku Irvingovy školy,
na kterou přestoupil, když se jeho rodiče přestěhovali.
Tim je nenápadný albín, který není rád středem pozornosti. Myslel si, že v klidu dokončí závěrečný ročník na škole, jehož součástí je i náročná esej o tragédii, kterou každoročně zadává nejobávanější učitel, pan Simon.
Jenže je tady Vanessa, do které se neplánovaně zamiluje. Dívka však není volná, chodí
s nejpopulárnějším studentem Patrickem. Ten má na starosti přípravu hry a Tima si zvolí jako svého pomocníka. Je to náhoda nebo to nějak souvisí s Vanessou? Pro sebevědomého Patricka je totiž jemný, hodný Tim trnem v oku.
Akce může začít…
Tak tahle knížka, to je opravdu pecka. V poslední době jsem přečetla několik románů pro teenagery a vesměs to byly spíše milostné příběhy, takové hodně soft verze erotických románů. 🙂
Esej o tragédii je příjemnou změnou. Láska je v příběhu přítomná, ale prvoplánová není.
Děj sledujeme střídavě z pohledu Duncana, který v pokoji poslouchá Timovy nahrávky, jejichž prostřednictvím před námi znovu ožívá Timův příběh.
Celou dobu, po kterou jsem knížku četla, jsem měla pocit, že se něco stane. Pořád jsem cítila něco zlověstného, autorka čtenáře napíná až do poslední stránky.
Tima a Duncana si nelze neoblíbit, jsou si v lecčems podobní. Oba prožívají lásku
ke spolužačce, jsou čestní se smyslem pro spravedlnost a oba se potýkají s obávanou esejí o tragédii.
Knížka je napsaná čtivě, jakmile se začtete, jen těžko ji odložíte.
Mně osobně se velmi líbily tradice, které se na škole dodržovaly. Asi nejvíc mi učaroval koblihový den, kdy si studenti pod dozorem kuchaře sami připravovali koblihy, celý den
je pojídali a užívali si pohodový volný den. To si v naších jídelnách dost dobře neumím představit :-).
Kromě nevšedního příběhu jsem si zamilovala i úžasnou obálku, ta je nepřehlédnutelná.
Román ocení nejen čtenáři mladší generace, kniha má co říct všem. Po dočtení poslední stránky vám příběh bude ještě dlouho viset v hlavě.
(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)
Čteme Esej o tragédii – ukázka
Tak jsem se poprvé v životě zapojila do bloggerského projektu :). Pořádá ho Bastera z úžasného blogu Knihy nekoušou. Jedná se o společné čtení knihy Esej o tragédii.
No a jelikož se nemůžeme všichni najednou sejít, je tady Basterčin nápad. Každý na svém blogu uveřejní svou konkrétní ukázku z knihy a po přečtení napíše recenzi. Odkaz na články hodí do komentářů pod Basterčin článek. A je to. 🙂
Esej o tragédii jsem dostala k recenzi od nakladatelství Host. Knížku jsem dočetla včera, za chvíli se pustím do recenze.
Teď slíbená ukázka – je to rozhovor mezi Timem a profesorem Simonem a týká se školních tradic, které mi v knize učarovaly:
„Pojďte dál, Time“, vyzval mě. „Přemýšlel jsem o našem ranním rozhovoru a rád bych vám něco dal“.
Vůbec jsem netušil, co by mi mohl chtít dát. Teda kromě štosu těch skvělých esejí o tragédii, které bych mohl zužitkovat. V okamžiku, kdy mě to napadlo, mi podal klíč a já si pomyslel, že mi ke všem těm esejům snad opravdu dává přístup. Ale nedával.
„Všiml jste si někdy knihovny v té kruhové místnosti před jídelnou?“ zeptal se mě. Věděl jsem, o čem mluví -byla to nepřehlédnutelná vitrína a v ní sbírka různých starých knih.
„Pokud by vás to zajímalo – a já si myslím, že by mohlo – , tímhle klíčem ji můžete odemknout. Vespodu je velká černá kniha. Je to kniha tradic Irvingovy školy. Jsou tam zapsány úplně všechny. Některé vám možná budou připadat podivné, ale já jsem došel k přesvědčení, že právě díky takovým tradicím je tahle škola tím, čím je, protože tradice udržují kontinuitu napříč časem. Většina z nich sahá ještě do doby, kdy jsem tu sám studoval.“
To bylo úžasné a hrozně mě to zajímalo.
„Tak to je mi ctí“, řekl jsem, natáhl ruku přes stůl a klíč si vzal. „Děkuju vám.“
„Poprosím vás jen o jedinou věc: až skončíte, ten klíč prosím předejte někomu dalšímu, kdo by z toho mohl mít prospěch. Platí?“
„Ano, určitě“, odpověděl jsem. Nemohl jsem se dočkat, až se k té knize dostanu, ale měl jsem pocit, že bych měl radši počkat, až se všechno uklidní.
„A teď už běžte šířit krásu a světlo.“
e-book: 22. kapitola, str. 194
Koleje osudu
Jsem sice velkým milovníkem knížek, ale čas od času nepohrdnu ani dobrým filmem.
Koleje osudu se řadí mezi filmy, které vás přikovají do křesla a přinutí přemýšlet.
Snímek je natočen podle skutečného příběhu Erica Lomaxe, který během druhé světové války padl do japonského zajetí. Tam, při stavbě železnice v Thajsku, šel až na dno svých fyzických sil, zažil hlad i drsné mučení, jehož následky jej provázely po zbytek života.
První zmínky o filmu jsem zaznamenala v tisku. Zaujali mě především představitelé hlavních rolí. Můj nej nej nej nejvíc nejlepší oblíbenec Colin Firth a Nicole Kidman, kterou mám taky ráda. Ve filmu ztvárňují manželský pár. Nikdy bych nevěřila, že by zrovna oni dva mohli k sobě pasovat – no ale jo :-).
Film začíná v roce 1980, Eric cestuje vlakem, ve kterém se seznámí se svou budoucí ženou, kterou ztvárňuje právě Nicole. Tady jsem měla první úsměv na tváři – Nicole je tu za úžasně nenápadnou šedou myšku, které byste si normálně asi ani nevšimli. A Colin? To už jsem se smála nahlas – velké kostěné brýle a drsný knír. Ale nebojte se, dlouho ho mít nebude, Nicole je rozumná ženská :-).
Vrátím se k ději – Eric a Patti se vezmou a zdá se, že jejich štěstí, které je potkalo ve středním věku, nic nebrání.
Eric však trpí nočními můrami, křičí a pláče ze spaní. Patti o jeho minulosti ví, tuší, že sny souvisí s dávným zajetím, ale neví vše. Eric před ní tají ty nejhorší zážitky, o kterých ví jen jeho nejlepší přítel Finlay, který byl v zajetí s ním. Toho hraje charismatický Stellan Skarsgard.
Eric se vydává na cestu do minulosti. Jede do Thajska, aby se vyrovnal se svými zážitky. Tam zjistí, že muž, který mu způsobil největší trauma, je stále naživu. Když dojde k setkání tváří v tvář, Eric je plný zloby a touhy po pomstě. Dokáže ji uskutečnit?
Kromě současnosti, kdy Erica hraje Colin Firth, se film v ději vrací i do minulosti. Erica zde ztvárňuje Jeremy Irvine, mladičký herec, který se objevil ve snímku Válečný kůň. Myslím, že svou roli týraného vojáka zahrál velmi věrohodně.
Když film skončil, zůstala jsem přikovaná v křesle a dlouho o něm přemýšlela. Snímek se zaobírá nejen vyrovnáváním se s traumaty, která si mnozí z nás v sobě nosí, ale také se dotýká tématu pomsty. Asi nebude SPOILEREM, když prozradím, že se z Erica Lomaxe a jeho zlé noční můry, důstojníka Takašiho, nakonec stali ve skutečnosti přátelé. Přátelství je pojilo až do Takašiho smrti.
Pro někoho možná nepochopitelná věc, pro zúčastněné to bylo zřejmě definitivní vyrovnání s útrapami, kterými si oba během války prošli. Jak víme, není nic černé ani bílé.
Herecké výkony byly excelentní. Pro mě určitě. Noční můry v podání Colina Firtha jsou k sežrání, dá-li se to vzhledem k námětu filmu říct. Chce se vám ho zachraňovat. Chcete odstrčit Nicole a sami ho držet za ruku. (My holky určitě).
Film jsem viděla v českém znění a to byl velký kámen úrazu. Jak je známo, mezi dabingovými herci a produkcemi zuří velká válka. Takže mnozí herci, kteří byli s určitými herci spojováni, momentálně nedabují. To je případ i tohoto filmu. V dabingovém světě platí rovnice Colin Firth = Zbyšek Pantůček. Ale v Kolejích osudu jej namluvil Ladislav Cigánek. To by mi ani tak nevadilo, hlas docela seděl. Ale Nicole Kidman – ledva otevřela pusu, chtělo se mi…no však víte co. Prostě mi k ní dabérčin hlas (Radka Přibyslavská) neseděl. Měla jsem pocit, jako by ji neustále někdo bouchal do zad. U ní jsem zvyklá na mnohem jemnější hlasy.
Pro rýpaly, kteří mi doporučí originál s titulky… Nejsem proti, ale když si chci film vychutnat, volím dabing. Nejsem v angličtině až tak zběhlá, abych titulky vnímala jako doplněk. Přistihnu se, že buď titulky čtu nebo se soustředím na angličtinu a pak z děje nic moc nevím.
Tak jako tak film doporučuju. A hádejte – už mám půjčenou i knížku, podle které byl film natočený.

















