Zmrzlinové sedmé nebe

Anna a Imogen jsou sestry rozdílných povah. Rozumná a klidná Anna si právě pořídila nový byt, ve kterém se chystá bydlet se svým snoubencem. V práci ji povýšili a ona se těší na nové výzvy, které ji v zaměstnání čekají. Imogen miluje cestování a dobrodružný styl života. Momentálně pobývá v Thajsku, kde fotí podmořský svět. Domů, do přímořského městečka Brighton ji to vůbec, ale vůbec netáhne…
Znenadání sestrám umírá jejich milovaná babička. Při čtení závěti se mladé ženy dozví, že jim odkázala rodinnou cukrárnu.
S něčím takovým vůbec nepočítaly, po pohřbu chtěly pokračovat ve svých zajetých kolejích.
Když do zaprášené a trochu zanedbané cukrárny vstoupí, obě cítí obrovskou výzvu. Babička už ke konci nezvládala obchod vést a ony se rozhodnou, že se pokusí vzkřísit jeho zašlou slávu.
Anna se vydá do Itálie na kurs přípravy zmrzliny a Imogen nechává na týden vést cukrárnu samotnou.
Podaří se vysněný plán? Vydobude si cukrárna svůj bývalý věhlas? A co milostné vztahy sester, bude na ně v ruchu podnikání čas?

Tenhle milý román jsem přečetla zhruba za tři hodiny. Kouzelné vyprávění o dvou sestrách, které rozjíždějí cukrárnu, mi prostě učaroval stylem i samotným nápadem, i tím, že se odehrává v Anglii.
Knih o lásce a vaření vychází hodně, tady autorka využila své vášně pro zmrzlinu.
Jemná romantika, lehký humor a spousta svěží zmrzliny, tak by se dal v několika slovech shrnout román Zmrzlinové sedmé nebe. Je skvělým tipem na prázdniny nebo dovolenou.

P. S. Muffiny na fotce dělala má úžasná kolegyně Danka – fajn kolegyně, šikovná knihovnice, která to umí s dětskými čtenáři, ale především výborná kuchařka.

Sranda je i o prázdninách

Mladá studentka: „Paní knihovnice, kdy se vrátí Kulička?“
Já: „Teď zrovna to nemůžu zjistit, nejede net ani výpůjční program.“
Studentka: „Serte na to, paní knihovnice.“
„Prosím vás, já bych potřebovala pokračování té Aristokratky..“
„Aristokratka ve varu.“
„Ano, nemůžu to nikde sehnat, můžu si to u vás objednat?“
„Samozřejmě, není problém.“
„Super, takže to mám… Aristokratka v Karlových Varech.“
„Ve varu“
„No, ve Varech….“
„Ne ve Varech, ale ve varu, jakože nějak takhle“ – začínám máchat rukama a zvedat se ze židle. „Aristokratka není ve Varech, ale v ráži – ve varu.“
„Jo táááák“, pochopila konečně paní.
Čtenářka se ptá na naši literární kavárnu: „Ten bufík vedle je otevřený?“
Máte od Andrewsové to…to….z půdy lístky?
Tak prý jestli máme Žižkovské bohyně???
„Hezký den“, přeje čtenářka při odchodu.
„Vám taky“, říkám já.
„A hezkou sobotu a vůbec celý víkend. Zítra jste tu taky, že?“
„My jsme tady celý týden kromě neděle, zítra tedy taky.“
„No však jo, vždyť to máte takovou hezkou práci.“ :-))))

Víte, kdy už nutně potřebujete dovolenou? Když jdete zařazovat vrácené knížky a je vám divné, že na regále není nic od Goriota…že by byl celý rozpůjčovaný?

Kuchařka Illustrovaného týdenního zpravodaje

Píše se rok 1935. Nad společností visí hrozba hospodářské krize a nejedna hospodyně přemýšlí, z čeho bude vařit tak, aby jídlo bylo vydatné, nasytilo všechny a moc nestálo.
Žádné strachy, je tady Kuchařka Illustrovaného týdenního zpravodaje. 
Sebrané recepty, ze kterých i méně zdatná kuchařka dokáže uvařiti poživatelný pokrm… 🙂

Tak tuhle lahůdku jsem našla v knihovně po babičce už hodně dávno a je to jeden
 z nejcennějších kousků, co mám. Knížka je bez obalu (byl takový modrý, pogumovaný), chybí prvních několik stránek, ale to vůbec nevadí. 
Recepty jsou opravdu jednoduché, součástí jsou popisné obrázky. Jedná se o sebrané recepty, něco jako dneska vydává Apetit :-). Kapitoly jsou rozděleny podle typu receptů – masité, dezerty, bezmasé, apod.
Zajímavou kapitolou je seznámení s různými druhy stolování. Co má paní radová dělat, když pozve paní lékárníkovou na kávu. 
Některé recepty jsem zkoušela, třeba falešnou želví polévku, což není nic jiného než nastrouhaná mrkev podušená na másle, ochucená maggi nebo vegetou. Vývar je zahuštěn krupicí. Tuhle polévku znám od dětských let, aniž bych věděla, že je to ta falešná želví
:-).
Častou součástí těchto dobových receptů je Vitello, což byl ve své době známý margarín,
který se vyráběl v Křešicích u Děčína.

Jsem ráda, že mám tuhle úžasnou kuchařku v knihovně. Je v poměrně dezolátním stavu, což jí na půvabu neubírá. Je vidět, že se z ní při přípravě jídel čerpalo hodně. A tak to má být. 🙂

Srdcovky

Když jsem si dneska odpoledne do knihovny zařazovala knížky, které měla půjčené manželova maminka, strávila jsem u toho asi dvě hodiny. Byla jsem jako doktor Skružný ve filmu Vesničko má, středisková. Nemohla jsem odolat a zase jsem se kochala knížkami.  Listovala v nich, četla úryvky, očichávala je (knihomolové to moc dobře znají) a pak mě napadlo, že bych mohla  vybrat své srdcovky a něco k nim napsat. 
Mám ráda všechny své knihy, pár z nich má v mém knižním špajzu čestné místo. Četla jsem je několikrát, vracím se s nimi do minulosti, mají pro mě velký význam.

Gabra a Málinka to je srdcová záležitost už od mládí. Milovala jsem tyhle dvě holčičky a zbožňovala jejich valašské nářečí. Byla jsem nesmírně šťastná, když jsem všechny tři díly objevila na našem knižním jarmarku. 

Odtud mám i další srdcovku, knížku Hra na Betsy Bowovou. Příběh dívky, která se v čase dostává do viktoriánské doby by nadchl i spoustu dnešních náctiletých čtenářek. Vyšel v době, kdy knížky s touto tématikou nebyly moc populární (rok 1985).

Co přínáší řeka – na její motivy byl natočený stejnojmenný seriál, který běžel, když jsem chodila na základku. Vzpomínám si, že jsem byla pár dílů ve škole v přírodě a moje sestra mi v dopise psala, co se tam stalo .-).

Věčná Ambra je historická knížka a její hrdinka to válí stejně dobře jako Angelika. Když jsem ji četla poprvé, dost mi učarovala.

Ptáci v trní  – knížku jsem četla asi pětkrát, seriál viděla taky víckrát, poprvé ve slovenském znění. A musím říct, že se mi líbil víc než česká verze. Proto jsem byla ráda, když se mi podařilo sehnat knihu právě ve slovenštině. Slovenské knížky čtu ráda, problém mi to nedělá, jsem ze smíšené rodiny, takže jsem zvyklá odmala.
Takové menší P. S. Moje  první slovenské knížky byly Čachtická pani a Jana Eyrová, v češtině mě pak už tolik nebraly :-D.

Mrtvá a živá – tenhle tajuplný příběh jsem taky hltala několikrát a právě díky téhle knížce jsem objevila svou oblíbenkyni Daphne DuMaurieur, od které jsem přečetla všechno to, co u nás bylo vydáno. Mám i knihu o jejím životě, kterou napsala její dcera Flavia Leng.

Taková normální rodinka. Miluju jak seriál, tak knížku, když ji čtu, vidím všechny členy Hanákovic rodinky. Geniální dílo.

Muž v mlze – pro mě asi nejlepší kniha sebraných povídek mé milované Agathy Christie. Málokdy čtu detektivky víckrát po sobě, u ní dělám výjimku, protože píše tak, že si málokdy vraha pamatuju.

Bibi – četla jsem ji poprvé na základce a zamilovala si ji. Když se vyřazoval jeden odrbaný výtisk u nás v knihovně, musela jsem ji mít. 

Ty tři knížky hřbetem nahoru jsou bez vrchního obalu. 
Na větrné hůrce – .jeden z nejkrásnějších milostných příběhů vůbec, úryvek z něj jsem měla i u maturitní zkoušky, kdy jsme se měli naučit nazpaměť šest ukázek z různých literárních žánrů. Zbožňuju filmové zpracování s Juliette Binoche a Ralphem Fiennesem.

Vlastní životopis – svůj život sepsala Agatha Christie a já ji četla víckrát nejen
proto, abych se o ní něco dozvěděla, ale taky pro tu atmosféru starých časů, která z ní dýchá.

No a nakonec bonbónek – Pan Kaplan má třídu stále rád. Objevila jsem ji na střední a spolu s holkama ze třídy jsme byly schopné recitovat Kaplanovy průpovídky zpaměti i o půlnoci.

Tak to je pár kousků, které mají v knihovně své stálé, doživotní, významné místo.

Zmrzlinář

Zmrzlinář je kniha, kterou není snadné pochopit, natož o ní něco napsat. Autorka ji pojala velmi zvláštním stylem, texty v kapitolách jsou rozděleny do odstavců, působí to, jako byste „četli“ film. S tím už jsem se několikrát setkala.
V první epizodě se děj točí kolem natáčení filmu Zmrzlinář. Jeho protagonisté ztvárňují muže a ženu, kteří jsou na útěku a musí předstírat, že jsou manželé.
V autorčině zvláštním stylu se osudy skutečných herců prolínají s těmi filmovými.
V další kapitole se děj přesouvá do let šedesátých. Vysokoškolák Jan Vorszda se ke všemu chová apaticky. Ke studiu, spolužačkám i k nedávné osudové události, kterou je upálení Jana Palacha.  Uvnitř cítí nespokojenost, proto emigruje do Švédska, kde se seznámí
 s energickou Kerstin.
Po letech se jejich dcera Gunnila vrací do otcovy vlasti hledat kořeny a symbolicky tak uzavírá kruh.
Jedná se o zdánlivě nesourodou mozaiku příběhů, plnou náznaků a otázek. Autorka zasadila děj do Československa čtyřicátých až devadesátých let. Jak je psáno na přebalu knihy – je to příběh naší země viděný očima finské spisovatelky. Toto byl pro mě kámen úrazu. Když jsem dávala na tuto knihu tip (nákup knižního fondu), měla jsem právě podle anotace za to, že román bude psán ve stylu knih Mariusze Szczygieła, jehož knihy mám ráda.
Z nich je opravdu znát ten „pohled odjinud“, u Zmrzlináře jsem to necítila, a abych se přiznala, ani jsem knihu pořádně nepochopila. Já jsem prostě čekala něco jiného.
Je psána tak, že si čtenář musí mnoho věcí přebrat sám, domýšlet si, kombinovat.

Pokud tedy nemáte na čtení čas, nebo jste momentálně stejně jako já naladění na lehčí letní notu, nechte si ji na jindy.

Na letní notu

„Můžete mi prosím doporučit něco na dovolenou“
„Jaký žánr?“
„Něco lehkého, čtivého, žádnou detektivku… Abych u toho nemusela přemýšlet.“

V takovém duchu se nesou hovory mezi knihovnicemi a čtenářkami zhruba od května, kdy začíná sezóna dovolených a ony u nás hledají knížky, které by si na ni mohly vzít sebou. Detektivky a thrillery většinou mění za humorné a romantické knížky.
(Záměrně jsem v tomto dialogu použila ženský rod, protože chlapi vesměs jedou ve své linii a žánry moc často nestřídají, taková je alespoň moje zkušenost.)

I já mám momentálně období, kdy odkládám detektivky do police a vytáhnu je až s prvním zatopením v kotli. Promiň, Harry. 🙂
Mám ráda oddechové čtivo, ne však přeslazené harlekýny.
Nasyslila jsem si už pěknou hromadu, ze které postupně beru. Kvalita fotky je mizerná – fotila jsem, když už bylo kapku šero 🙂


Na obrázku chybí nejnovější „Saša Hrnčířová“ neboli Alexandra Potter a její knížka Na stejné vlně, kterou jsem už stačila přečíst.
Z této kupky jsem o víkendu dočetla Kate Morton: Tajemství letního odpoledne a musím říct, že knížka stojí za přečtení, nedá se od ní odtrhnout. A rozečetla jsem Láska v Provenci od Bridget Asher, zatím se mi líbí moc 🙂

Je pondělí, se skoro týdenním zpožděním nám dorazily novinky.  A už mám vybráno:


O knihách Zmrzlinář a Drahý život budu psát recenze určitě, protože je zpracovávám pro knižní databázi naší knihovny. Ostatní se uvidí. 🙂

Esej o tragédii

Duncan právě postoupil do čtvrtého ročníku na Irvingově škole. Jedná se o prestižní internátní školu, jejímž hlavním mottem je: „Vejdi, přítele najdi a přítelem se staň“. Kromě tohoto hesla škola dodržuje mnoho letitých tradic, které jsou mezi studenty oblíbené.
Jednou z nich je i to, že studenti čtvrtého ročníku dostávají pokoj po svých předchůdcích, kteří jim tam nechají schovaný malý dárek.
Na Duncana zbyl zdánlivě nejhorší pokoj ze všech. Před ním tam bydlel Tim Macbeth. 
S ním je spojená nešťastná událost, která se stala loni při tradiční ročníkové hře. A dárek? Není to ani láhev whisky nebo vína, není to ani pytlík bonbónů. Jsou to cédéčka, která Tim pro Duncana nahrál. Jsou záznamem Timova posledního roku Irvingovy školy, 
na kterou přestoupil, když se jeho rodiče přestěhovali.
Tim je nenápadný albín, který není rád středem pozornosti. Myslel si, že v klidu dokončí závěrečný ročník na škole, jehož součástí je i náročná esej o tragédii, kterou každoročně zadává nejobávanější učitel, pan Simon.
Jenže je tady Vanessa, do které se neplánovaně zamiluje. Dívka však není volná, chodí
s nejpopulárnějším studentem Patrickem. Ten má na starosti přípravu hry a Tima si zvolí jako svého pomocníka. Je to náhoda nebo to nějak souvisí s Vanessou? Pro sebevědomého Patricka je totiž jemný, hodný Tim trnem v oku. 
Akce může začít…

Tak tahle knížka, to je opravdu pecka. V poslední době jsem přečetla několik románů pro teenagery a vesměs to byly spíše milostné příběhy, takové hodně soft verze erotických románů. 🙂
Esej o tragédii je příjemnou změnou. Láska je v příběhu přítomná, ale prvoplánová není.
Děj sledujeme střídavě z pohledu Duncana, který v pokoji poslouchá Timovy nahrávky, jejichž prostřednictvím před námi znovu ožívá Timův příběh.
Celou dobu, po kterou jsem knížku četla, jsem měla pocit, že se něco stane. Pořád jsem cítila něco zlověstného, autorka čtenáře napíná až do poslední stránky.
Tima a Duncana si nelze neoblíbit, jsou si v lecčems podobní. Oba prožívají lásku 
ke spolužačce, jsou čestní se smyslem pro spravedlnost a oba se potýkají s obávanou esejí o tragédii.

Knížka je napsaná čtivě, jakmile se začtete, jen těžko ji odložíte.  
Mně osobně se velmi líbily tradice, které se na škole dodržovaly. Asi nejvíc mi učaroval koblihový den, kdy si studenti pod dozorem kuchaře sami připravovali koblihy, celý den 
je pojídali a užívali si pohodový volný den. To si v naších jídelnách dost dobře neumím představit :-).
Kromě nevšedního příběhu jsem si zamilovala i úžasnou obálku, ta je nepřehlédnutelná.
Román ocení nejen čtenáři mladší generace, kniha má co říct všem. Po dočtení poslední stránky vám příběh bude ještě dlouho viset v hlavě.


(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Čteme Esej o tragédii – ukázka

Tak jsem se poprvé v životě zapojila do bloggerského projektu :). Pořádá ho Bastera z úžasného blogu Knihy nekoušou. Jedná se o společné čtení knihy Esej o tragédii.
No a jelikož se nemůžeme všichni najednou sejít, je tady Basterčin nápad. Každý na svém blogu uveřejní svou konkrétní ukázku z knihy a po přečtení napíše recenzi. Odkaz na články  hodí do komentářů pod Basterčin článek. A je to. 🙂


Esej o tragédii jsem dostala k recenzi od nakladatelství Host. Knížku jsem dočetla včera, za chvíli se pustím do recenze. 

Teď slíbená ukázka – je to rozhovor mezi Timem a profesorem Simonem a týká se školních tradic, které mi v knize učarovaly:

„Pojďte dál, Time“, vyzval mě. „Přemýšlel jsem o našem ranním rozhovoru a rád bych vám něco dal“.
Vůbec jsem netušil, co by mi mohl chtít dát. Teda kromě štosu těch skvělých esejí o tragédii, které bych mohl zužitkovat. V okamžiku, kdy mě to napadlo, mi podal klíč a já si pomyslel, že mi ke všem těm esejům snad opravdu dává přístup. Ale nedával. 
„Všiml jste si někdy knihovny v té kruhové místnosti před jídelnou?“ zeptal se mě. Věděl jsem, o čem mluví -byla to nepřehlédnutelná vitrína a v ní sbírka různých starých knih. 
„Pokud by vás to zajímalo – a já si myslím, že by mohlo – , tímhle klíčem ji můžete odemknout. Vespodu je velká černá kniha. Je to kniha tradic Irvingovy školy. Jsou tam zapsány úplně všechny. Některé vám možná budou připadat podivné, ale já jsem došel k přesvědčení, že právě díky takovým tradicím je tahle škola tím, čím je, protože tradice udržují kontinuitu napříč časem. Většina z nich sahá ještě do doby, kdy jsem tu sám studoval.“
To bylo úžasné a hrozně mě to zajímalo.
„Tak to je mi ctí“, řekl jsem, natáhl ruku přes stůl a klíč si vzal. „Děkuju vám.“
„Poprosím vás jen o jedinou věc: až skončíte, ten klíč prosím předejte někomu dalšímu, kdo by z toho mohl mít prospěch. Platí?“
„Ano, určitě“, odpověděl jsem. Nemohl jsem se dočkat, až se k té knize dostanu, ale měl jsem pocit, že bych měl radši počkat, až se všechno uklidní.
„A teď už běžte šířit krásu a světlo.“

e-book: 22. kapitola, str. 194

Koleje osudu

Jsem sice velkým milovníkem knížek, ale čas od času nepohrdnu ani dobrým filmem.
Koleje osudu se řadí mezi filmy, které vás přikovají do křesla a přinutí přemýšlet.

Snímek je natočen podle skutečného příběhu Erica Lomaxe, který během druhé světové války padl do japonského zajetí. Tam, při stavbě železnice v Thajsku, šel až na dno svých fyzických sil, zažil hlad i drsné mučení, jehož následky jej provázely po zbytek života.

První zmínky o filmu jsem zaznamenala v tisku. Zaujali mě především představitelé hlavních rolí. Můj nej nej nej nejvíc nejlepší oblíbenec Colin Firth a Nicole Kidman, kterou mám taky ráda. Ve filmu ztvárňují  manželský pár. Nikdy bych nevěřila, že by zrovna oni dva mohli k sobě pasovat – no ale jo :-).


Film začíná v roce 1980, Eric cestuje vlakem, ve kterém se seznámí se svou budoucí ženou, kterou ztvárňuje právě Nicole. Tady jsem měla první úsměv na tváři – Nicole je tu za úžasně nenápadnou šedou myšku, které byste si normálně asi ani nevšimli. A Colin? To už jsem se smála nahlas – velké kostěné brýle a drsný knír. Ale nebojte se, dlouho ho mít nebude, Nicole je rozumná ženská :-).


Vrátím se k ději – Eric a Patti se vezmou a zdá se, že jejich štěstí, které je potkalo ve středním věku, nic nebrání. 
Eric však trpí  nočními můrami, křičí a pláče ze spaní. Patti o jeho minulosti ví, tuší, že sny souvisí s dávným zajetím, ale neví vše. Eric před ní tají ty nejhorší zážitky, o kterých ví jen jeho nejlepší přítel Finlay, který byl v zajetí s ním. Toho hraje charismatický Stellan Skarsgard.
Eric se vydává na cestu do minulosti. Jede do Thajska, aby se vyrovnal se svými zážitky. Tam zjistí, že muž, který mu způsobil největší trauma, je stále naživu. Když dojde k setkání tváří v tvář, Eric je plný zloby a touhy po pomstě. Dokáže ji uskutečnit?
Kromě současnosti, kdy Erica hraje Colin Firth, se film v ději vrací i do minulosti. Erica zde ztvárňuje Jeremy Irvine, mladičký herec, který se objevil ve snímku Válečný kůň. Myslím, že svou roli týraného vojáka zahrál velmi věrohodně. 


Když film skončil, zůstala jsem přikovaná v křesle a dlouho o něm přemýšlela. Snímek se zaobírá nejen vyrovnáváním se s traumaty, která si mnozí z nás v sobě nosí, ale také se dotýká tématu pomsty. Asi nebude SPOILEREM, když prozradím, že se z Erica Lomaxe a jeho zlé noční můry, důstojníka Takašiho, nakonec stali ve skutečnosti přátelé. Přátelství je pojilo až do Takašiho smrti.
Pro někoho možná nepochopitelná věc, pro zúčastněné to bylo zřejmě definitivní vyrovnání s útrapami, kterými si oba během války prošli. Jak víme, není nic černé ani bílé.


Herecké výkony byly excelentní. Pro mě určitě. Noční můry v podání Colina Firtha jsou k sežrání, dá-li se to vzhledem k námětu filmu říct. Chce se vám ho zachraňovat. Chcete odstrčit Nicole a sami ho držet za ruku. (My holky určitě).
Film jsem viděla v českém znění a to byl velký kámen úrazu. Jak je známo, mezi dabingovými herci a produkcemi zuří velká válka. Takže mnozí herci, kteří byli s určitými herci spojováni, momentálně nedabují. To je případ i tohoto filmu. V dabingovém světě platí rovnice Colin Firth = Zbyšek Pantůček. Ale v Kolejích osudu jej namluvil Ladislav Cigánek. To by mi ani tak nevadilo, hlas docela seděl. Ale Nicole Kidman – ledva otevřela pusu, chtělo se mi…no však víte co. Prostě mi k ní dabérčin hlas (Radka Přibyslavská) neseděl. Měla jsem pocit, jako by ji neustále někdo bouchal do zad. U ní jsem zvyklá na mnohem jemnější hlasy.
Pro rýpaly, kteří mi doporučí originál s titulky… Nejsem proti, ale když si chci film vychutnat, volím dabing. Nejsem v angličtině až tak zběhlá, abych titulky vnímala jako doplněk. Přistihnu se, že buď titulky čtu nebo se soustředím na angličtinu a pak z děje nic moc nevím.

Tak jako tak film doporučuju. A hádejte – už mám půjčenou i knížku, podle které byl film natočený. 

Design a site like this with WordPress.com
Začít