12. stránka

Srdce nemá vrásky

Rozhlasová redaktorka Blanka Malá spoustu čtenářů a čtenářek okouzlila svou knihou Láska ve špičce italské boty, v níž líčí svůj život po boku nové životní lásky, fešného Itala Agostina. Blanka střídavě žije v Čechách a v Kalábrii, její starší děti se s matčinou novou životní etapou smířily bez problémů, pouze nejmladší dcera Anna, která žije u svého otce, se chová docela chladně. Blanka si užívá to, že miluje a je bezvýhradně milována, ale snaží se zároveň uspořádat rodinné vazby.

Srdce nemá vrásky – to je poměrně výstižný název počinu, v němž se opět podíváme do slunné a voňavé Kalábrie, nejchudšího regionu Itálie, přesto tak krásného, divokého a plného dobrého jídla. Blanka Malá své vyprávění doplnila o recepty, které si můžete vyzkoušet.

Na první pohled oddechová knížka hraje i na vážnější notu. Je otevřenou sondou do rodinných vztahů, které nejsou vždycky úplně jednoduché. Na Blanku a Agostina se totiž ještě valí další věc. Její potenciální tchyně zjistila, že Blanka je poměrně starší než Agostino a od té doby jim nezpříjemňuje společné žití. Ale vztah těch dvou je natolik pevný, že se udolat nenechají.

Oceňuji, s jakou otevřeností Blanka Malá líčí tyto problémy, o kterých jen málokdo mluví rád. Dokázala je popsat s nahledem i humorem, s nímž jde všechno líp. Přese všechno úskalí je autobiografický román Srdce nemá vrásky lehkým a odpočinkovým čtením, které vás přenese do nádherné Itálie, s níž se autorka ihned sžila a také ukáže, jak se její milý dokázal popasovat s českými specialitami, jako jsou dvě deky v ložnici nebo specifická česká kuchyně a rozmarné počasí.

Jak Blanka Malá žije a co právě dělá, můžete sledovat na jejím Instagramu, a snad můžeme doufat, že se dočkáme dalšího pokračování jejího životního příběhu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si jej můžete pořídit.

Hledání Phoebe

Phoebe je Phoebe. Je osobitá, svá, jedinečná, jiná. Má totiž poruchu autistického spektra, Aspergerův syndrom. Svým chováním a jednáním do společnosti moc nezapadá. Miluje pravidla a řád a pokud si není něčím jistá, na férovku se zeptá, i když je někdy debata s ní až moc přímočará. Phoebe je nejraději ve své bublině, hodně čte a píše fantasy příběhy. Nejvíc jí rozumí její tatínek a nejlepší (a jediná) kamarádka Bethany, kteří ví, jak s Phoebe jednat. Ale jak všichni víme, někdy jsou chvíle, kdy se plán dodržet nedá a musíme z předem daných kolejí vybočit. Pozná to i Phoebe, když si Bethany najde kluka a kvůli konzervativním rodičům potřebuje, aby ji kamarádka kryla. Pro Phoebe je to totální vystoupení z bezpečné komfortní zóny, ani se nenaděje a dělá věci, které pro ni byly dosud velká neznámá: lže, porušuje pravidla a dokonce i podvádí. Phoebe? Vážně? No ano!

Gavin Extence napsal Hledání Phoebe pro svou malou dceru, která má stejně jako hlavní hrdinka poruchu autistického spektra. A dobře udělal, tahle knížka bude přínosem nejen mládeži, ať už se specifickými potřebami nebo bez, ale také dospělým – rodičům, učitelům, i těm, kteří se o svět dnešních puberťáků zajímají.

Phoebe je postava, kterou jsem si hned oblíbila. Přestože není snadné porozumět její duši na první dobrou, získá si vás přímočarým myšlením a věcností, které jsou kolikrát lepší než chození kolem horké kaše.

Gavin Extence píše čtivě, jeho počin má humorný tón, i přes to, že v jádru vlastně vtipný moc není, protože se dotýká i vážnějších témat. Je fascinující a obohacující nahlédnout prostřednictvím Phoebe do myšlení člověka s PAS. To, co my považujeme za běžné, je pro ně mnohdy neřešitelný problém, potřebují svůj řád a klid a jistotu. S touto knížkou nešlápnete vedle, pokud si ji vyberete, aby vám pomohla aspoň trochu pochopit jejich svět.

Hledání Phoebe je milým příběhem o dospívání a problémech dětí balancujících mezi dětstvím a dospělostí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si titul můžete pořídit.

Svěřený čas

Vitejte ve Smyrně, městě, kde spolu pohromadě žijí křesťané, muslimové, Turci, Řekové, Arméni, prostě lidé, kterým nezáleží na národnosti a vyznání, ale na člověku, jako takovém. V roce 1905 se v nádherném a rušném městě narodí děvčátko, které výrazně pocítí veškeré změny, jež se vznešené Smyrny i jejích obyvatel bolestně dotknou. Pospolitost a přátelské vztahy totiž platí jen do doby, než idylku rozbije tvrdá a necitelná politika, jejimž zástupcům jde jen o moc a vládu. Smyrnu zachvátí požár, který neničí jen krajinu a majetek, ale bere životy a pustoší lidská srdce. Už nikdy nebude nic jako dřív.

Příběh poznáváme prostřednictvím tajemné Šeherezády, která postupně odhaluje nejen svůj život, ale také osudy dalších postav, které jsou s magickou Smyrnou těsně spjaty. Seznámíme se s osobitou Edith Sofií, která si nikdy nenechala mluvit do života a žila si podle svého, a také s tajemným Avinášem Pillaím, pro něhož je Edith životní láskou. Jakou úlohu ve všem hraje Šeherezáda? A jak důležitá je dějová linka s dívkou Panagiotou?

Autorka nás zavádí do rušného exotického prostředí, v němž se mísí národnosti a náboženská vyznání, kde to opravdu žilo a dokud se někomu nezachtělo moci, nikdo s nikým neměl problém. Historie Smyrny je smutná a bolestná, přesto Defne Sumanová stvořila román, který odráží to nejlepší, co mohla „Perla Východu“ svým obyvatelům nabídnout.

Svěřený čas je stejně barvitý jako město Smyrna. Hutný román, jehož děj nejde chronologicky, ale skáče v čase dle potřeby, si nárokuje váš čas i pozornost. Ale když do něj proniknete, přijmete onu roztříštěnost, dostanete ve finále nádherný příběh plný emocí a vůní, který opanuje vaše smysly. Takový, jako byste četli Gabriela Garcíu Marqueze nebo Sofíi Segoviu. Smyslný, tajemný, lehce magický.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Sníh, sauna, Suomi

Máte rádi jih nebo sever? Slunná Itálie má něco do sebe, o tom žádná, ale co takhle jiskřivě chladné Finsko? Slovenka Michaela Ahonen se provdala za Fina a své nevšední zážitky ze země, kde slunce svítí ještě míň než málo, sepsala v knize Sníh, sauna, Suomi.

Nad publikací zaplesá srdce milovníků drsného severu. Zatímco některé cestopisně laděné počiny kombinují zážitky ze všech severských zemí hromadně, Michaela Ahonen se soustřeďuje pouze na Finsko, které zná moc dobře, protože jeho atmosféru nasává již několik let..

Historky, které v knize nabízí, nejsou řazeny chronologicky, ale tematicky. Oddíl nazvaný Příroda je plný malebných popisů jedinečné finské přírody a životního stylu Finů. Věděli jste, že mezi pozemky a domy nemívají ploty a přesto se dokážou chovat slušně a nenarušovat cizí soukromí? Nebo že ve Finsku roste na padesát druhů bobulovitého ovoce? V kapitole Rodinný život se dozvíte, že každý čerstvě narozený Fin dostane od státu tzv. mateřskou krabici plnou užitečných věcí, od teploměru přes ručníky a pyžamko až po prostěradlo, kterým je krabice vystlána. A to vše už od roku 1938! A co školky? Zatímco u nás se v předškolních zařízeních dbá hodně na tradice a pořádají se různé besídky a karnevaly, matky a otcové dětí se mezi sebou často znají, ve Finsku skoro nepoznáte, že školní rok začal, natož aby s vámi rodiče v šatně prohodili slůvko.

Dozvíte se mimo jiné také, co je to sisu, jak se ve Finsku pije káva, nebo jak funguje předporodní a pediatrická péče. Ponořit se do života mlčenlivých Finů, kteří po většinu roku koukají na tmavou, zataženou oblohu, z čehož by mnohým asi hráblo, je nesmírně zajímavé i poučné.

Michaela Ahonen přibližuje Finsko a jeho obyvatele s lehkostí a humorem, je vtipná, díky čemuž textům nechybí šmrnc. Čtenářům nabízí jedinečnou esenci životního stylu severského národa vyznačujícího se krkolomným jazykem, jehož slova mnohdy nejde vyslovit. A zkusit si to můžete, autorka jimi nešetří, nabízí i slovníček, takže si můžete finštinu vyzkoušet. A aby toho nebylo málo, Michaela je také autorkou obálky a ilustrací, které svou barevností a veselou náladou kompenzují chladnou severskou atmosféru.

Sníh, sauna, Suomi. To jsou osobité a zábavné postřehy Slovenky, která své srdce nechala v zemi, na první pohled chladné, ale když ji prozkoumáte blíž, zjístíte, že v sobě skrývá hodně zajínavého.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Poslední vzkaz od mého muže

Láska až za hrob existuje. Své o tom ví Kate. S Cameronem jsou spolu přes dvacet le. Dohromady se dali na vysoké škole a od té doby jsou nerozluční. Jenže si můžete plánovat, co chcete, když vám do toho osud hodí vidle, neuděláte nic. Cameron už není a Kate se ani dva roky od jeho smrti nedokáže s tímto faktem vyrovnat. Stará se o malého syna a pracuje na doraz. Má kolem sebe lidí, kteří jí pomáhají, všetečnou matku, oddanou kamarádku Grace a Hugha, spolehlivého šéfa a kamaráda v jedné osobě. A taky okouzlujícího souseda, který se právě nastěhoval a aktuálně je svědkem pyrotechnického zásahu u Kate. To ale není všechno, během letu na služební cestu ji s Hughem zastihne bouře století a musí nouzově přistát v odlehlém městečku. Možná je to právě ten okamžik, kdy si Kate uvědomí, že mezi ní a Hughem, který byl zároveň nejlepším kamarádem jejího muže, něco je. Ale pořád je tady mimořádně silné pouto ke Cameronovi a taky jedno tajemství…

Román Poslední vkaz od mého muže začíná jako uragán, který rozbije okno a proletí zase ven. Intenzivní začátek ve stylu historek zmatkářské Bridget Jonesové se postupně zklidňuje a mění se v dojemný a emotivní příběh, v němž přese všechnu melancholii a smutek něco z Bridget zůstává až do konce.

Děj je vyprávěn v ich-formě z pohledu Kate ve dvou časových rovinách. Současnost se střídá s kapitolami, v nichž poznáváme Kateina manžela Camerona a sledujeme jejich společný život. Jsme svědky šťastných chvil i bolestného pádu na dno. Autorka velmi dobře popsala stav, kdy se vám život z minuty na minutu obrátí naruby, přesto text nepůsobí depresivně a hlavně – nechybí v něm humor a vtip.

Pokud máte podobných knih načtenou hromadu, zřejmě vám bude jasné, kam příběh směřuje, i když samotné hlavní hrdince to nedochází, alespoň ne hned. Podstata příběhu tkví ve výjimečném vztahu, který Kate a Camerona pojil a který se příběhem vine jako jemná nit. Může se člověl znovu zamilovat, přestože přišel o svou životní lásku? A má na to vůbec právo?

Kniha Poslední vzkaz od mého muže je hořkosladkým příběhem o velké lásce, o boji s neporazitelným nepřítelem, o ztrátě, i strachu znovu milovat. Jak se dozvíme z doslovu, který doporučuji přečíst, Emma Grey čerpala z vlastních zkušeností a díky tomu napsala nádherný emotivní román prodchnutý lidskostí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Dvě tváře lásky

Jaké štěstí máte, když potkáte pravou lásku! Matyldě se to stalo. Zamilovala se do Jakuba, všechno klape, rozumí si, pozornějšího partnera prostě nenajdete. Příkladně se chová k Matyldě, a stejně tak i ke své matce Janě, jíž se po smrti otce snaží být oporou. Jak dopadne setkání dvou Jakubových osudových žen? Matylda je pozvaná na návštěvu k nastávající tchyni. Jana je ztělesnění dokonalé ženy. Usměvavá, vždy upravená, dům uklizený, nikdy nechybí poctivé domácí jídlo. Dokonalost je prostě její druhé jméno. A nemyslí si, že Matylda je pro Jakuba správnou volbou, po jeho boku si totiž představuje úplně jinou ženu. No samozřejmě, že také dokonalou! A udělá vše pro to, aby to nebyla Matylda, na koho bude Jakub u oltáře čekat. Dámy a pánové, intriky, jaké by i Alexis Colbyová mohla závidět, jsou tady!

Dvě tváře lásky jsou debutem Marie Hamákové a já pevně doufám, že se co nejdřív dočkáme dalšího počinu, protože tohle byla jízda. Megajízda. Kdybych nepotřebovala povinnou noční spací pauzu, dám knížku na jeden zátah, protože se od ní jen těžko odtrhává.

Ke čtivosti románu přispívá nejen námět, který je opravdu dobře zpracovaný. Vztah tchyně – snacha je asi nejsledovanější ze všech možných, a taky byl častokrát zpracovaný v knižní i filmové podobě. Dvě tváře lásky jsou dalším zářezem v řadě takových počinů a můžu říct, že mě opravdu mile překvapil.

V knize ke čtenáři střídavě promlouvají obě hlavní hrdinky, Matylda i Jana. A každá má svůj úhel pohledu, každá svůj důvod proč a jak jednat. Moc mě to bavilo, kapitoly totiž končily v nejneočekávanějším okamžiku, takže je jasné, že musíte číst dál a dál, protože je to napínavé, čekáte, co přijde, no a ty úžasné intriky! Autorka trefně vykreslila toxické vztahy a manipulaci s druhými, v Janině případě šla až na dřeň, kapitoly, v nichž vystupuje jako pletichářská tchyně, jsou prostě top.

Jelikož se jedná o společenský, psychologicky laděný román, v němž svou roli hraje i vztah milostný, nechybí sexuální scény. Těch je několik a jsou opravdu šťavnaté a barvité. Osobně je v knihách příliš moc nemusím a trochu bych ubrala, přesto jejich význam v knize chápu a přežila jsem. 🙂 Je to můj subjektivní pocit a věřím, že spousta čtenářek (i čtenářů) bude nadšená.

Dvě tváře lásky můžu doporučit všem, kteří na poli současné české literatury hledají něco odpočinkového s kapkou napětí, přesto ne plytkého a povrchního.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Kolík barev má štěstí

Algernonovi je přes devadesát a od života už nic nečeká. Jeho milovaná žena Evie zemřela před šestnácti lety a s jedinou dcerou Helena se neviděl… no také šestnáct let, nemohl se smířit s faktem, že se rozhodla žít jako svobodná matka. Ale teď ho čeká setkání s Helenou a její dcerou Annou, které potřebují někde bydlet. Jeho vnučka, již vidí poprvé v životě, je velmi osobitá dívka. Miluje barvy, které se nebojí kombinovat, maluje si obrázky na kůži, barvy jsou jejím způsobem komunikace. Její dědeček Algernon působí přísně a domluvit se s ním je těžké, a nejen pro to, že nosí naslouchátko. Helena s Annou se k Algernonovi nastěhují, ale pro nikoho to není jednoduché. Najít společnou řeč mezi rozdílnými generacemi je zatraceně těžké. Každý z nich s něčím bojuje a skrývá v sobě bolest. Dokážou ti tři společně žít a konečně si porozumět?

Kolik barev má štěstí napsala anglická spisovatelka Phyllida Shrimpton, která doposud tvořila literaturu pro mládež. Mezigenerační příběh o třech naprosto rozdílných, přesto v něčem stejných členech jedné rodiny je její prvotinou pro dospělé a můžu říct, že naprosto povedenou.

V tomto románu je velmi dobře nastíněn komplikovaný vztah mezi různými generacemi. Sledujeme jejich postupné sžívání i problémy, které musejí řešit. Helena si hledá práci a chce vytvořit dceři zázemí, Anna je náhle vytržená z prostředí, kde jí bylo dobře a všichni jí rozuměli, aby se ocitla na novém místě a musela se sžívat s novou školou, spolužáky i nevrlým dědečkem. A Algernon? Tak rád by se pokusil dát všechno do pořádku, ale je jako slon v porcelánu, co se komunikace týče.

Děj je poklidný, přesto v něm nechybí emoce a humor. Všichni tři protagonisté jsou velmi sympatičtí a osobití, zaujmou svým chováním a jednáním. Annu a její barevný svět je snadné si oblíbit, stejně jako Algernona, který pod slupkou morouse skrývá dobré srdce a vřelost vůči svým blízkým. A Helena? Má sice nejméně prostoru, přesto je i ona důležitým dílkem v rodiné mozaice.

Román Kolik barev má štěstí je příjemný a místy dojemný feel good román o rodinných vztazích, přátelství, o tom, jak je důležité komunikovat a chápat, co nám druhý chce říct, což není vždy úplně snadné. Phyllida Shrimpton píše nenuceně, její počin je uvolněný a přirozený. Jako spisovatelka je empatická a svým postavám rozumí natolik, že jejich emoce dokáže čtenářům zprostředkovat poutavým a čtivým způsobem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Nakladatelka z Paříže

Pokud jste milovníky knih a zajímáte se také o zákulisí knižního průmyslu, milujete bohémskou Paříž 20. let minulého století, Nakladatelka z Paříže je přesně pro vás! Spojuje v sobě vše a přenese vás do fascinujícího světa literatury a kultury tzv. „zlatého věku“.

Hlavní postavou je Angličanka Lizzie z aristokratické rodiny, která se provdala do Států za majitele železničního impéria. Lizzie není v manželství šťastná, její muž je majetnický násilník, který by v žádném případě nedovolil rozvod. Píše se rok 1921 a takový krok se jen tak neodpouští. Lizzie odjíždí se svým bývalým domácím učitelem a profesorem literatury do Paříže i za cenu rozkolu s vlastní matkou a zavržení tehdejší společností. Profesor Moore nad ní drží ochrannou ruku a pomáhá jí zařídit nový život ve francouzské metropoli. Lizzie se stává nepostradatelnou součástí knižního průmyslu, pomáhá v knihkupectví Sylvie Bachové, která se rozhodla vydat kontroverzního Odyssea Jamese Joyce. Mladá žena si pomalu buduje vlastní kariéru a prožívá bouřlivé vztahy, pracovní i milostné.

Tabea Koenigová se inspirovala skutečným příběhem dívky z aristokratické rodiny Nancy Cunardové, který přetavila ve čtivý a barvitý příběh ženy, jež si musela svůj život tvrdě vydobýt. Nakladatelka z Paříže je pestrou mozaikou tehdejší kulturní společnosti, s Lizzie se seznámíme s velikány dobové literatury, ať už je to výše zmíněný James Joyce, tehdy velmi mladý Ernest Hemingway, básník Ezra Pound, nebo svérázná Gertruda Steinová. Poznáváme také majitelku ikonického knihkupectví Shakespeare and Company Sylvii Bachovou a její přítelkyni a věrnou souputnici Adrienne Monnierovou. Jejich příběh je zpracován v románu Američanka v Paříži, který v rámci životopisných románů také vydalo nakladatelství Metafora. Doporučuji jej k doplnění informací a pochopení bližších souvislostí.

Nakladatelka z Paříže nabízí zajímavý příběh s dobovou atmosférou, kterou autorka zachytila opravdu věrně. Charismatická bohémská Paříž a svět knih vás dokonale pohltí a nabídnou fascinující literární prohlídku kulturního světa zlatého věku, v němž je dovoleno vše, samozřejmě pod rouškou tajemství, aby tehdejší prudérní a upjatá společnost nebyla pohoršená.

Tabea Konenigová představuje vznik známých, dnes už klasických děl a vezme nás na fascinující jízdu knižním světem. Ten pocit, když držíte výtisk románu svého oblíbeného autora v rukou, je k nezaplacení. Jaká cesta k němu vedla v době, kdy technika nebyla na takové úrovni jako dnes?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Deus ex machina

Na Sicílii zuří peloponéské války. Athéňané napadli Syrakusy, jejichž obyvatelé si to nenechali líbit a násilníky zajali. Kam ale s nimi? Zajatce nahnali do nevyužitého kamenolomu, kde je nechali napospas osudu. Dva nezaměstnaní mladí hrnčíři Gelón a Lampón se docela nudí, a tak se s jídlem vydají za zajatci, aby jim nabídli obchod – nakrmí je, ale na oplátku jim vězni musí recitovat verše jejich oblíbeného Euripida. Slovo dá slovo a mladíci se rozhodnou, že zrežírují Euripidovu Médeiu s Athéňany v hlavní roli. Do projektu vloží veškeré své nadšení, a aniž by to plánovali, také city. Ono to tak nevypadá, ale zdánlivě lehkomyslní hoši v sobě mají i něco dobrého. S nadcházející premiérou se spustí lavina různých situací, které se na sebe nabalují a Gelón s Lampónem zjistí, že režírování s sebou nese úskalí podobná těm válečným.

Vsadím se, že pokud si román Deus ex machina vyberete, zjistíte, stejně jako já, že jste doposud nic podobného nečetli. Román Ferdii Lennona je zjevením na poli historické/dramatické/humorné literatury. Nabízí zajímavé kombo moderního stylu a antické historie. To, co by v jiné formě vyznělo suchopárně, Ferdia Lennon díky využití současné mluvy proměnil ve svěží dílo, které dokáže zaujmout i mladou generaci, která o antice doposud slyšela jen z učebnic literatury nebo dějepisu.

V popředí příběhu stojí dva mladí hrnčíři Lampón a Gelón, na první pohled bambulové, floutci a pijusové, kteří se rozhodli zkrátit si nudu děláním divadla. Vypravěčem je Lampón, který od počátku nepůsobí jako příkladný klaďas. Moc nepřemýšlí, chybí mu empatie a občas se chová jako blbec. Gelón z toho vychází trochu lépe, ale když dáte ty dva dohromady, je to docela sekec, takovou dvojku aby jeden pohledal :).

Nebyl by to však dobrý román, kdyby vše plynulo jedním nudným směrem. Na naše mladé režiséry čeká spousta dramatických okamžiků, humorných chvil, které prověří jejich charaktery. I oni mají právo dělat chyby a následně se z nich poučit a projít jistým vývojem. Jakým? Nechte se překvapit, Ferdia Lennon vytvořil opravdu neotřelý příběh s přesahem a s postavami, které nejsou jen černé nebo bílé, občas chybují, aby se pak snažili své přešlapy odčinit.

Deus ex machina klame tělem. Na první pohled lehký námět skrývá dramatický a dojemný román, který se zabývá otázkami svobody a jejich hranic. Občas se zasmějeme, zakroutíme hlavou, staneme se svědky milostného vzplanutí, mnohdy groteskních chvilek i dojemných okamžiků.

Tohle dílo se mladému irskému spisovateli povedlo. Nabízí vyzrálý počin, který přibližuje antickou historii nenápadně, nenásilně, čtivým způsobem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Vyhnanci

Potřetí a naposledy přichází na scénu federální vyšetřovatel Aaron Falk, kterého jsme měli příležitost poznat už v detektivkách Sucho a Síla přírody. Ta první mě naprosto uchvátila, Jane Harperová totiž umí popsat a věrně nastínit tísnivou atmosféru maloměsta, kde si všichni koukají do talířů.

Přestože se jedná o třetí díl série, vůbec nevadí, pokud se vám Vyhnanci dostávají do rukou jako první nebo druzí v pořadí, protože autorka píše tak, že se v ději ani Falkově životě neztratíte.

Falk přijíždí do malého jihoaustralského městečka plného vinic, aby se stal kmotrem syna svých přátel. Křtiny se konají rok po tragické události, kdy z vinařské slavnosti zmizela Kim Gillespieová, aniž by někdo přesně věděl kdy a kam, a zůstal po ní pouze kočárek s novorozenou holčičkou. Rodina, do níž Falkovi přátelé patří, je přesvědčená, že zodpovědná Kim by své dítě jen tak neopustila. Nebo ano? Co se vlastně stalo? Falk řeší nejen svůj osobní život a vztahy, ale rozplétá složitou hádanku plnou otázek a zvláštních souvislostí, které ukazují, že nikdy není nic jednoznačné a řešení je tam, kde bychom ho asi nikdy nehledali.

Detektivním příběhům Jane Harperové je vytýkána absence akčního děje. Věřte, že její knihy to vůbec nepotřebují. Spisovatelka dokáže popsat tíživou náladu, stejně jako vztahy mezi postavami, které nejsou vždy transparentní. O jejích knížkách se dá říct, že to nejsou klasické detektivky, ale rodinná dramata s přesahem. Celou dobu pomalu proplouváte dějem, jste svědky dramatických chvil i vypjatých okamžiků a stejně do poslední chvíle netušíte, kde je pravda.

Zpočátku jsem měla problém vnímat plynule text, protože autorka střídá dvě časové linky – současnou a tu před rokem, aniž by je od sebe oddělila, ale po pár kapitolách jsem si na to zvykla a pobírala obě části tak, jak bylo zamýšleno.

Vyhnanci jsou nejen klasickým detektivním případem, kterému vévodí vyšetřování a postupné odhalování zločinu i jeho pozadí, ale především se jedná o výborné psychologické drama. Falk je bystrým pozorovatelem lidí, sleduje dění v městečku, kde se všichni znají a jsou navzájem spojení, ať už rodinnými nebo jinými vazbami. A právě tato provázanost, mnohdy hodně těsná, mu práci neulehčuje.

Počin Jane Harperové není určen milovníkům adrenalinu a akčních scén. Ocení ho přemýšlivci, čtenáři, kterým je bližší pomalejší styl a postupné odhalování indicií a stop.

Pokud už máte dost hutných a drsných severských thrillerů, můžete zkusit horkou, rozpálenou Austrálii, která má také co nabídnout.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídít.