Potřetí a naposledy přichází na scénu federální vyšetřovatel Aaron Falk, kterého jsme měli příležitost poznat už v detektivkách Sucho a Síla přírody. Ta první mě naprosto uchvátila, Jane Harperová totiž umí popsat a věrně nastínit tísnivou atmosféru maloměsta, kde si všichni koukají do talířů.

Přestože se jedná o třetí díl série, vůbec nevadí, pokud se vám Vyhnanci dostávají do rukou jako první nebo druzí v pořadí, protože autorka píše tak, že se v ději ani Falkově životě neztratíte.

Falk přijíždí do malého jihoaustralského městečka plného vinic, aby se stal kmotrem syna svých přátel. Křtiny se konají rok po tragické události, kdy z vinařské slavnosti zmizela Kim Gillespieová, aniž by někdo přesně věděl kdy a kam, a zůstal po ní pouze kočárek s novorozenou holčičkou. Rodina, do níž Falkovi přátelé patří, je přesvědčená, že zodpovědná Kim by své dítě jen tak neopustila. Nebo ano? Co se vlastně stalo? Falk řeší nejen svůj osobní život a vztahy, ale rozplétá složitou hádanku plnou otázek a zvláštních souvislostí, které ukazují, že nikdy není nic jednoznačné a řešení je tam, kde bychom ho asi nikdy nehledali.

Detektivním příběhům Jane Harperové je vytýkána absence akčního děje. Věřte, že její knihy to vůbec nepotřebují. Spisovatelka dokáže popsat tíživou náladu, stejně jako vztahy mezi postavami, které nejsou vždy transparentní. O jejích knížkách se dá říct, že to nejsou klasické detektivky, ale rodinná dramata s přesahem. Celou dobu pomalu proplouváte dějem, jste svědky dramatických chvil i vypjatých okamžiků a stejně do poslední chvíle netušíte, kde je pravda.

Zpočátku jsem měla problém vnímat plynule text, protože autorka střídá dvě časové linky – současnou a tu před rokem, aniž by je od sebe oddělila, ale po pár kapitolách jsem si na to zvykla a pobírala obě části tak, jak bylo zamýšleno.

Vyhnanci jsou nejen klasickým detektivním případem, kterému vévodí vyšetřování a postupné odhalování zločinu i jeho pozadí, ale především se jedná o výborné psychologické drama. Falk je bystrým pozorovatelem lidí, sleduje dění v městečku, kde se všichni znají a jsou navzájem spojení, ať už rodinnými nebo jinými vazbami. A právě tato provázanost, mnohdy hodně těsná, mu práci neulehčuje.

Počin Jane Harperové není určen milovníkům adrenalinu a akčních scén. Ocení ho přemýšlivci, čtenáři, kterým je bližší pomalejší styl a postupné odhalování indicií a stop.

Pokud už máte dost hutných a drsných severských thrillerů, můžete zkusit horkou, rozpálenou Austrálii, která má také co nabídnout.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídít.

Ona se utápí v samotě, on zase ve vztahu, který vyšuměl. Ona prodává dům, on si ho jde se svou přítelkyní prohlédnout. Co z toho může být? Láska jako trám! A vůbec nevadí, že ona je o trošku starší než on. Clara a Elias, seznamte se. Tohle je Láska za mizerných dní, nový román oblíbeného německého spisovatele Ewalda Arenze. Přichází do třetice po knihách Staré odrůdy a Velké léto, z kterých jsem byla nadšená a autora si díky nim oblíbila.

Tohle lovestory není pro mladý! Je to romance dvou lidí, kteří už mají něco za sebou a doufají, že tentokrát je to ta pravá láska. Ale není to zadarmo! Vztah Clary a Eliase si osud pořádně prověří.

Jak jen to Ewald Arenz dělá! Nepotřebuje košatá souvětí, umí vystihnout podstatné, aniž by se sáhodlouze rozepisoval. A jak umí kouzlit se slovy! V knize rozehrává naprosto brilantní slovní ping pong mezi postavami, z nichž suverénně vedou ty vedlejší – Clařin bratr Jan a Eliasova dcera Jule. Přestože je děj laděný do vážnější tóniny, vtipné slovní přestřelky ho osvěžují a dodávají mu šmrnc.

Románu je hodně vyčítáno, že upadá do klišé a stává se z něj rozplizlá červená knihovna. Ano, místy je to sladké jako cukrová vata, ale nemyslím, že by to bylo až tak klišoidní a řadím se mezi čtenáře (snad je nás dost), kterým se závěr příběhu naopak líbil a kápl do noty.

Láska za mizerných dní je velmi příjemnou, pomalu plynoucí romancí, u níž není ani tak důležitý děj, ale pocity a emoce, které stojí v popředí. Čtení Arenzových knih, to je uklidňující terapie pro duši. Jeho psaní je kultivované a inteligentní, což si můžeme užívat díky kvalitnímu a brilantnímu překladu Terezy Jůzové.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Šumavu znáte? Já se přiznám, že jsem tam ještě nikdy nebyla, i když jsem si vždycky přála podívat se tam. Po přečtení románu Ignis fatuus momentálně nevím, jestli to ještě platí. 😉 No… ale ano, platí, Petra Klabouchová svým počinem podnítila mou touhu vidět divokou Šumavu ještě víc. Slibuju, že se vyhnu hlubokým lesům a nebudu následovat lákavá tančící světýlka z blat.

Autorka se tentokrát zaměřila na jiný žánr, než jsme u ní byli doposud zvyklí. Hororově laděný, mysteriózní román nás vezme na Šumavu konce 70. let minulého století. Československo je okleštěno dobře střeženými hranicemi, aby ani kousek totality a komunismu nemohl utéct ven, a výjimkou není ani šumavská linie. Do divokých lesů přijíždí přísně utajená vědecká expedice, která má prozkoumat podivné a nevysvětlitelné světelné jevy. Jedná se o přírodní úkaz, oživlé mýty a legendy, nebo snad o nekalé praktiky Západu? Připravte se, tohle nebude pohodová procházka po šumavských hvozdech, ale pěkně divoké psycho, kdy půjde o duševní zdraví i o život.

Tuhle pekelnou jízdu jsem si užila. Bludičky a beztělci, kteří k Šumavě neodmyslitelně patří, mě do děje vtáhli na první dobrou a Ignis fatuus jsem jen těžko odkládala, ještě teď mě obchází hrůza při pomyšlení, co se v nepropustných lesích dělo.

Autorka umně splétá nitky příběhu, jehož zápletku nebudu prozrazovat, ať si to užijete se vším všudy… Je to drsné, syrové čtení, které si pohrává s vaší fantazií i nervy. Kromě kvalitní češtiny, s níž umí Petra Klabouchová velmi dobře zacházet, je velkou devizou mysteriózně laděné knihy Ignis fatuus atmosféra. Ta je totiž hodně sugestivní, až reálná. Cítíte mlhu, cítíte strach, vnímáte úplně všechno. A pokud čtete večer/ v mlze / v dešti / při bouřce, tak je to ještě intenzivnější.

Ignis fatuus je přirovnáván ke knihám Jozefa Kariky. Jeho mysteriózně laděné knihy jsem ještě nečetla, proto nemůžu srovnávat, v každém případě počin Petry Klabouchové hodnotím kladně, jako hodně čtivý i nutící k přemýšlení, co je vlastně pravda, co legenda a jak to celé bylo / mohlo být.

A nezapomeňte, sice se v jedné lidové písni zpívá, že na Šumavě je dolina a v tej dolině kalina, ale taky tam může číhat něco, co vás už nepustí zpátky…

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Annette Bjergfeldtová. Velké knižní překvapení, autorka, která vás do svých knih vtáhne, ani nevíte jak. Dokázala to už v románu Kodaňská Píseň písní a teď se jí to podařilo znovu. Kočovný biograf pana Saita je naprosto úžasná záležitost, kterou doporučuju všemi deseti a ještě víc!

U dveří kláštera v Buenos Aires někdo nechá krabici s miminkem. Řádové sestry se holčičky ujmou, pojmenují ji Fabiola a vychovávají ji v klášteře. U dívky se brzy projeví zajímavá vlastnost – dokáže lidem vybrat boty na míru. Není divu, že se stane nejlepší prodavačkou bot ve městě. Je nejen talentovaná tanečnice tanga, ale hlavně neklidná a vzpurná, ani jeptišky ji nedokážou ohlídat. Fabiole se narodí dcerka Lita, vypravěčka tohoto úžasného románu. Obě svéhlavičky osud zavane daleko od rušného Buenos Aires, obě sní o nespoutané Evropě, ale ocitnou se na malém ostrově nedaleko Kanady, kde dobrou noc nedává už nikdo. Bydlí v námořnické ubytovně Betlém, kterou vede rázná, ale dobrosrdečná Maggie a její neméně milý manžel Albert. Jejich dospělý syn pokukuje po Fabiole a v její přítomnosti trpí zajímavou nemocí – akutní hippopotomonstrosesquippedaliofobií 🙂 – co je to, na to si musíte přijít sami :). Jeho mladší sestra Oona je hluchá, ale to vůbec nebrání tomu, aby se s Litou staly nejlepšími kamarádkami. Divoké Fabiole je ostrov Upper Puffin malý, pořád touží po velkém světě, zatímco Lita je spokojená a po boku Oony zažívá nádherné dětství a dospívání s první láskou, umocněné každoročními návštěvami kočovného biografu pana Saita, který na odlehlé ostrovy rozeseté kolem Kanady přináší pohyblivé obrázky z celého světa.

Kočovný biograf pana Saita je opravdu nádherný počin. Na životech obyčejných lidí autorka líčí bouřlivé 20. století se všemi důležitými okamžiky a milníky. Přestože je Upper Puffin malý klidný ostrov, přitáhne vás k sobě a jen těžko pustí. Vlastně nepustí, jeho atmosféra je návyková. Obyvatelé tvoří směsku různých charakterů, dobrých i záporných a dotvářejí kolorit příběhu. Každý v něm má své důležité místo, i když nekoná vždy jen dobro.

Tohle se čte opravdu samo, není co vytknout. Annette Bjergfeldtová je úžasná vypravěčka, píše s neuvěřitelnou lidskostí a empatií. Fabiolu, Litu, Oonu, Maggie, Alberta, Tommyho budete milovat, a co teprve tajemného pana Saita a jeho biograf!

Kapitoly díky čtivému a poutavému stylu psaní utíkají velmi rychle. Spisovatelka má velký dar – o obyčejných lidech a jejich zdánlivě nezajímavých životech píše tak barvitě, že ve finále získáte pravý opak – fascinující osudy neméně fascinujících postav.

Na závěr řeknu jen jedno – nechtělo se mi končit, chci v tom příběhu zůstat. Annette Bjergfeldtová a její romány, to je láska na celý život.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.