Váha inkoustu

Dvě ženy od sebe dělí několik století. Kdyby se znaly, měly by si co říct? Životní cesty Ester a Helen se proplétají v této neobyčejné knize čítající úctyhodných šest set stran.

Helen Wattová, profesorka historie, dostává  na počátku milénia zajímavou zakázku od svého bývalého studenta. Má prozkoumat staré židovské rukopisy, které muž nalezl při rekonstrukci domu. Helen si k práci přizve mladého amerického studenta Aarona, jemuž se nedaří napsat disertační práci. Stárnoucí, unavená životem i Parkinsonovou nemocí, musí Helen snášet poměrně sebevědomého Aarona a zároveň čelit konkurenčnímu týmu badatelů, který má o rukopisy také zájem.

Historická linie zasazená do 17. století sleduje Ester Velasquezovou, Židovku s portugalskými kořeny prchající před inkvizicí. V Londýně, městě plném nástrah zůstává sama bez rodiny. Ujímá se jí slepý rabín, u něhož Ester pracuje jako písařka. Mladá žena je velmi chytrá a bystrá, svět inkoustu a knih jí učaroval. Ale co budoucnost? Aby se měla dobře, musí se vdát. Jenže jako vdaná žena se zase nesmí věnovat své vášni. Existuje pro ni řešení?

Váha inkoustu spojuje nejen dvě naprosto odlišná historická období, ale také osudy žen, které si svou nezávislost musely vybojovat samy. Nejvíce mě bavila linie Ester, jež nabízí pohled do života středověké ženy. Poznáváme židovskou kulturu, svět, v němž žena má jisté jen jedno. Narodila se proto, aby se stala manželkou a matkou a striktně dodržovala zákony své obce. Helen má jako moderní emancipovaná žena daleko větší prostor pro svůj rozlet, ale i ona naráží na barikádu, oddělující ji od světa, do něhož se jako mladá zamilovala. Helen totiž není rodilá Židovka, ale judaismu propadla.

Nečekejte však příběh ve stylu Barbary Erskinové nebo Barbary Wood, které také umně propojují historii se současností. Zatímco ony se zaměřují spíše na romantiku, Váha inkoustu je hutné, po jazykové a stylistické stránce propracované dílo, jež brousí i do vod filozofie, aniž by působilo nabubřele a příliš učeně.

Autorka Rachel Kadishová se hlásí ke svým židovským kořenům, jimž vzdala hold právě touto knihou. Kromě spisovatelské profese působí jako profesorka tvůrčího psaní.
Právě její vybroušený styl psaní, smysl pro detaily a umění vykreslit atmosféru konkrétního okamžiku, činí z Váhy inkoustu nevšední literární počin, k čemuž přispěl i překlad Zory Freiové.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

6 důvodů, proč číst knihu Poslední dny Rabbit Hayesové

Kolem knihy Poslední dny Rabbit Hayesové budete možná chodit po špičkách. Přiznejme si, komu by se chtělo číst o tom, jak se někdo chystá na onen svět, a ještě k tomu nedobrovolně? Ale pokud se do ní pustíte, zklamaní nebudete, je tady několik důvodů, proč tento příběh stojí za to.

Ano, od samého počátku víme, že to s hlavní hrdinkou nevypadá dobře, ne nadarmo se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje, nemusíte se však bát, že byste měli tu čest s ufňukanou slečinkou. Rabbit Hayesová je neskutečně vitální a akční žena. Máte pocit, že byste po jejím boku dokázali dobýt severní pól a zdolat Mount Everest, protože z Rabbit vyzařuje neuvěřitelná vnitřní síla a optimismus. A to se počítá.

Děj nekrouží celou dobu pouze kolem umírání. Rabbit přece kdysi bývala malá holka, zamilovaná teenagerka, teď je i milující máma… Boj s těžkou nemocí střídají prostřihy do minulosti. Svět hlavní hrdinky se točil kolem hudby a největší lásky jejího života, muzikanta Johnnyho Faye. Dovedete si představit křehkou náctiletou dívenku, která dělá zvukařku klučičí kapele? Která milovala jediného kluka v době, kdy se její kamarádky zamilovávaly téměř každý druhý den do někoho nového? Rabbit prožila poměrně svérázný život a vy do něj můžete nakouknout.

Rodina je nade vše a u Rabbit to platí tuplovaně. Její rodiče by se rozkrájeli a sourozenci nad sebou navzájem drží ochrannou ruku. Vážná nemoc je bez varování srazí na kolena a všichni si sáhnou až na úplné dno. Autorce se podařilo naprosto přesně vystihnout typickou irskou rodinu, jejíž členové nejdou pro peprné slůvko daleko, ale přesto se mají rádi.

Taky je tady Juliet, dcera Rabbit. Má dvanáct let, ale díky nové životní zkušenosti působí nesmírně vyzrále, i když v jádru je pořád malou holčičkou, která potřebuje jistotu a rodinné zázemí. Je to typ dívky, se níž byste se jako teenageři chtěli kamarádit. Juliet patří spolu se svou matkou a strýcem Daveym mezi nejsympatičtější postavy knihy.

Anna McPartlinová namíchala silný koktejl, a stačilo jí k tomu jen pár ingrediencí. Křehkost příběhu vyvažuje neuvěřitelná životní síla vyzařující z hlavní hrdinky. Zároveň nechybí obrovská porce humoru, který rozbíjí všudypřítomný pocit beznaděje. Není řečeno, že kniha o umírání musí být zákonitě ponurá a prvoplánově smutná. Poslední dny Rabbit Hayesové vás přesvědčí o opaku.

Dojímáte se pořád dokola nad notoricky známou knihou Než jsem tě poznala od Jojo Moyes a cítíte, že by to chtělo trochu změnu? Seznamte se s Rabbit Hayesovou. Tohle je totiž přesně pro vás.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla)

Jedna + 1

Tom, mladý devětadvacetiletý muž, si rozumí víc s čísly než s lidmi. Po posledním neúspěšném vztahu volí seznamku, která dává dohromady páry podle výpočtů matematických vzorců. Tom se v devadesáti čtyřech procentech shoduje s Lisou. Naplánuje si s ní rande, ale k jeho překvapení dorazí místo Lisy její matka která má v Lisině inzerátu prsty. Ale osud si své ovečky umí sehnat dohromady, Tom a Lisa se potkávají v pekárně, kde oba začnou pracovat. Problém je, že se ucházejí o stejnou pracovní pozici. Dva kohouti na jednom smetišti nedělali nikdy dobrotu, to je stará známá věc. Pomůže oněch čtyřiadevadesát procent shody k lásce? Nebo veškeré sympatie rozmetá rivalita v práci?

Monika Peetzová je autorkou úspěšné série Úterní ženy. Četla jsem dva díly, první se mi líbil hodně, druhý už tolik ne, a třetí jsem pro jistotu do rukou už nevzala. U knihy Jedna + 1 mě nalákala anotace, chtěla jsem vědět, jak se autorka popasuje s mužským hrdinou.

Když jsem se začetla, byla jsem docela příjemně překvapená. Po ženských hrdinkách se zaměřila na muže, svého hrdinu nechala vyprávět příběh v ich formě a musím říct, že jí to sedlo víc než Úterní ženy. Dokonale se do Toma vžila a podařilo se jí vystihnout jeho plachou povahu. Tom je celý život obklopen ženami, vyrůstal totiž se třemi staršími sestrami. V dětství je opustil otec, což se podepsalo na Tomově vztahu k lidem.
Nemusíte se děsit, že vás autorka bude mučit psychologickým rozborem jedné dysfunkční rodiny. Tahle knížka je humorná, laskavá, a i když se rodinnými problémy zabývá, činí tak s velkou dávkou empatie a nadhledu.

Tom je sympatický mladík. Milý, trochu roztržitý, přišlo mi, že se do dnešní hektické doby vůbec nehodí. Jeho vášní jsou už odmalička čísla, měla jsem pocit, že by se za ně nejraději schoval úplně celý. Před světem, ale především před svými ochranitelskými sestrami, které by rády řídily jeho milostný život.
Knížka obsahuje spoustu humorných scén, u nichž se s chutí zasmějete. Trošku vážněji vyznívá v situacích, kdy Tom řeší problémy s otcem.

Jedna +1 je příjemnou oddechovou četbou s romantickou zápletkou, v níž hlavní roli hraje nejen láska, ale také čísla. To, že během čtení budete mít chuť na čerstvé pečivo, je samozřejmostí.

Pokud bude Monika Peetzová psát další knihu, doufám, že hlavním hrdinou bude znovu muž. Tento způsob psaní jí opravdu sluší.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Česká čtenářská republika

Mám moc ráda knihy o čtenářství od Jiřího Trávníčka (málem jsem napsala Hájíčka, oba jsou mí oblíbenci a pořád se mi pletou). Když jsem zjistila, o čem přesně Česká čtenářská republika pojednává, věděla jsem, že si ji musím přečíst. Jako knihovnice jsem tak trochu „postižená“ a zajímá mě všechno kolem čtení – kdo, kdy, co, kde, jak a proč. A přesně tohle nový počin Jiřího Trávníčka nabízí. Takže pokud chcete vědět, co četli vaši prarodiče a rodiče, jaký kult pro ně znamenaly knižní čtvrtky, a jestli čtou i dnešní mladí, tohle je přesně to pravé ořechové. 
Hned v úvodu se dozvídáme, co všechno bylo nutné zařídit, aby byl proveden výzkum, kterého se účastnili tzv. narátoři (vypravěči) zahrnující široké věkové spektrum.
Autor představuje čtyři čtenářské kategorie – rozhlasovou, televizní, počítačovou a internetovou, zabývá se knižními fenomény, které ovlivnily všechny výše zmíněné generace čtenářů, od Babičky přes Remarqua po Harryho Pottera. Životopisy zaznamenávají čtenářský život konkrétních zástupců všech generací. Je hodně zajímavé zjistit, jak moc se liší literární vkus seniorů a dnešních dvacátníků. Co ovlivnilo naše prarodiče, aby četli? Ne všichni vyrůstali v ekonomicky silných rodinách, o to víc si možnosti číst vážili, na rozdíl od dnešní mládeže, kde spíše než knihu najdete mobil nebo tablet. 
Na „rozehřátí“ Jiří Trávníček nabízí tabulku mapující rozvoj čtenářské kultury u nás i ve světě. Věděli jste, že pojem bestseller byl poprvé použit v roce 1902? Nebo že Rusko vydalo v roce 1918 nařízení, kdy domácnosti s knihovnou čítající více než pět set svazků, musely tyto odevzdat, pokud je občané nepotřebovali k práci? A jedna česká perlička – v roce 1939 jezdil první český bibliobus, který byl posléze zabaven jako sanitka.
Co se týče čtenářských kategorií, já se věkem řadím do té počítačové zahrnující vesměs tzv. „Husákovy děti“ narozené v sedmdesátých letech minulého století. Jsme generací, která mezi knihami vyrůstala, ale na prahu dospělosti jsme se začali seznamovat i s počítači. Listopad ´89 jsme prožili jako náctileté děti, ze dne na den jsme vyházeli učebnice ruštiny a začali se učit anglicky. 
V podstatě jsme generací, jíž banány a mandarinky voní tak nějak slavnostněji, protože jsou spojeny s Vánocemi.
O to víc mě zajímalo, co četli souputníci mých rodičů a prarodičů. Moc se mi tyhle generační čtenářské výpovědi líbily. To, že dnešní mládež čte méně, vím až moc dobře z vlastní rodičovské zkušenosti. A je jedno, že jsem synovi odmala četla a ke knihám ho vedla, že mě vidí neustále s knihou v ruce, je prostě typickým představitelem generace internetové. 
Moc mě potěšilo, že autor věnoval samostatnou kapitolu kultovní četbě mého dětství, jíž jsou Karafiátovi Broučci. Jsou zmiňováni jako předěl mezi knihou k předčítání a samostatným čtením. Broučci jsou asi první literaturou, v níž se děti seznamují se smrtí.
Nechybí ani fenomén Harryho Pottera, kterému my knihovníci blahořečíme za zvýšení návštěvnosti dětských čtenářů, mnozí z nich čtení propadli právě díky němu. Ale tenhle čarodějnický kluk neuhranul jen děti, v jednom ze životopisů se z lásky k němu vyznává i padesátiletý učitel. 
Mé knihovnické srdce zaplesalo nad kapitolou pojímající jednu z nejlepších čtenářských akcí vůbec – Celé Česko čte dětem a pobavilo se nad výrazem „tipaři“ . Doposud jsem toto slovo měla spojené s trestnou činností, ale při čtení jsem zjistila, že v rámci své práce jsem tipař jako vyšitý. Doporučuju, radím a nabízím četbu podle nálady a preferencí čtenářů. Takovým tipařem bývá i učitel nebo rodič.
O knize Česká čtenářská republika bych mohla psát a psát, ale nejlepší bude, když si ji přečtete sami. Seznámení s českou čtenářskou kulturou je totiž hodně zajímavé a zábavné. Nemusíte mít strach, že vás čeká chladná a neosobní naučná literatura, jíž byste se museli prokousávat. 
Tahle „bichlička“ je psána srozumitelně a jasně, je především o lidech a pro lidi. 
(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Hana

Mira je malá holčička, s rodiči a sourozenci žije ve Valašském Meziříčí. Občas zlobí, jako každé jiné dítě jejího věku. Jenže jedno takové dětské řádění má pro Miru nečekané fatální následky…

Za to, že dívenka porušila zákaz rodičů a šla si hrát k řece, nedostane na rodinné oslavě zákusek. Žloutkový věneček, který v sobě skrýval smrt. Miru připravil o rodiče i sourozence, jež podlehli tyfu. Přežila jen teta Hana, samotářka a podivínka. Mira se jí vždy bála, a teď s ní bude muset bydlet.
I já sama jsem Miru litovala, protože Hana působila opravdu jako studený čumák a morous, navíc byla tak trochu mimo realitu. Jenže stačí číst dál a váš postoj se rázem změní. Ani já jsem netušila, co se pod tou vcelku sympatickou obálkou může skrývat.

Z roku 1954 autorka přechází o pár let zpátky. Vrací se na počátek druhé světové války a líčí situaci v židovské rodině Helerových, která čeká na odsun do Terezína. Vlastně to tak ani nemuselo být, Helerovi byli před válkou dobře situováni a díky příbuzným mohli emigrovat do Anglie, kdyby… Kdyby tenkrát Hana neudělala rozhodnutí, které vše osudově změnilo.

Román je vyprávěn z pohledu Miry i Hany. Dětskýma očima malého děvčete nahlížíte do zdánlivě bezstarostného života maloměstské rodiny. Mira neví, proč její tatínek nemá tetu Hanu rád, proč se maminka Rosa snaží vždycky všechno uhladit, a proč k nim teta Hana vlastně chodí,když je takový divný pavouk a pořád jenom mlčí.
V části, v níž Hana líčí životní osudy své rodiny a posléze vlastní útrapy z pobytu v koncentračním táboře, dostanete vysvětlení. A pokud jste na počátku Hanou tak trochu opovrhovali, budete mít chuť se jí neustále omlouvat.

Touhle knihou se Aleně Mornštajnové podařil opravdu skvělý literární počin. Mám od ní přečteny předchozí dvě knihy, které si nemůžu vynachválit. Mám pocit, že ať už si vybere jakékoli téma, vždy čtenářům nabídne kvalitní příběh propracovaný do nejmenšího detailu. Pokaždé se zabývá rodinnými vztahy, které zasazuje do různých prostředí. V Haně jsou to opravdu mimořádně působivé reálie druhé světové války. Podařilo se jí taky věrně vypodobnit pestrou škálu lidských povahových rysů, kladných i záporných.
O románu Hana jsem slyšela jen samá superlativa, aniž bych předem tušila, jaké závažné téma vůbec zpracovává. Děj mě totálně pohltil, kniha nemá jediné hluché místo. Je napsaná realisticky, zároveň velmi lidsky.

Alena Mornštajnová právem patří mezi nejlepší české spisovatele současnosti, pod to se můžu směle podepsat. Zároveň se mi opět potvrdil můj názor, že knih, které zpracovávají tématiku druhé světové války a životy obyčejných lidí, jež se s jejími útrapami potýkají, není nikdy dost.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Sucho

Rodné městečko můžete navštívit z několika důvodů. Když chcete mrknout na rodinu, pozdravit známé, zjistit, co je nového. Anebo přijedete na pohřeb, na nějž se vám vlastně vůbec nechce, protože se jedná o vašeho bývalého nejlepšího kamaráda a jeho rodinu. Právě z tohoto důvodu se do rodné Kiewarry vrací policista Aaron Falk. Místními není vítán, cítí z nich nevraživost pramenící z dávné minulosti. Vlastně tady zůstává jen proto, aby pomohl objasnit okolnosti kamarádovy smrti.

Luke Hadler zabil své nejbližší – manželku a malého syna a poté spáchal sebevraždu. I když jsou všichni obyvatelé v šoku, vlastně se ani nediví. V Kiewaře totiž panuje dlouhodobé sucho, které neprospívá úrodě, čímž ruinuje místní farmáře. To by mohl být důvod, proč jsou téměř všichni Hadlerovi mrtví. Naživu totiž zůstala maličká dcerka. Nabízí se otázka, z jakého důvodu ji jedinou Luke ušetřil? Falk se spolu s místním policistou pouští do vyšetřování. Jenže místo toho, aby mu obyvatelé Kiewarry pomáhali, házejí mu klacky pod nohy. Čím hlouběji se Falk noří do Lukova případu, tím víc se z hlubin vynořuje ono dávné tajemství, které kdysi změnilo život obou kamarádů.

Tenhle thriller vás dostane hned od počátku. Čtivý, znepokojující, drnkající na tu správnou strunu vašich emocí. Všudypřítomné horko vás pohltí stejně jako obyvatele Kiewarry. Jane Harperová popisuje ponurou atmosféru věrně a autenticky. Máte pocit, že jste v Kiewaře a nahlížíte Falkovi přes rameno. Cítíte pověstné ticho před bouří. Před očima se vám míhají frustrovaní obyvatelé městečka. Stíráte si pot z čela a myslíte si, že máte stopu. Stejně jako já. Ale autorka vám vaše zdánlivě pevné nervy dokonale pocuchá. V knize se objevují prostřihy do minulosti, aby přiblížily onu osudovou událost, jejíž kořeny prorostly pevně až do současnosti. Je nějaká souvislost s Hadlerovými? Nebo je vše jinak? 

Sucho podle mě aspiruje na jeden z nejlepších krimi románů letošního roku. Moc se mi líbilo, že děj byl zasazen do australského prostředí, které se řadí k mým oblíbeným knižním destinacím. Mám načteno dost více méně společenských románů s těmito reáliemi, ale musím říct, že Sucho je první australská detektivka, s níž mám tu čest. Je celkem osvěžující číst něco jiného /a přesto tak stejného/ než typické severské krimi.
Aaron Falk je hrdina, kterého bych ráda viděla, respektive ráda bych o něm v budoucnu ještě četla. Autorka prý plánuje další díl, v němž by figuroval, máme se tedy na co těšit. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Lovec králíků


Zatímco policista Joona Linna trčí ve vězení, venku se dějí věci. Kdo uslyší v telefonu dětskou říkanku o deseti malých králíčcích, může si být jistý, že mu moc života už nezbývá.
Největší průšvih nastane, když je nalezen mrtvý švédský ministr zahraničí. Ale ministr není jedinou obětí záhadného vraha, mrtvol je víc a Joona dostává propustku právě proto, aby problém vyřešil.

Keplerovci se vrací po delší odmlce, kterou vyplnili mysteriózním thrillerem Playground. Někteří čtenáři jim toto dílo zazlívají, jiní, třeba já :-), jsou nadšení. Tím spíš jsme se všichni těšili na další díl ze série krimi příběhů s Joonou Linnou. Už jsme se báli, že detektivky budou pokračovat bez něj, naštěstí se do děje se vrátil s plnou parádou. S kolegyní Sagou má co do činění s vynalézavým vrahem.
Do děje se zaplétá i kuchař Rex, který řeší osobní problémy. Láhev alkoholu je mu bližší než všechno kolem. Jenže se musí postarat o pubertálního syna, jenž mu připravuje jedno překvapení za druhým. Možná si říkáte, co má nějaký kuchař společného s nekonvenčním vrahem, jehož poznávacím znamením je dětská říkanka o králíčcích. Jak už to v dobře propleteném příběhu chodí, budeme často lapat po dechu.

Geniální Keplerovci /já jim ani jinak říkat neumím/ vás do děje vtáhnou hned od počátku. Akce, napětí, a všudypřítomný strach dotvářejí autentickou atmosféru knihy. Joona se pořádně zapotí, protože vrah své oběti kosí obzvláště brutálním způsobem, navíc zpočátku jeho činy nemají logiku. Některé scény jsou obzvláště výživné, i otrlí mají co dělat, aby je skousli. 
Když už si myslíte, že jste spolu s charismatickým detektivem zločinu na stopě, nastává obrat o sto osmdesát stupňů, a vy stojíte zase na začátku.  

Kromě závažného zločinu se román zaobírá i osobním životem Joony. Nemusíte mít strach, pokud neznáte předchozí díly. Jak už to v sériích bývá, základní informace jsou shrnuty, aby se od nich odvíjely další osudy hrdinů. 

Setkala jsem se s názory, že se jedná o poměrně slabý díl série, já s tímto tvrzením nesouhlasím. Lovce králíků jsem četla se zatajeným dechem a jen těžko se od knížky odtrhávala. Máte rádi otevřené konce? Nesou naději, že se bude pokračovat. Lovec králíků právě takhle končí a já doufám, že jsou to přiotevřená vrátka k dalším případům, které na Joonu čekají. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Georgette píše otci

Francouzka Lilie vyrůstala bez otce, což ji do budoucna velmi poznamenalo. Když jako studentka odjela do Německa na studijní pobyt, velmi přilnula k otci své nové kamarádky Hany. A tak není divu, že za nimi okamžitě jede, jakmile se dozví, že je Hermann nevyléčitelně nemocný. Sebou veze obraz, který se jí jen těsně před odjezdem někdo pokusil ukrást a Lilie vůbec netuší proč. V obraze je ukrytý dopis, jehož autorkou je budoucí malířka Georgette Aguttová. 

V Německu se Lilie spolu se svými přáteli pouští do pátrání po osudu Georgette. Pro každého z nich má mise svůj význam. Hana chce vytěžit téma pro novinový článek, Hermann touží zapomenout na nemoc a Lilie doufá, že se dozví něco víc o Georgette, která byla její předkyní a zároveň zjistí, kdo a proč jí chtěl zcizit obraz.
Pátrání dobrodruhy zavádí do Francie i Švýcarska, a začíná tak neotřelá road movie zaměřená na umění,


Děj knihy tvoří dvě linie. Současnost patří Lilii, Hermannovi a Haně, minulost přibližuje životní osudy Georgette, která žila na přelomu 19. a 20. století, v době, kdy uměleckému světu vládl impresionismus.

Autorka románovou formou vylíčila životní osudy této vcelku neznámé malířky. Já jsem o ní doposud neslyšela a docela bych dovedla představit jejich zpracování v samostatném románu. Její život byl natolik zajímavý, že by si to zasloužil.

I když se jedná o román, autorka popisuje bohémský svět francouzských umělců, zejména malířů. Poukazuje na to, že role ženy v tomto prostředí nebyla vždy chápána tak, jak by si to představitelky něžného pohlaví přály. 

Taky dějová linka věnována Lilii je hodně zajímavá. Zaujalo mě vylíčení vztahů mezi ní a rodinou Hany. Téměř idylické, člověk by ani nevěřil, že by v reálném životě bylo něco takového možné. 

Celkově je román příjemným čtením, které potěší milovníky spletitých rodinných příběhů i příznivce umění.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Tohle hřiště není na hraní

Jako typický představitel svého znamení (štír) často přemýšlím o smrti. Je to definitivní konečná nebo něco existuje? Pokud ano, v jaké formě? Lars Kepler přichází s novým příběhem, tentokrát bez detektiva Joony Linny. Nečekejte ani krimi, hlavním námětem je právě posmrtný život.



Jasmin Pascalová-Andersonová patří mezi ostřílené vojáky švédské armády. Během zásahu v Kosovu utrpí vážné zranění, přičemž se jí na skoro dvě minuty zastaví srdce. Když se vrátí do běžného života, její pohled na posmrtný život se navždy změní. Během zástavy se Jasmin dostala na zvláštní místo, do přístavního města, kde se rozhoduje o tom, co se stane s člověkem zmítajícím se mezi životem a smrtí. Panuje zde nelítostný systém, v němž platí, že silnější vyhrává. Podvody, machinace a úplatky vám zaručí, že se vrátíte zpátky mezi živé.

Zní to jako nějaký temný fantasy příběh? Lidé kolem Jasmin si myslí, že jen trpí posttraumatickým šokem a potřebuje se léčit. Jasmin opouští vojenský život a se svým synem se snaží žít normálně. Daří se jí to do té doby, než ji ochromí dopravní nehoda, při níž zemře její matka a malý syn Dante zůstává vážně zraněn. Lékaři ho musí operovat. Když se Jasmin dozví, že mu na chvíli zastaví srdce, je jí jasné, že se kvůli Dantemu musí do přístavního městečka vrátit a hrát hru, která má svá vlastní krutá pravidla. Jasmin se ocitá na hřišti, v němž však na hry není místo…


Knižní bitva

Obecně platí, že když se dva hádají, třetí se směje. A taky to, že ne všechny hádky mívají dobrý konec.
Jak to asi vypadá, když se mezi sebou hašteří milovníci knih? Každý si hájí ty své oblíbené, na které nedá dopustit.

Zkuste se „pohádat“ taky. Nakladatelství Host pořádá pravou nefalšovanou knižní bitvu
Která kniha vás zaujala či rovnou dostala do kolen? Žhavá Jiskra v popelu nebo ledově chladné Ódinovo dítě?



Já se přiznávám, že ještě nemám přečtenou ani jednu, ale z toho, co jsem si o nich přečetla a taky tím, že tíhnu spíše k severu (Zima se blíží, víme, ne? ;-)), je mi bližší Ódinovo dítě, které si hodlám přečíst jako první.

Obě knihy jsou skvělé, o tom svědčí i fakt, že u nás v knihovně jsou půjčené. 

Tak která bude ta vaše nej? Na webu kniznibatle.cz pro ni můžete hlasovat.

Design a site like this with WordPress.com
Začít