Právě jste dojeli do stanice Úlice, vítejte. Tohle městečko je poměrně zajímavé, jeho obyvatelé pěstují včely, jejichž jemný bzukot a sladká vůně medu rezonuje celými Úlicemi už odnepaměti. Jsme v česko německém pohraničí, není divu, že je vše pevně propojeno a smíseno, aniž by s tím až doposud měl někdo problém. Doposud. Druhá světová válka rozpíná sítě a v Úlicích vznikají muniční továrna a koncentrační tábor, který by tam asi nikdo nečekal.

Vraťme se ale o zhruba dvacet let zpátky. V rozmezí dvou let (1918 – 192o) jsou s láskou počaty a po devíti měsících narozeny Helena, Anežka a Běla. Narodily se do nových začátků, aniž by kdokoliv tušil, kam to bude po dvaceti letech směřovat, že všechny, nejen malebné městečko semele druhá světová válka.

Helena vyrůstá v německé rodině, Běla žije pouze s matkou, její otec se dívčina narození nedožil, protože zemřel ve francouzských zákopech, Anežka je z poctivé krejčovské rodiny. Nejsou nejlepšími kamarádkami, ale znají se, ví o sobě. Ve válečné vřavě se musí postarat, aby přežily. Za jakou cenu? Každá z dívek válce obětuje kus sebe, kus svého života, svědomí, morálky. Ale kdo jsme, abychom soudili druhé? Na román Úlice sedí velmi pravdivé rčení „Nesuď nikoho, dokud se neprojdeš v jeho botách“. Ani jedna z dívek to nemá jednoduché, záleží na nich, jak se s naloženým rancem problémů poperou.

Helena, Běla, Anežka. Ani jedna není prvoplánově kladná, mají své mouchy, dělají chyby, nežijí příkladně. Přesto je občas politujete, soucítíte s nimi, abyste vzápětí nevěřícně zavrtěli hlavou. Úlice nejsou snadné čtení, stejně jako nebyla snadná tahle válka, která prověřila hromady charakterů. Vlastně ani nelze určit, která z hrdinek hraje prim, co se sympatií týče, opravdu je není snadné někam zařadit a jejich skutky a chování nutí k přemýšlení.

Jakuba Katalpa stvořila příběh, který je díky jejímu poetickému a zároveň lehce úsečnému stylu čtivý, přestože zpracovává těžkou a temnou kapitolu našich dějin. Tolik bolesti, zla a špatných věcí autorka vměstnala do tří stovek stran, které prostě zhltnete, ani nevíte jak. Ponurost a syrovost příběhu dokonale vyvažují něžné popisy přírody a včelího světa, které alespoň trochu tříští hutný a náročný děj.

Úlice. Pořád o nich přemýšlím, ptám se sama sebe, jak bych se chovala já v situacích, jimž čelilo trio hrdinek. Knížku řadím mezi nejlepší kousky letošního roku a jsem ráda, že se mi dostala do rukou, stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Daniel bydlí v Táboře, ale pracuje v Praze a domů jezdí jen na víkendy, aby se postaral o nemocného otce. Zuzana potřebuje někde bydlet, ale omezují ji finance, tudíž bydlení na všední dny je zatím nejschůdnější variantou, již by mohla zvládnout. A právě tuto možnost Daniel nabízí. Slovo dá slovo a ti dva se v jeho bytě střídají a nechávají si vzkazy. A na vás je, co a jakým způsobem si z jejich příběhu vezmete a odnesete. Byt je totiž psán dvěma autory.

Jan Němec stvořil linku s Danielem a Jana Šrámková se Zuzanou. Obě jsou důkazem, že různorodé příběhy, jež nepocházejí z pera jednoho konkrétního spisovatele, lze spojit ve smysluplný celek. Z jedné strany se můžete pustit do Danielova vyprávění, z druhé na vás mává Zuzana. A na vás je, jak čtení pojmete. Začnete nejprve Zuzanou? Nebo spíše Danielem? A co takhle pár kapitol na střídačku? Záleží opravdu na každém čtenáři. Protože mě před pár lety uhranul román Jana Němce Možnosti milostného románu, otevřela jsem jako první stránky s jeho příběhem. A po pár kapitolách dala pár kapitol z části se Zuzanou. Toto střídání mi však nevyhovovalo, a tak jsem zůstala u Daniela až do konce a až poté jsem zvolila Zuzanu.

Styl Jana Němce už znám, takže to bylo, jako když potkáte starého známého, jeho způsob psaní mi sedí a Danielovo vyprávění o životě, složitých rodinných i milostných vztazích mě hodně bavilo, byť tady k smíchu vlastně nic není. Setkání s Janou Šrámkovou bylo první, píše úplně jinak, její psaní je spíše vzletné a poetické, musela jsem si zvykat, ale jakmile jsem se do toho dostala a vnímala jako součást celku, šlo to. Moc se mi líbilo, jak si mezi sebou posílali palindromy, pokud vás hraní se slovy baví, doporučuju najít si je na internetu, pobavíte se.

Koncept „oboustranného“ románu použil už Patrik Hartl ve svém románu Okamžiky štěstí, v němž propojil osudy sourozenců Jáchyma a Veroniky a na vás bylo, čí příběh si vyberete jako první. Byt to má o to těžší, že jej psali dva různí spisovatelé a museli pracovat tak, aby koncept ve výsledku dával smysl a čtenáři tak souvislosti zapadly na to správné místo.

Neporadím vám, z které strany se začíst. Oba příběhy jsou silné, s jejich hrdiny budete v některých okamžicích souznít, v jiných zase ne, dohromady však tvoří hodně zajímavé vyprávění, které každý bude chápat po svém.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Oblíbená česká autorka Petra Dvořáková přichází s novinkou Návrat. Komorní příběh nás zavede do kláštera. Jste zvědaví? Tohle jsou bujaré devadesátky, čas nových začátků úplně ve všem. Po revoluci se do zapomenutých klášterů vrací život. V jednom z nich, rozpadlém a zničeném, čekajícím na pořádnou rekonstrukci, žije mezi starými řádovými sestrami mladá Jana, řeholním jménem Františka, která dostává na starosti čekatelky, budoucí novicky řádu. Jana je trochu rozpolcená mezi životem v klášteře a tím, co by na ni mohlo čekat venku. Neustále vzpomíná na dávného kamaráda a taky ji cosi přitahuje na divoké Karin, která do kláštera přišla. Docela zamotané klubko, které Janě dává dost zabrat.

Hodně jsem se na Návrat těšila, mám psychologicky laděné počiny Petry Dvořákové ráda. A taky jsem s potěšení kvitovala, že děj bude situován mezi řádové sestry, zajímalo mě, jestli se dozvíme, jak probíhá běžný život za zdmi kláštera, kam běžný člověk nevidí. Jeptišky bojují se schátralostí božího domova, kterému se pomocí rekonstrukce snaží vdechnout nový život. Autorka popisuje soužití sester mezi rozkopanými zdmi, boj s financemi, každodenní rutinu uklízení po řemeslnících, praní i pravidelných modliteb. Děj plyne velmi poklidně, nikam se nespěchá, jediné vzrušení přinášejí mladé dívky a ženy, které do kláštera přicházejí. Jsou různorodé, veselé, bodré, závistivé, plaché i nespoutané, jako je tajemná Karin.

Popisy chodu v klášteře mě hodně bavily, ta pomalost mi nevadila, k životnímu stylu řádových sester to ladí. Linka s Karin mi neseděla, přišla mi hodně na sílu a vlastně i zbytečná. Mnohem víc mě zaujala postava Janiny maminky, která sama v tomto klášteře pobývala, a v jejímž životě se odehrálo něco, co ji vrátilo zpátky a své nenaplněné ambice si promítá do dcery.

Nebude to moje topka, co se autorčiny tvorby týče, ale i tak Návrat považuju za hodně zajímavý počin, který nechává čtenáře alespoň trochu nahlédnout do života řeholních sester.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídít.

Pamatujete si Martu z knihy Marta v roce vetřelce? Pokud ano, určitě jste zvědaví, kam se v životě posunula. A pokud ne, nevadí, můžete to napravit a výše zmíněnou knížku si přečíst, nebo brát dospělou Martu jako samostatný příběh, protože i tak se román Petry Soukupové Marta děti nechce dá číst.

Marta děti nechce. A je to v pořádku, to že je žena v produktivním věku přece neznamená, že je musí chtít automaticky. Marta žije pár let ve vztahu s Hynkem, který potomky má, dokonce je mají ve střídavé péči a to jim oběma stačí. Tak proč Marta místo společné dovolené u moře volí sólovou cestu do Santiaga? Změní pouť Martě život, nebo zůstane vše jako doposud?

Četla jsem obě „Marty“ hned po sobě, takže čtenářský zážitek byl umocněn sledováním proměny labilní, psychicky nemocné studentky v ženu v třicátnici, která se už dokázala v životě nějak ukotvit. Ale je jasné, že to nebude jen tak. Tohle je Petra Soukupová, jak ji mám ráda. Její psychologické sondy do duší složitých postav jsou nepřekonatelné, vždycky dokáže vystihnout to podstatné a naservírovat to tak, že se cítíte přítomni uprostřed celého dění.

Zatímco Marta v roce vetřelce je psána formou deníku, který si vede hlavní hrdinka, Marta děti nechce má koncept, který známe z knih Nikdo není sám a Věci, na které nastal čas, vedle ústřední postavy dostávají prostor také její blízcí a nabízí svůj úhel pohledu na různé situace i na Martu, kterou poznáváme prostřednictvím jejich vyprávění. Trefně a výstižně je v příběhu vystihnuto, jak mají někteří lidé potřebu řídit životy druhých a vědět místo nich, co potřebují. Části, v nichž vystupuje Marta, jsou psány v du-formě, a je to způsob velmi výstižný, leč pro mnohé čtenáře asi ne moc oblíbený.

Psychologicky laděný příběh s otevřeným koncem poukazuje na to, jak většinová společnost vnímá ženy, které se nechtějí stát matkami. Je jim neustále podsouváno, že to není v pořádku, že přece každá žena = matka, a že nechtít děti není normální. Je. Je to normální, a to říkám jako matka dvou dětí. Respektujme je, je to jejich volba, jejich rozhodnutí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Martě Žákové je devatenáct let. Žije s rodiči a mladší sestrou Karlou, a prožívá klasické problémy své generace. Ráda čte, dívá se na filmy a baví se s přáteli. Je přijata ke studiu na Filozofické fakultě, o prázdninách si přivydělává na brigádě, kde se sblíží se svým kolegou. Románek nezůstává bez následků, ke všemu Marta zjistí, že její přítel je ženatý. Dívka se rozhodne pro radikální řešení, s nímž ale nesouhlasí její rodiče a chtějí jí pomoct dítě vychovat. Marta se cítí v křeči, chtěla by žít podle svého, ale nejde to. Když už to vypadá, že je vše vyřešeno, upadá do depresí, aniž by její okolí tušilo, jak zlé to je. Zaplétá se do pavučiny lží, nadměrně pije, studium ji nezajímá. Situaci změní až nález malého štěněte, které někdo odhodil do odpadkového koše. Marta se učí starat nejen sama o sebe, ale také nést odpovědnost za někoho jiného.

Kniha Marta v roce vetřelce je osobitou výpovědi mladé studentky. Přestože vyšla před 14 lety, zůstává nadčasová. Martin život sledujeme prostřednictvím deníkových zápisků, které si hrdinka vede. Deník je psát strohým, až telegrafickým stylem, ale je velmi čtivý a autentický, vypovídá o světě současné mladé generace, radostech i problémech, které dnešní „mladé dospělé“ trápí. Marta mimo jiné glosuje také běžné rodinné události i zásadní okamžiky, dělí se o postřehy z přečtených knih i o své myšlenky.

Marta je hodně zajímavá postava. Inteligentní, chytrá a sečtělá holka, která se plácá v problémech a přestože ví, že je něco špatně, nedokáže se sama zvednout a točí se v začarovaném kruhu. Máte chuť zatřást s ní a pořádně seřvat, máte chuť ji obejmout a nakrmit horkou polévkou, aby se konečně vzpamatovala. Možná s ní nebudete souznit, poleze vám na nervy a budete mít pocit, že se nesnaží, ale boj s depresemi je mnohdy jako boj s větrnými mlýny, což se autorce podařilo autenticky vystihnout.

Deníkovou výpověď Marta v roce vetřelce bych pro osobitý styl, nadčasovost a stále aktuální téma nebála zařadit do doporučené maturitní četby.

Pokud tvorbu Petry Soukupové už znáte, víte, že můžete čekat syrové čtení, trefnou sondu do současného života, a já Martu v roce vetřelce vřele doporučuji i jako autentický náhled do duše člověka, který trpí depresemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Tahle kniha ti změní život. Pro tento zajímavý počin autor Aleš Palán čtrnáct lidí z různých společenských vrstev a nechal je povídat o tom, která kniha měla zásadní vliv na jejich život.

Hned první rozhovor, v němž dostává prostor květinářka Kamila, která kdysi pracovala jako sexuální pracovnice, je hodně emotivní a zajímavý. Pro Kamilu byla a je stěžejní knihou novela Jedenáct minut od Paula Coelha. V dalších kapitolách promlouvá spisovatelka Markéta Hejná a vyznává se z celoživotní lásky k Jiřímu Ortenovi, farářka Lenka Selčanová, již celý život provází Senecův Utěšitel, Miroslav Drahovzal, který nedá dopustit na Učení dona Juana Carlose Castanedy a další čtenáři, ať už z řad knižního světa, či naprosto neznámí lidé, jimž čtení změnilo život a stalo se jejich nedílnou součástí.

Rozhovory jsou to různorodé, veselé, dojemné, prostě co život dá. Někdy jsou karty rozdané dobře, jindy se bojuje, vždy je tím nejdůležitějším ta správná kniha a je jedno, jestli je to detektivka, svazek básní nebo sbírka esejů, hlavně, že je tady v pravou chvíli.

Hodně mě oslovil rozhovor s manželi Janou a Jaroslavem Pulkrábkovými, milovníky Šumavy, kteří se v tomto nespoutaném kraji rozhodli zapustit kořeny díky knize Když v ráji pršelo od Jana Otčenáška. Vtipný, pohodový pár, čtení rozhovoru s nimi byl balzám pro duši. Jedním z podnětných rozhovorů byl ten, který Aleš Palán vedl s jihočeským paterem Pavlem Šimákem a nechal ho v autentické podobě, takže do něj „zasahují vlivy zvenčí“ – do rozhovoru neustále vstupují svěřenci pana Šimáka a dodávají mu punc lidkosti, vlídnosti i humoru.

Aleš Palán je zkušený novinář, na kontě má řadu knih, v nichž velmi často vede rozhovory se zajímavými lidmi. Sám říká, že si s nimi povídá ne jako novinář, ale jako přítel, a je to znát. Aktuální novinka Tahle kniha ti změní život obsahuje interview, která jsou vedená nenuceně, nesou se v přátelském duchu.

Nečekejte, že vám tahle knížka změní život, k tomu předurčená není. Ale může vás motivovat a inspirovat, protože po přečtení budete mít chuť prolistovat všechny tituly, o kterých se zpovídaní zmiňují, ať už je to váš žánr, či ne.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

My, co milujeme knihy Jiřího Hájíčka, vždycky netrpělivě vyhlížíme ediční plány nakladatelství Host, jestli tam bude. A v tom letošním byl! Drak na polní cestě se vrací na jihočeský venkov a nabízí příběh, v němž se hlavní aktéři Tomáš a Kristýna snaží zachránit nejen své osobní životy, ale také jedno zchátralé stavení. Tomáše navíc čeká boj s větrnými mlýny, respektive s draky, kteří chtějí „sežrat“ místní statek. Vítejte v Novém Lhotci!

Tomášovi je pětapadesát, Kristýně o dvacet let méně. Znají se odjakživa a vždycky si rozuměli. Pro Tomáše je vztah s Kristýnou asi poslední možností, jak nezůstat sám, protože čas je neúprosný. Kristýna to tak necítí, chce hlavně urovnat vztahy v rodině, ale pořád ji to táhne zpátky do města, kam nechce Tomáš. Začarovaný kruh je těžké rozetnout, Tomáš navíc řeší trable s podivnými chlapíky, kteří se ve vsi objevili a místním nabízejí peníze za akcie ze statku.

Drak na polní cestě je dalším z řady naprosto skvělých knih Jiřího Hájíčka. Píše tak, jak jsme zvyklí, jak to u něj máme rádi. Děj plyne pozvolna a přirozeně, máte pocit, že se nic neděje, přesto na konci knihy řeknete jen „uff, to teda bylo silné“. Děje se toho totiž hodně a vše je skryto pod slupkou všedního života na vesnici. Lidé chodí do práce, řeši osobní problémy, žijí v souladu s ročními obdobími a uchovávají si kouzlo dávných časů, přestože je současnost někde jinde.

Kronika života na vesnici a sonda do vztahů dvou lidí, kteří se mají rádi, ale nějak si navzájem nedokáží dát to, co chtějí, to je Drak na polní cestě. Úplně obyčejným, lidským, civilním způsobem Jiří Hájíček popisuje naprosto šílenou situaci, kdy je místní statek ohrožován „dravci“, kterým jde o peníze a moc, ale už vůbec ne o lidi, takoví zemědělští „šmejdi“ to byli, napsáni tak, že se vám zvedá kudla v kapse. O to víc jsem si užívala sympatickou postavu Tomáše, jeho kamaráda a souputníka v boji Vlasty, kteří se snažili zachovat statek dalším generacím. Jak může dopadnout boj s větrnými mlýny?

Drak na polní cestě, to je pan Hájíček. „Můj“ pan Hájíček, tak jak ho ráda čtu. Ze života, tne do živého, místy to bylo tísnivé, bolavé i dojemné a tak moc pravdivé.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Už jste četli román, v němž by nebyla stěžejní hlavní postava, ale tento post by patřil nějaká věci? Trýzeň z pera finské autorky Pirkko Saisio je právě takový. Důležitou součástí příběhu je totiž šperk, který čtenáře provází dějem napříč staletími. Láká vás to? Zkuste, stojí to za to, i když to tak zpočátku nevypadá.

Před vámi se totiž odvíjí poměrně náročné čtení, není snadné vklouznout do něj hned napoprvé. Na začátku jsem se párkrát vrátila, abych vstřebala důležité souvislosti, ale jakmile jsem se do textu dostala, bylo to fantastické.

O monumentálním román Pirkko Saisio se říká, že je originální kronikou Evropy – a je to pravda. Od renesance po bouřlivé 20. století se před námi rozvíjejí osudy lidí těsně spjatých s ikonickým šperkem, stromem poznání dobra i zla. Lidé jsou zlatem fascinováni od počátku věků, klenot putoval světem a postupem času měnil svou podobu. V patnáctém století ho nosila kněžna Vasariová, poté se řízením osudu dostává do rodiny židovského klenotníka z Benátek, ocitne se ve Vídni i v polském Krakově u jeptišky. Putuje po severských zemí Evropy, carském Rusku a posléze Sovětském svazu. Kdyby tak zlato mohlo vyprávět… Ale ono k vám promlouvá a představuje fascinující společnost lidí různých kulturních a společenských vrstev.

Jestli o některé knize můžu říct, že „co slovo, to perla“, je to právě Trýzeň, která se tímto může honosit. Text je členěn do nepříliš často užívaných kratších odstavců, což může pro někoho být drobný vizuální problém, máte pak pocit, že po něm skáčete, ale i na to se dá zvyknout, a to díky tomu, jak je příběh zajímavý a vtáhne vás do víru dění. Autorka píše čtivě, zlatý šperk je vypravěčem pohnutých dějin i lidských osudů, mnohdy těžkých a bolestných.

Trýzeň je hutný, barvitý román, který vás odmění bohatým a velkolepým příběhem, v němž zjistíte, že ač se mění politické i sociální poměry, nemění se lidé, zůstávají stejní napříč staletími, někteří skromní, jiní zaslepení touhou po majetku, kvůli jehož nabytí se neštítí ničeho.

Historický epos doporučuji všem čtenářům, kteří hledají „něco“ a nespokojí se jen tak s ledasčím, kteří si chtějí užít každé písmeno, každou větu, každou kapitolu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si můžete knížku pořídit.

Aslak Nore je mladý norský spisovatel, který se čtenářům představuje románem Mořský hřbitov. V něm předkládá příběh jedné rozvětvené rodiny, mocné a velmi vlivné, která skrývá nejedno tajemství.

V roce 1940 ztroskotá u severonorského města Bodø loď Princezna Ragnhild. Tragédie si vyžádá mnoho životů, na rozdíl od svého manžela přežije Vera Lindová a její novorozený syn Olav. O mnoho desítek let později spáchá Vera sebevraždu a vypadá to, že čin by mohl mít něco společného se ztroskotáním lodi. Vera byla kdysi spisovatelkou, ale její kariéra skončila poté, když se pokusila vypovědět, co se tehdy událo. Vnučka Saša začne po dávné události pátrat. Ve hře je Veřin rukopis, který není k nalezení, všichni jsou nervózní, podezřívaví, rodinné impérium se začíná hroutit. Vyjde pravda najevo, ustojí rodina nápor nových a mnohdy šokujících informací?

Přiznám, že Mořský hřbitov byl nakonec úplně jiný, než jsem čekala. Bylo to severské, bylo to hutné, bylo to náročné. V příběhu, který je rozdělen do několika časových linek a každá se odehrává na jiném místě, se objevuje hodně postav, jež se mohou trochu plést. Občas jsem se, hlavně na počátku, vracela v ději, abych neztratila souvislosti a, jak se říká, nit.

Temný, do poslední chvíle nevyzpytatelný román není typickou severskou detektivkou, jak jsem se původně domnívala. Je to rodinná sága, politicky laděný thriller i psychologické rodinné drama v jednom. Přesah je velký, podstatnou část tvoří politika, kterou moc nemusím, o to víc jsem si užívala části, v nichž se řešily vzájemné rodinné vztahy. A věřte, že to bylo hodně výživné. Ani jedna z postav není taková, aby přilnula k srdci, tajemství se vrší jedno na druhé a napjatost a neklid čiší z každé stránky.

Aslak Nore se svou knihou zaujme specifickou vrstvu čtenářů. Mořský hřbitov je plný politických střetů, hodně se řeší vojenské operace v islámských zemích, takže si děj si užijí fanoušci politických thrillerů a napínavých válečných počinů, které nemusí být nutně vždy jen z období druhé světové války.

Přestože jsem s románem díky výše uvedeným faktorům trochu bojovala, užila jsem si úžasnou tísnivou atmosféru, kterou severští autoři dokonale ovládají. Poctivé rodinné drama a nečekané vyústění můj čtenářský zážitek vylepšilo. Takže pánové, pokud prahnete po něčem „tak trochu jiném“, Mořský hřbitov klidně zkuste.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu knížku pořídíte.