Štítek: COSMOPOLIS

Láska si nevybírá v normálním světě, natož ve válce. Do svých sítí lapila Sylvii, kuchařku a odbojářku v jedné osobě a Christopha, německého vojáka, který s Hitlerem vůbec nesouzní, ale najevo to dát nesmí. Je to také válka, kdo jejich cesty rozdělí. Mají naději na společný život? Potkají se ještě někdy?

Fiona Schneiderová čtenářům předkládá dojemný příběh plný lásky, který se odehrává ve dvou časových rovinách. Ta první nás zavede do těžkého období druhé světové války, do nacisty okupované Paříže. Sledujeme statečné odbojáře, kteří čelí velkému nebezpečí. Sylvie je jednou z nich a nejenže na jejích bedrech leží stín neustálého nebezpečí, tíží ji také vědomí zakázané lásky, vztahu s Christophem, který jim oběma může zlámat vaz. Touto linií nás provází Sylvie, neboli Lisette a Christoph, který si pomalu, ale jistě získává srdce neohrožené odbojářky. Sylviino krycí povolání je vaření, pracuje jako kuchařka v hotelu a později musí vařit pro Christophova nepříjemného a vlezlého velitele.

Současnost se točí kolem roku 2000 a seznamuje nás s Julií, mladou, talentovanou, leč aktuálně vyhořelou klavíristkou, která se rozhodne pro pauzu v kariéře a odjede do Německa pečovat o svého učitele hudby. Ten se nachází ve špatném zdravotním stavu a bojuje s počínající demencí. Julie se mu snaží pomoci nalézt vzpomínky na minulost a využívá k tomu starou kuchařku plnou receptů, k nimž jejich autorka přidala velmi osobní poznámky.

Vzpomínky plné vůní jsou nádherným, něžným a zároveň bolavým románem o lásce, které nepřála doba ani lidé. Spojuje jídlo a hudbu v emotivní příběh, jež v historické linii zpracovává bolestnou kapitolu francouzských dějin. Z mnoha válečných knih víme, že život v okupované Francii nebyl nic s medem a Paříž se ocitla v těsném sevření nacistů, kteří se neštítili ničeho.

Pokud máte rádi knihy, které se odehrávají během druhé světové války, ale nejsou příliš kruté a násilné, Vzpomínky plné vůní jsou dobrou volbou. Nabízí čtivý, dojemný a křehký příběh plný vzpomínek, odvahy, statečnosti, dobrého jídla a hudby.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Pokud jste u detektivek namlsaní syrovostí severské tvorby, není špatné sáhnout po anglické detektivce, v níž jde hlavně o mezilidské vztahy, ne o dravé akční scény a moře adrenalinu. J. M. Dalgliesh přichází s novou sérií s Duncanem McAdamem a vypadá to hodně slibně.

Duncan žije v rušném Glasgow a potkáváme ho ve chvíli, kdy je pro blíže neurčený přestupek na čas přeložen na rodný ostrov Skye. Před dvaceti lety tam po bujarém studentském večírku zmizela Isla Mathesonová a až dosud se nevědělo kam. Celou dobu však byla na ostrově, po dvaceti letech je nalezeno její tělo a úkolem Duncana je proniknout do nitra uzavřené komunity a najít vraha.

Mrtvá z ostrova Skye je pilotním dílem slibné série v níž vystupuje policista Duncan, o kterém toho zatím moc nevíme. Netušíme, co provedl a proč se jen nerad vrací domů, i když pár náznaků ohledně rodinných vztahů autor nastíní. Předpokládám, že se vše budeme postupně dozvídat v dalších dílech.

Mám ráda příběhy z uzavřených ostrovů, přímořských měst a malých městeček, kde si všichni vidí do talířů. Stejné je to i na ostrově Skye. Místní mezi sebe nikoho jen tak nepustí a je těžké proniknout do jejich životů i myslí.

Autor nerozvíjí akční příběh, napětí stupňuje zlehka, v popředí stojí vyšetřovací proces a vše stojí na mezilidských vztazích. Postupně odhalujeme, co se před dvaceti lety stalo, každý, kdo prošel Isliným životem, má co skrývat. Odkrývání těchto tajemství je pomalé a důkladné, přestože máte hned několik podezřelých, pravda je někde jinde a rozuzlení docela šokující, i když si pak zpětně říkáte – aha, ty náznaky tam přece byly…

Novinka J. M. Dalglieshe mi připomněla staré dobré detektivky P. D. Jamesové, Ruth Rendellové, Val McDermidové nebo Iana Rankina, v nichž se sice vyšetřuje závažný zločin, ale v hlavní roli jsou vždy lidé a jejich chování. Nejinak je tomu i v případě krimi Mrtvá z ostrova Skye. Autor nastiňuje, jaké to je, žít na odlehlém ostrově, kde dávají lišky dobrou noc a peníze do rozpočtu sypou převážně turisté. Uzavřená komunita byla dobře vykreslená, vzájemné vazby Duncana s rodinou a starými známými se určitě budou s dalšími díly rozvíjet a podle náznaků nás bude čekat i nějaké to vztahové drama.

Pokud si libujete v poklidnějších kriminálních příbězích, máte rádi nahlížení do mezilidských a rodinných vztahů a krev pro vás nehraje prim, můžu knížku J. M. Dalglieshe s klidným svědomím doporučit. Ostrov Skye je hodně zajímavé místo.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Marise a Stelviovi by mohli všichni závidět. Jsou manželé desítky let, jejich láska je čím dál silnější, stejně jako úcta a respekt jednoho k druhému. Mají dvě děti, slušné zázemí, v podstatě jim nic nechybí. Idylku změní jedna noc, při níž dojde k tragédii, která poznamená celou rodinu a nic není jako dřív. Marisa se utápí v depresích a smutku, Stelvio hledá útěchu v lahvi alkoholu a jejich neteř Miriam, která byla osudné události přítomna, zapomíná pomocí léků. Všichni se pohybují v bludném kruhu, z něhož není cesty ven. Ale pořád je všudypřítomná naděje. A láska. I když není na první pohled vidět. Dokáže napravit bolavá a zlomená srdce?

Hned ze startu vám řeknu, že román Vždycky zbývá naděje je novým zářezem v mých topkách roku 2025. Roberta Recchiová napsala román, který na první pohled nenaznačuje to, co pak najdete uvnitř. Vůbec jsem nečekala smršť pocitů, jež se na mě v průběhu děje nahrnula. Ono to totiž zpočátku vypadá úplně jinak. Autorka pomalým tempem nastiňuje vztah Marisy a Stelvia, které život dohromady nesvedl na první dobrou, jak bychom předpokládali,ale museli překonat pár překážek. Začínáme v padesátých letech minulého století, v době, kdy puritánská společnost téměř nic netolerovala, děj graduje v osmdesátkách, a ani v těch to někteří lidé neměli jednoduché. Poté, co dojde v životech postav k tragédii, příběh dostává grády a na čtenáře čeká nálož emocí.

Spisovatelka Roberta Recchiová autenticky a hlavně s citem popisuje pocity lidí, kteří se musí vyrovnat s nečekaným odchodem blízké osoby. Každý se s nimi pere po svém a nikoho nelze pro jeho jednání odsoudit. Celkový pohled na hrdiny knihy Vždycky zbývá naděje je sice smutný, ale autorka nikoho nesoudí, je empatická a na osudech Stelvia, Marisy a Miriam ukazuje, kam může smutek, vztek i bezmoc vést.

Tohle čtení mě dojalo, dlouho jsem nemohla příběh s těžce zkoušenými hrdiny dostat z mysli. Jejich činy, pocity, chyby, které dělali, to vše činí jejich příběh velmi lidským. Tento nádherný román plný bolesti i naděje velmi doporučuju.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Milovníkům romantických příběhů není Pauline Mai neznámá. Mohli jste si přečíst romány Štěstí má barvu levandule, Štěstí hřeje jako slunce a Štěstí voní jako chleba, jejichž společným mottem je životní restart hlavních hrdinek. Nejinak je tomu i v novince nazvané Štěstí jiskří jako sníh, ryze vánočním příběhu, který pohladí a zahřeje – a přesně to od něj očekáváme.

V předchozích knihách hlavní hrdinky za svým štěstím musely cestovat. Jedna našla lásku v Provence, druhá v Itálii a třetí na britském venkově. A co zatím poslední Madita? Žije v Německu, má velkou milující rodinu, ale šťastná není. Blíží se Vánoce, na které Madita nemá dobré vzpomínky. Nejraději by celou zimu prospala a probudila se až na jaře. Naštěstí jsou tady děti její sestry, které Maditin smutek s dětskou roztomilostí rozptylují. Třeba psaním vánočních dopisů. Co si přejí malí? A co Madita? Svá přání a touhy svěří němému papíru aniž by tušila, že se dopis dostane k někomu, kdo by chtěl vidět, jak se směje a je šťastná.

Velmi příjemné čtení s přesahem, které vás emočně dostane hned na prvních stránkách. Madita se musí vyrovnat s obrovskou ztrátou, což se jí zrovna nedaří, a není se čemu divit. Autorka velmi citlivě popsala smutek a trápení, podobně jako to umí třeba Jojo Moyes – nechybí optimismus a naděje, že bude líp. Štěstí jiskří jako sníh je románem plným adventní pohody a vánoční nálady, která pomalu, ale jistě, samozřejmě za pomocí přátel a nových vztahů, proniká až k srdci Madity.

Pauline Mai píše příjemným stylem, nepotřebuje přemíru „sladidla“, aby ve vás vyvolala správnou romantickou náladu. A tak tady máme další pohodový příběh, v němž má hlavní slovo nejen sváteční zimní atmosféra, ale také rodinná sounáležitost, přátelství a láska.

S knížkou prožijete pohodové chvilky, úsměvné, radostné i vtipné. Německá spisovatelka si drží docela vysokou laťku, můžeme říct, že každá její další knížka je vždycky lepší než ta předchozí a výjimkou není ani ryze vánoční feel good román Štěstí jiskří jako sníh. Můžu ho s čistým svědomím doporučit nejen jako typické vánoční čtení, ale jako celkově milý a pohodový romanticky laděný počin.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Po letech strávených ve Státech se Maria vrátila domů, do Řecka. Žije s matkou, která není spokojená s vývojem dceřina života. Ale Marii nic nechybí, je spokojená i bez muže. Ve svém domě v malé přímořské vesnici pořádá kulinářské kurzy. Jediným mráčkem je nevraživost vesničanů, kteří Mariin návrat domů kvitují s nelibostí. Maria si z toho nic nedělá a snaží se ignorovat tajemné výhružné vzkazy, které jí kdosi anonymně posílá. Místo toho se soustředí na práci. Její kurz si objednaly dvě zajímavé ženy. Kayla, anglická televizní hvězda, jejíž osobní život se začíná hroutit a excentrická Alessandra, brutálně upřímná žena, která působí značně sebevědomě, ale také ona něco skrývá. Tyto tři ženy by se za normálních okolností nikdy nepotkaly, nejsou si vůbec podobné, navenek je nic nespojuje. Ale dobré jídlo boří ledy, v Mariině kuchyni se všechny tři postupně poznávají a jedna druhé otevírají.

Dům v olivovém háji se na první pohled tváří jako typická romanťárna, v níž bude hlavní roli hrát jídlo a slunné Řecko. Přestože se romantiky dotkneme, jedná se primárně o společenský román oslavující přátelství mezi ženami a také přírodu – podstatnou roli hrají v příběhu včely.

Maria, Alessandra i nejmladší Kayla už mají něco za sebou, trápí je nedořešené vztahové problémy, láska i rodinné vazby. Navzájem se mohou inspirovat a předat ze sebe to nejlepší. Román sice zpracovává vážná a smutná témata, přesto hýří optimismem, nadějí a je příjemně hřejivý jako ručně pletený svetr od babičky, v němž je nám dobře.

Co se vztahů týče, autorka nic neidealizuje, nepopisuje pouze růžové vztahy. Její hrdinky se mezi sebou hádají, díky složitým povahám si Kayla a Alessandra k sobě hledají cestu poměrně dlouho. Právě to činí příběh lidským a uvěřitelným.

Dům v olivovém háji asi úplně neocení mladé čtenářky, které hledají romantickou lásku v kulisách rozpáleného Řecka a čekají děj například ve stylu Julie Caplin aka Jules Wake. Tohle čtení osloví ženy s životní zkušeností, které už si něco odžily. Téma přátelství mi připomnělo kdysi dávnou sérii Město dívek Patricie Scanlan, v níž pevné pouto mezi kamarádkami hraje velkou roli, a je jedno, jestli se znají od dětství nebo jen pár týdnů.

Pokud hledáte příjemné čtení o životě a vztazích prodchnuté dobrým jídlem, Dům v olivovém háji můžu doporučit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Rebecca Raisin si u českých příznivců romantické literatury získala pozornost několika romány. Měla jsem možnost přečíst si knížky Kouzelná Paříž. Obchůdek s knihami a Pojízdná čajovna splněných snů. Pokud si z posleldní uvedené knížky pamatujete Ariu, která jezdila s dodávkou plnou knížek, romantičku truchlící po zemřelém manželovi, máte možnost seznámit se s jejím životem – Pojízdné knihkupectví šťastných konců je právě o ní.

Aria a Rose brázdí cesty se svými dodávkami, aktuálně je čeká Francie, kde chtějí prožít rušné léto. Arii je moc dobře s knížkami a o muže nemá zájem, pořád jí chybí milovaný manžel. Ale když potká Jonathana, jako by se v jejím srdci pootevřela dvířka, i když ona sama si to nechce připustit. Může člověk milovat podruhé, přestože o svou velkou lásku přišel?

Rebecca Raisin napsala nádherný, romantický příběh plný knížek a slunné Francie. Zabývá se v něm otázkou, jestli máme právo zamilovat se po smrti partnera znovu. Není to vůči němu nefér? Nezradíme tím fakt, že byl naší spřízněnou duší? Právě tyto myšlenky létají introvertní Arie celou dobu hlavou a bojí se navazovat vztahy. Její linka je hlavním tahounem děje, nepřijdeme však ani o její kamarády Rose a Maxe, kteří nyní tvoří pár, na ně také čekají zajímavé zážitky. Téma kočování v dodávkách je zajímavé a atraktivní pro všechny, kteří milují neotřelý způsob cestování.

Kromě romantiky se setkáme s úžasnými a sugestivními popisy krajiny i dobrého jídla, které autorka čtenářům servíruje sice jen virtuálně, za to však barvitě a lákavě.

Pojízdné knihkupectví šťastných konců patří mezi oddechové letní čtení, kterých u nás vychází poměrně mnoho, takže musíme pečlivě vybírat. A já knížku můžu doporučit romantičkám všeho věku, protože se naštěstí nejedná o plytkou romanci. Příběh Arii má hluboký přesah, který dodá naději všem, jenž hledají lásku, ale bojí se znovu zamilovat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Cornwall je jednou z destinací, kam bych se jednou ráda vydala naživo. Mám ráda knihy, jejichž děj je do tohoto půvabného místa zasazen, proto jsem přivítala možnost přečíst si Slunce nad zátokou od Phillipy Ashleyové, který se právě tam odehrává.

Mladá archeoložka Rose Vernonová za svůj život vděčí nejen rodičům, ale především anonymnímu dárci kostní dřeně, díky kterému mohla po léčbě těžké nemoci „naskočit“ zpátky a žít znovu naplno. Zjistila, že dárcem je muž z cornwallské vesničky a vydala se tam, aby mu poděkovala. Rose okamžitě zapadá do místní komunity, stává se její součástí a zjišťuje, že dárcem je jeden ze dvou pohledných bratrů. Ani jednomu Rose není lhostejná. Zjistí, který to je, než se do jednoho z nich zamiluje?

Slunce nad zátokou si nehraje na intelektuální četbu, a je jasné, že to nikdo z nás ani nečeká. Autorka rozvíjí příjemný letní příběh, díky lékařskému motivu má přesah, protože Roseino onemocnění nám ukáže, jak je život křehký a stojí za to o něj bojovat.

Velkým plusem je celková atmosféra knížky. Malá rybářská vesnička působí ospale, ale opak je pravdou. Žije v ní tolik různorodých lidí, že je o zábavu i trable dokonale postaráno, o čemž nás autorka přesvědčí díky několika humorným i dramatickým scénám. Pohodovou náladu umocňují popisy cornwallské krajiny, máte chuť ocitnout se tam a nechat se ovívat lehkým vánkem, poslouchat šumění vln a chechtání racků, upíjet horkou kávu a ukusovat croissant s pohledem upřeným na nekonečně širé moře.

Dočkáme se také milostné linie a zápletky, kterou není těžké odhalit, přesto je fajn a do letního období se dokonale hodí. Knížka mi připomněla romány Jenny Colganové, která píše obdobným stylem a jejíž hrdinové jsou podobní těm, které stvořila Phillipa Ashleyová. Něco v životě hledají, lopotí se s láskou a čeká je také nějaké to nedorozumění, než dojde k očekávanému spojení spřízněných duší.

Slunce nad zátokou je milou, letní pohodovkou, která vám zpříjemní dovolenkové chvilky, nenárokuje si nijak vaši mysl, přesto vám vykouzlí lehký úsměv na tváři. Oddechovou, příjemnou romantiku prostě někdy nutně potřebujeme.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Už desetkrát jsme s Julií Caplinovou a jejími hrdinkami cestovali po nejrůznějších destinacích. Poznávali místní kulturu, ochutnávali jídla, zamilovávali se… Nejinak tomu bude i v jedenáctém počinu z volně provázané série Romantické útěky. Tentokrát nás autorka vezme do Itálie, v níž to voní po citrónech a čerstvých bylinkách. Tohle všechno a ještě více je Vila v Itálii.

Angličanka Lia je uznávanou umělkyní, tvoří neotřelé textilní obrazy. Vždy snila o pobytu v Itálii, ale nenapadlo by ji nikdy, že se tam podívá, aby blíže poznala svého otce. Ona sice svého tatínka má, s láskou ji vychoval, ale jen nedávno zjistila fakt, že biologickým otcem je někdo jiný, italský herec Ernesto. Ten má další děti, milující manželku, s níž vyženil ještě další dva syny. Lehkomyslného Leonarda a Raphaela, který je bratrův pravý opak. Svému nevlastnímu otci dělá manažera a nepustí k němu nikoho, koho si předem neprověří. Je tedy jasné, že Lie nevěří a zpochybňuje fakt, že je Ernestovou dcerou, přestože je to pravda a rodinně založený herec i jeho žena ji vítají s otevřenou náručí. Přesvědčit Rapha bude hodně těžký oříšek, a co teprve odolat všemu tomu dobrému jídlu a pití! Tak s tím pojďme Lie pomoct a užít si pravou italskou zmrzl… tedy atmosféru. (A tu zmrzlinu samozřejmě taky ;-))

Ani tentokrát Julie Caplinová neopouští svou osvědčenou šablonu a nenabízí nic, co bychom už z jejích knížek neznali. Máme tady hrdinku, která řeší osobní problémy. Sice nejsou vztahové, ani před nimi neujíždí pryč, tentokrát naopak něco, respektive někoho hledá. A nechybí ani podmračený mužský protějšek, protivný až hrůza. Ale nebyla by to Julie Caplinová, nebyla by to romantická knížka, kdyby v ní chyběla zápletka s láskou. To si užijeme, stejně jako sugestivní popisy místních jídel. Jakmile začnete číst o právě upečené pizze s rajčaty a horkým, roztékajícím se sýrem, který si zlehka pobublává, o pronikavě vonící nastrouhané kúře z citrónů, nebo o hutné, sladké a krémovité zmrzlině, jste tam, kde vás autorka chtěla mít. Tohle čtení cílí hlavně na vaše chuťové buňky. A spolu s dobrotami jsou v popředí také rodina a její pouta.

Julie Caplinová napsala příjemné letní čtení, které zaujme lehkostí, jiskřivostí a lehkou pikantností, tak jak to v romanticky laděných příbězích máme rádi.

Vila v Itálii sice nepřekvapí ty, kteří mají sérii Romantické útěky v malíku, pokud však s knížkami Julie Caplinové teprve začínáte, budete určitě mile překvapeni. Jednotlivé knihy této série se dají číst zvlášť, jsou jen velmi volně provázány vedlejšími postavami, takže jedenácté italské zastavení může být klidně vaším prvním kouskem Romantických útěků. A kam nás vezme příště? Necháme se překvapit, já už možná tuším a pozorní čtenáři taky. 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Ivy Nealová se po dvanácti letech vrací do rodného městečka. Když jí bylo osmnáct, rozhodla se osamostatnit a začít sama od nuly v New Yorku. Za sebou nechala rozčarovanou nejlepší kamarádku, zlomené srdce své první lásky a babičku Ruth, která jejím snům fandila a přála vnučce, aby našla své štěstí tam, kde sama chce. Teď je však Ruth po smrti a Ivy se vrací uspořádat pozůstalost i pošramocené vztahy. Autorka Mary Ellen Taylor není českým čtenářkám neznámá, v nakladatelství Cosmopolis jí už několik knížek vyšlo. Pro mě je zatím poslední Světlo nad oceánem setkáním prvním a můžu říct, že dopadlo na výbornou.

Spisovatelka pro svůj příběh zvolila oblíbené střídání časových rovin. Současnou zastupuje Ivy a její návrat domů. Musí se rozhodnout, jak naloží s domem, který po babičce zdědila. Její prvotní plán je jasný, prodá ho a peníze využije pro nový restart. Ale do cesty jí znovu vstupuje minulost a Ivy pomalu vtahuje zpátky. Historická část je zasazena do 50. let 20. století a patří Ruth, jíž v dané době bylo dvanáct a spolu se svou sestřenicí pomáhala rodičům v rodinném hotelovém resortu, kam se na prázdniny uchylovali pravidelní i příležitostní hosté. To léto, kdy je Ruth dvanáct, v prázdninovém komplexu vystupuje zpěvačka, jejíž osobnost dívenku nesmírně fascinuje a k níž se upíná. To léto se stanou věci, které ovlivnily Ruth i její vnučku Ivy, jenž po dávných tajemstvích pátrá a chce odhalit tajemství babiččina života.

Pokud máte autorku načtenou, Světlo nad oceánem pro vás bude známou jízdou po zajetých kolejích jejího stylu a způsobu psaní. Pro mě je knížka absolutní novinkou, co se spisovatelky týče a její pomalejší tempo jsem si hned oblíbila. Obě linie jsou poměrně vyrovnané, s výraznými hrdinkami, které jsou si nesmírně podobné, zejména co se povahy týče. V příběhu se setkáme se zajímavou zápletkou, která přináší napětí i vzrušení, neboť není vše tak, jak na první pohled vypadá.

Světlo nad oceánem je vystavěno na notoricky známém konceptu dvou časových rovin a jednoho velkého rodinného tajemství, přesto není tuctový. Objevuje se v něm spousta vedlejších postav se zajímavými charaktery, třešničkou na dortu je příjemná atmosféra malého přímořského městečka, která dýchá z každé stránky.

Máte-li v oblibě rozplétání tajemství a rodinné příběhy plné emocí, hledáte-li vhodnou četbu pro nadcházející letní sezónu, Světlo nad oceánem si zapište na svůj čtecí seznam, děj knížky plyne pozvolna, stejně jako horké slunné dny.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Rebecca Raisin se českým čtenářům představila knížkou Kouzelná Paříž. Obchůdek s knihami , pohodovou záležitostí s neodolatelnou francouzskou atmosférou. Aktuálně je na trhu Pojízdná čajovna splněných snů. Co nás čeká? Nové začátky, změna životního stylu, prostě totální restart. Ne, před vámi neleží motivační knížka, ale příjemný feel good román, v němž hrdinka obrátí svůj svět o 180 stupňů.

Rosie si doposud myslela, že žije spokojený život, nalinkovaný přesně podle jejích představ. Má manžela, s nímž žije v klidném vztahu, pracuje jako zástupkyně šéfkuchaře v michelinské restauraci, což Rosii beze zbytku naplňuje, přestože je to práce časově nesmírně náročná. Růžové brýle jí z očí spadnou ve chvíli, když jí manžel daruje k narozeninám rozchod, protože se rozhodl založit rodinu se svou milenkou. Pachuť zrady a smutku zapije Rosie alkoholem tak mocně, až v opilosti koupí obytnou dodávku.

A možná je právě toto všechno správným impulsem. Rosie opustí Londýn, práci a vydá se v obytňáku zvaném Růžena na cesty po Anglii. Nomádský život se jí zalíbí a když potká Ariu, která už takhle žije delší dobu, jezdí spolu. Aria, která provozuje pojízdné knihkupectví, je Rosiin přesný opak – chaotička, knížky se jí válejí úplně všude. Rosie si otevře pojízdnou čajovnu, v níž podává tradiční pokrmy sytící tělo i duši a k tomu míchá báječné čajové směsi. S Ariou tvoří báječnou dvojku kamarádek, které si navzájem pomáhají. Ale co muži? Jak si poradí s Maxem, který vypadá jako ztepilý Jason Momoa, přitom nesnáší cukr a tuky a je přísný vegan, takže Rosiiny koláčky jsou pro něj zlo? A co Ollie, jehož zná pouze z internetové komunikace a který jí radí s nástrahami nomádství? Ano, máme před sebou klasickou romanci se vztahovým trojúhelníkem. Jak to asi dopadne?

Musím říct, že Pojízdná čajovna splněných snů se mi líbila o fous víc než Kouzelná Paříž. Sedla mi do nálady, trefila se do vkusu. Zaujalo mě Rosiino nomádství, líbilo by se mi trávit takhle prázdniny. Neotřelým prvkem bylo míchání čajových směsí, které Rosie prodávala, klidně bych přivítala, kdyby tato činnost byla do příběhu zakomponovaná ve větší míře. A vztahové trable, bez nichž by tento žánr nebyl úplný? Autorka umně zamotala nitky mezi Rosie a Maxem i Olliem, aby nabídla zajímavé vyústění s přesahem.

Ani tento román nevybočuje z řady typických romancí, v nichž hlavní postavy od základu mění své životy, rozhodují se mezi muži, vaří. Ale pořád nás to baví. Kdybychom tento příběh míchali ve stylu Rosiiných čajů, byla by to trocha Julie Caplin, trocha Jenny Colgan, špetka Emily Henry, prostě esence příjemné, pohodové romantiky, která řeší i vážnější věci.

Rebecca Raisin píše pohodově a lehce, její knížka si nehraje na nic složitého, naopak, je to perfektní oddechová četba, když potřebujete relaxovat a vypnout.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.