Poslední dívka

Být Poslední dívkou není žádné terno. O tom by mohly vyprávět Lisa, Sam a Quincy, tři mladé ženy. Poslední dívky se jim říká proto, že jako jediné přežily masakrální útok bestiálního vraha, zatímco jejich společníci to štěstí neměly. Každá se s tím vyrovnala po svém. Lisa se stala terapeutkou, Sam zmizela neznámo kam a Quincy se snaží vést obyčejný život s partnerem. Jako foodblogerka se zabývá pečením, což je, spolu se štědrou dávkou xanaxu, její vlastní způsob terapie. Ochrannou roku nad ní drží i policista Coop.

Jednoho dne je však Lisa nalezená mrtvá, podřezala si žíly. Vypadá to, že kult Posledních dívek po letech znovu ožívá. U Quincyina domu se objevuje dávno ztracená Sam, novináři touží po nových informacích a Quincy je z toho celá pryč. To, co se snažila celých deset let v paměti vytěsnit, je zase zpátky. Nebo ne?

Byť jsou Poslední dívky tři, do popředí se dostává Quincy. Její dějovou linku sledujeme nejen v současnosti, ale objevují se i flashbacky deset let zpátky, které líčí události v Pine Cottage, kde se útok odehrál. Ale jestli si myslíte, že odhalení vraha bude hračka, jste na omylu.
Připravte se na pořádnou jízdu ve stylu starých dobrých psychothrillerů, při jejichž čtení si nejste jistí ani sami sebou.

Hlavní postavy jsou vylíčeny docela věrně a plasticky. Díky tomu nejsou prvoplánově kladné. Přiznám se, že jsem si nebyla jistá, komu věřit. Sam mi byla od počátku nesympatická, hned jsem věděla, že ji nesnáším. Quincy byla tvrdší oříšek. Docela fajn holka, někdy sice trochu nerozhodná a snadno zneužitelná, jenže pořád mi něco nesedělo… Ale co? Vraždila ona? Nebo někoho kryla? Autorka si s vámi celou knížku pohrává jako kočka s myší. Už jsem přečetla pěknou řádku knih stejného žánru jako je Poslední dívka, takže jsem si byla jistá, že jsem uhádla vraha i pointu celého příběhu. Tušíte správně, že autorka mé teorie rozmetala v prach.

Poslední dívka je thriller s detektivní zápletkou, psychologickými prvky a nádechem tajemna. Vhodně použité prolínání časových rovin vás neustále udržuje v napětí a nutí otáčet další a další stránky. Tahle kniha je zárukou, že si užijete jeden z nejnapínavějších a nejvíc překvapujících románů tohoto žánru.

Jsem ráda, že jsem mohla knihu „otestovat“ ještě předtím než oficiálně vyrazí na český knižní trh. S klidným svědomím ji můžu doporučit všem milovníkům thrillerů.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Knižní listopad, den osmý

Osmý den Knižního listopadu na téma oblíbená záložka. Tak zatímco knihy střídám ráda, chlapovi a záložce jsem věrná. 🙂 Prostě nejsem typ, co by měl záložek víc nebo zakládal čímkoliv, co právě najde. Mám jednu záložku a tu budu používat až do jejího úplného konce. 🙂
Když se na ni podíváte zblízka, je vidět, že už je pokrčená. To má „na svědomí“ náš prcek, který si s ní rád hraje.

Hračkář

Arkadij Kulakov založil po válce úspěšnou firmu vyrábějící hračky. Panenky Sára a Mitty okouzlily tisíce australských dětí, aniž by ty vůbec tušily, jaký původ oblíbené hračky mají. První panenky vznikaly za těžkých podmínek, kdy šlo mladému muži doslova o život. Arkadij si totiž prožil peklo, jaké by nechtěl zažít nikdo z nás. Peklo zvané koncentrační tábor.

Když Arkadij zestárl, předal firmu vnukovi Adamovi. Přestože má Adam rodinu, manželku a syna, nebrání mu to v nevázaném způsobu života. Milenky, z nichž ta poslední by mohla aspirovat na Lolitu, jsou jen špičkou ledovce. Adamův osobní i profesní svět se pomalu hroutí. Jeho žena Tess, která ve firmě vede účetnictví, se snaží zachránit firmu i manželství, ale na některé věci je i ona krátká. Středobodem celého románu, který zabírá „pouhých“ 240 stránek, jsou tajemství. Tajemství, ktera se na člověka dokážou nalepit, táhnou se za ním jako stín, a je jen otázka času, kdy budou rozmetány.

Hračkář je mrazivý psychologický příběh s neskutečně silnou výpovědí o životě během druhé světové války. Arkadij, který studoval v Praze, se díky své sexuální orientaci dostává do koncentračního tábora.  A teď si asi řeknete, že knížek o druhé světové válce už bylo napsáno a vydáno neskutečně hodně, já na to odpovím svou oblíbenou replikou, že takových knih není nikdy dost. Každá další bude osobitou, i když ne příliš pozitivní připomínkou časů minulých.
Prostřihy do Arkadijovy minulosti jsou neskutečně silné a pořádně vám pocuchají nervy. Jen těžko se z válečných let budete vracet do současné Austrálie.

Ač je Liamu Pieperovi pouhých třiatřicet let, dokázal nemožné. Věcně, ale přesto velmi věrně popsal hrůzy dějící v koncentračním táboře. Navíc si „připravil“ i šokující vyústění, u něhož zůstanete civět s otevřenou pusou. Přiznám se, něco takového jsem vůbec nečekala, a chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám zlobit na hrdinu nebo přímo na autora. A vlastně si to v hlavně přemílám i teď, při psaní recenze.

Hračkář je komorní psychologický román, který si vystačí jen s malým množstvím postav. O to víc vám zamotají hlavu a zadřou se vám pod kůži, byť sympatie k některým budete hledat jen těžko.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Jak přežít mrazivé peklo a nezbláznit se

Představte si, že uděláte rozhodnutí, díky němuž se váš život otočí o sto osmdesát stupňů. Letiště v Salt Lake City je paralyzováno bouří a kvůli zrušeným letům se pasažéři nemůžou dostat domů. Chirurga Ben čekají naplánované operace, které nechce zmeškat a novinářka Ashley se má vdávat. Vzít si společně charterový let se jeví jako skvělý nápad do té doby, než letadlo ztroskotá v odlehlých zasněžených horách. Daleko od civilizace zůstávají dva naprosto cizí lidé odkázáni jeden na druhého.

Situace je opravdu zoufalá. Pilot zahynul, Ben i Ashley jsou zranění, přesto se snaží najít způsob jak se zachránit. Každý další den bez jídla snižuje jejich šanci přežít v třeskuté zimě. Velkou devizou je Benův koníček – amatérské horolezectví, takže se snaží čerpat z nabytých zkušeností. Mezi ním a jeho společnicí se pomalu tvoří křehké pouto. Jinak tomu snad ani být nemůže, jsou spolu dvacet čtyři hodin denně. Vidí si nejen do talíře, ale i někam, ehmm, jinam. Že byste nikdy nenechali otevřené dveře od toalety, když tam zrovna jste? Ashley je na tom mnohem hůř. Kvůli zraněné noze se nemůže hýbat a Ben se stává její prodlouženou rukou a pomáhá jí i při těch nejintimnějších situacích. Jsou vydání jeden druhému napospas, a byť se vlastně vůbec neznají, okamžitě musí jeden druhému důvěřovat. Naštěstí mají ještě něco. Ne nadarmo se říká, že humor je kořením života. Ben s Ashley vedou společně hovory plné suchého a situačního humoru, které je drží nad vodou.

Kromě hlavní dějové linky se v příběhu objevují prostřihy do minulosti. Ben se v nich obrací k manželce Rachel, pro niž nahrává na diktafon své vzpomínky na společný život. V současné době prochází těžkou životní krizí, o níž se mu jen těžko mluví a toto je jeho způsob, jak se s ní vyrovnat. S Ashley debatují o životě, lásce a manželství. Oba si sáhli na dno svých fyzických sil, o moc lépe na tom nejsou ani s těmi duševními. Co se stalo mezi Benem a Rachel? A co Ashley? Připoutaná na provizorní lůžko může i ona dumat nad svým životem. Splní vysněná svatba její očekávání?

Kniha je napsaná čtivě, hlavní devizou je sugestivní vylíčení prostředí, v němž se děj odehrává. Mrazivá atmosféra ledových hor působí hodně autenticky, skoro jsem slyšela křupat zmrzlý sníh. Vůbec představa, že by člověk mohl uvíznout v takové pustině, je sama o sobě děsivá. To, co hlavní hrdinové prožívají, by jim nezáviděl ani Robinson Crusoe.

Román Hora mezi námi není jen příběhem dvou lidí bojujících o přežití. Výstižný název knihy poukazuje na to, že překážky nemusí být nutně jen fyzické, někdy musíme zdolat sebe sama a přiznat si, že to, co chceme my, nemusí chtít ten druhý. Do rukou se vám dostává silný, zároveň dojemný příběh s nečekaným a emočně vyčerpávajícím vyústěním.

V současné době je v kinech i stejnojmenný film, v němž hlavní role ztvární Kate Winslet a Idris Elba.


(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla)
 

Knižní listopad, den druhý

Druhý den Knižního listopadu a oblíbená knižní série. Mám jich víc, tyhle dvě jsou moje srdcovky. První jsou knížky Karla Kyncla s jeho fejetony z Británie, z let 1990 – 1996. Četla jsem je opakovaně, teď aspoň občas prolistuju. Na druhé fotce jsou knížky o studentce Blance a jejím životě. Celkem jich je pět, poslední, Blanka a Jirka, mi do sbírky chybí, ale četla jsem ji taky.

Design a site like this with WordPress.com
Začít