15. stránka

Vyvolali jsme bouři

Píše se rok 1945, ale pro Malajsko jakoby válka neskončila, trpí pod nadvládou Japonců. Děj románu Vyvolali jsme bouři se odehrává v těchto nelehkých časech a přibližuje životní osudy rodiny Alcantarových. Manželé Gordon a Cecily jsou v těžké situaci, ztratil se jejich patnáctiletý syn Abel, který jako by se do země propadl. Dcera Jujube pracuje v kavárně, kterou navštěvují obhroublí japonští vojáci a nejmladší Jasmin se musí ukrývat celé dny ve sklepě, což má vliv na její psychiku. Beznaděj z toho jen prýští, zvlášť když si je Cecily jistá, že za všechno může ona a své tajemství musí stůj co stůj před rodinou utajit. Co má Cecily na svědomí? A jak se aktuální situace v Malajsku odráží na rodině Alcantarových?

Vanessa Chan napsala mimořádně silný příběh o vině, špatném svědomí, o tom, co je dobré a co špatné a jak tyto jevy mohou odlišně vnímat jednotlivé postavy. Jako vypravěči dostávají prostor čtyři hlasy – ztracený Abel, až příliš zodpovědná Jujube, malá Jasmin a jejich matka Cecily. Jejich vyprávění je svědectvím o těžké době, historickou rodinnou ságou i psychologickou sondou. Autorka jde na dřeň, její počin vyvolává otázky i morální dilema, osobně jsem se s Cecily nedokázala ztotožnit. Dějové linky nejsou řazeny chronologicky, střídají se podle vypravěčů a vedou čtenáře různými časovými obdobími a místy. Všichni čtyři nabízejí silné příběhy, zejména Abelův svírá u srdce.

Děj působí stroze, přestože se v něm tolik odehrává. Spisovatelka umí navodit atmosféru a nastínit ji tak sugestivně, jakoby jste byli přímými účastníky. Cítite horko, frustraci, vztek i pachy, natolik vás dokáže vtáhnout do děje. Okupované Malajsko a jeho bezvýchodná situace je etapou světových dějin, o níž se toho moc nepíše. Malajsanka Vanessa Chan počinem Vyvolali jsme bouři přispívá k širšímu povědomí ohlednvě bouřlivé historie své rodné země.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu pořídíte na eshopu.

Naše divoké dědictví

Nakladatelství Kazda přichází s nejnovějším počinem Petera Wohllebena, který je znám jako milovník a ochránce přírody. Publikace Naše divoké dědictví si na paškál bere naše chování a jednání vůči přírodě.

Zabývá se faktem, který může být pro někoho mírně znepokojující – jak přírodu dokážou ovlivnit všechny druhy – zvířata, rostliny a lidé především. Nedávno jsme se otřepali z pandemie covidu – je s podivem, co dokáže nenápadný virus či bakterie, jak zničí miliony lidských životů za krátkou dobu. Ale největšími kazisvěty jsme, bohužel, my lidé.

Kniha je rozdělená do tří kapitol. V první nazvané I nadále jsme zvířata se autor zabývá vývojem člověka, klade si otázku, jak to, že ještě existujeme? 🙂 Vždyť spousta rostlin a živočichů má lepší způsob než my. Rostliny vylučují jedovaté látky a mezi sebou se tak „dle potřeby“ hubí. My nejsme ani vybaveni tělesně, výhodou je pouze větší mozek. Co všechno nám pomáhá přežít a naopak nás ničí?

Druhá kapitola nese název Koruna stvoření a seznámí nás se vším kolem evoluce a inteligence, růstu populace a problémy s tím souvisejícím – rozšiřující města „kradou“ úrodnou půdu, spotřeba všeho roste a ekosystém zatěžujeme víc a víc.

Poslední část je nazvaná Za opačný konec. V ní se Peter Wohlleben zamýšlí nad tím, jak přírodě pomoci a přestat ji neúměrně zatěžovat. Je třeba využít metodu „nudgingu“, neboli jakéhosi pošťouchnutí. Laicky a drsně řečeno – musíme se prostě kopnout, abychom se posunuli žádoucím směrem a změnit své chování vůči přírodě. Už dnes se u nás pomalu, ale jistě zabydluje fotovoltaika, elektroautomobily a kola, které můžeme nabíjet pomocí solární energie. Ale i při jejím využívání se musí přemýšlet.

V žádném případě se nejedná o suché a strohé čtení. Je to mé první setkání s autorem, a toho jsem se trochu bála, ale můžu říct, že zbytečně. Text nenudí, je srozumitelný, cílí na laiky a ty, kteří se nad naší budoucností přemýšlí. Wohlleben používá hodně přirovnání se zvířaty a jejich chováním, přikládá vlastní postřehy a historky. Z toho všeho sálá autorovo zaujetí pro správnou věci, láska k přírodě.

Wohllebenovo zamyšlení je zajímavé a podnětné. Nejsme páni tvorstva ani vládci přírody. Jsme její součást a podle toho bychom se měli chovat. Spousta otázek, spousta námětů k přemýšlení a reflexi, to je Naše divoké dědictví. Tak co, pošťouchneme se tím správným směrem? A který to vlastně je?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, knížku pořídíte na eshopu.

Vidlák bůůk

Nakladatelství Kazda pomáhá Nele Kyselové šířit její knihu mezi čtenáře. A je to dobře, protože humorných a pohodových knížek není nikdy dost. A taky, přiznejme si, baví nás sledovat, jak se ti odvážnější rozhodli změnit životní styl a otočit dosavadní standard o sto osmdesát stupňů. Nela Kyselová má venkov v malíku, jako malá si uživala vesnický život u babičky a dědy a na dospělácká kolena se k němu zase vrátila. Své zážitky zpracovala v knížce Vidlák bůůk.

Že je Nela Kyselová veselá kopa, zjistíte, jakmile se začtete do jejích místy rozverných řádků. Píše vtipným stylem, její humor je poměrně neotřelý, obsahuje novotvary, které si autorka sama vymýšlí, např. pípavci, králictvo, rohatci, kuřáci a ušáci – to jsou výrazy pro její zvířenu.

Knížka je rozdělená na dvě základní části. První – „Písmenka vidlácká“ pojednává o všem, co se týká vidláctví, seznamuje nás se způsobem, jak Nela a její rodina žije, včetně nekonečného koloběhu, co se péče o statek a zvířenu týče. V té druhé, nazvané „Písmenka zvěření“, jsou v hlavní roli, jak jinak, zvířata.

Vidlácké příběhy baví, když autorčin způsob vyjadřování přijmete za svůj. S enormní dávkou humoru Nela Kyselová líčí, jaké to je, když se rozhodnete, že budete na venkově žít se vším všudy. Toho vtipu na mě bylo někdy až moc, ubrala bych, bodré a žoviální vyjadřování moc nemusím. Zvykala jsem si i na výše zmíněné novotvary, ale to je můj subjektivní pocit, pokud to budete mít jinak a knížku zhltnete, ani nebudete vědět jak, je to v pořádku.

Co se stane, když jdete v deštivém počasí doprovodit syna na školní autobus? Ano, přinesete si kvanta hub, s nimiž jste nepočítali. Užijete si vidlácký podzim, budete smutnit za králíky, které vyhubil mor a naopak, zasmějete se, když s Nelou zjistíte, že má zaprané kozy. Ty mektavé, samozřejmě, na co jste hned mysleli? :)))) Když totiž napadne sníh, i ta nejbělejší srst vypadá zašedle.

Chystáte se v létě na dovolenou strávenou na venkově? Nebo tam žijete celý rok a chcete si své zážitky porovnat s někým jiným? Milujete pohodlí městského života a o opačném protipólu si raději jen čtete? Tak v každém případě zkuste otevřít Vidlák bůůk. Nelu Kyselovou můžete také sledovat na Facebooku, kde má svůj Vidlákblog.

Za recenzní výtisk děkuji Nele Kyselové a nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si ho můžete pořídit.

Vyhnankyně

Anglické ženy se v roce 1840 vydávají na lodi z Británie do Austrálie. Jejich cesta není dobrovolná, jsou to vězenkyně, které si budou odpykávat trest v australské trestní kolonii ve Van Diemenově zemi (současná Tasmánie). Jednou z nich je Evangeline, mladá guvernantka, která podlehla svodům syna zaměstnavatelů a navíc byla křivě nařčená z krádeže. V kolonii si má odpykat čtrnáctiletý trest. Na lodi se seznámí s Hazel, mladinkou porodní bábou a bylinkářkou, která je naivní a vystrašené Evangeline oporou.

V Austrálii jsou domorodí obyvatelé násilně vytrženi ze svého prostředí a misionáři se snaží přivést je na křesťanskou víru. Malá Mathinna, osiřelá dcera náčelníka, se dostává do rodiny guvernéra Van Diemenovy země, který ji na přání své manželky adoptoval. Ta je totiž zvědavá, jestli je možné divokou domorodou holčičku zkrotit a udělat z ní pravou dámu. Mathinna, Evangeline a Hazel. Jejich osudy se podobají, všechny musely opustit domov a přišli o svobodu. Vyhnankyně, seznamte se.

Christina Baker Klineová představuje příběh, který se s vámi párat nebude. Je plný emocí, přinutí vás soucítit s hrdinkami a připraví i pár šokujících okamžiků. Jeden z nich nemůžu dodnes vydýchat a pořád nemůžu uvěřit, že se opravdu stal. Krutost, bezcitnost, bolest, smrt – tohle všechno na dramatické cestě do Austrálie v autorčině vyprávění potkáte. Hrdinky nejsou ušetřeny drsných a mnohdy fatálních okamžiků, přesto se snaží uchovat si naději na lepší časy.

Uvěřitelné vyprávění dokáže strhnout od prvních stran, kdy sledujeme křivě obviněnou Evangeline a její strastiplný pobyt ve věznici, jejíž nelidské podmínky spisovatelka líčí opravdu autenticky. Její popisy jsou živé a plastické, bez zbytečných kudrlinek. Sympatické je také fakt, že se nesnaží o prvoplánově kladné vyústění, jestliže mělo hrdiny potkat něco zlého, tak se tak stalo.

Vyhnankyně jsou dramatickým počinem, který přibližuje počátky osídlování Austrálie, z větší části právě trestanci, kteří po odpykání trestu v nové zemi zakládali rodiny.

Hledáte-li kvalitní historický počin, nenechte si román Christiny Baker Klineové ujít. Autorka se v něm opírá o reálná fakta a umně je splétá s osudy žen, které se jen tak nevzdaly.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, knížku pořídíte na eshopu.

Astrid Lindgrenová

Děti z Bullerbynu, Ronja, dcera loupežníka, Madynka, Pipi Dlouhá punčocha, Karkulín ze střechy – to jen zlomek knížek, kterými nejznámější švédská spisovatelka potěšila děti na celém světě. Ale co ona sama? Jaká byla? Jak žila? Co ji přivedlo ke psaní? Zmapovat její nevšední život se pokusila německá autorka Susanne Lieder v biograficky laděném románu Astrid Lindgrenová.

Ve svém počinu nesdílí spisovatelčin život celý, od dětských střevíčků až po stáří, ale vybrala si nejdůležitější etapu – roky, jenž určitým způsobem Astrid formovaly a přispěly k tomu, že se chopila psacího náčiní a vdechla život svým hrdinům.

Píše se rok 1929, venku panuje krutá zima a Astrid si zrovna vyzvedla svého tříletého synka od pěstounky, která se o něj už nemohla starat. Astrid Lasseho miluje a celý život trpí výčitkami svědomí – když se chlapeček narodil, dala ho do pěstounské péče, aby klevety a pomluvy neubližovaly rodičům, měla ho totiž za svobodna. Teď mu chce všechno vynahradit a s pomocí milované rodiny se jí to daří. Dokonce se vdá a má ještě dceru Karin, jež jí je velkou inspirací, vymýšlí pro ni příběhy. V Astrid je totiž i v dospělosti pořád kus dítěte, což výrazně napomáhá jejímu psaní. Dokáže se vžít do dětské duše, se svými dětmi si hraje a není jí cizí žádné dobrodružství. Ale život není nikdy jednotvárný, veselé a šťastné chvilky střídají ty špatné, také Astrid si občas ukousne hořké sousto. Vždy však vstane jako bájný Fénix z popela a jde dál.

Astridinu životní linku sledujeme do roku 1958 a jsme svědky důležitých milníků – svatby s charismatickým Sturem Lindgrenem, narození Karin, prvního knižního úspěchu i chladu a odcizení v manželství. To vše ji výrazně formovalo, stejně jako vřelý vztah s rodiči a sourozenci, kteří jí byli celý život oporou. Astrid prožila šťastné a bezstarostné dětství na rodinném statku ve Vimmerby, což později zúročila v proslulé knize Děti z Bullerbynu.

Susanne Liederové se román o Astrid Lindgrenové povedl. Čtivou formou představuje čtenářům charismatickou ženu s obdivuhodnou povahou – Astrid Lindgrenová uměla odpouštět, vcítit se do životů druhých, byla milující manželkou, matkou a věčným dítětem. Svým malým čtenářům rozuměla jako nikdo jiný a pro psaní občas zapomínala sama na sebe.

Knížku nazvanou prostě a jednoduše Astrid Lindgrenová jsem doslova vdechla. Je natolik poutavá a zajímavá, že se od ní jen těžko odchází. S Astrid prostě chcete v jejím světě zůstat co nejdéle. Je autorkou, jejíž nadčasové knihy zůstávají stálicemi už pro několikátou generaci dětí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Život a vydří zázraky

Hazel Prior není v českých knižních vodách nováčkem. Už jste si od ní mohli přečíst romány Ellie a její náhodné setkání, Dáma a tučňáci a jeho volné pokračování Volání tučňáků a teď je tady Život a vydří zázraky. Kromě prvního vyšly všechny v nakladatelství Beta a nabízí příběhy, které pohladí na duši.

Phoebe je devatenáct. Právě se s otcem přestěhovali do Devonu. Venkovskou pohodu a klid užívají každý po svém. Al pracuje jako kurýr zásilek, jeho dcera je doma. Má své problémy, které nechce před nikým ventilovat a snaží se s nimi vyrovnat sama. Jejich dům je u řeky a právě tam najdou malou vydru a odvezou ji do útulku. Phoebe cítí, že péče o vydry jí prospívá a chce v útulku vypomáhat. Pomalu si získává sympatie odtažité šéfky i vyder, ale pak se začne v útulku dít něco divného a Phoebe musí vynaložit veškerý svůj důvtip, aby záhadu vyřešila.

Hazel Prior opět dokazuje, že jí příběhy s neotřelými zvířaty v hlavní roli sluší. Po tučňácích tady máme vydry a věřte, že si je stejně jako Phoebe zamilujete. A stejně tak si oblíbíte hlavní hrdinku i jejího tátu Ala, sympatické a příjemné postavy, s nimiž je snadné souznit. Al je klidný, laskavý člověk, který po smrti milované manželky a matky svých dětí snaží najít rovnováhu nejen pro sebe, ale především pro svou nejmladší dceru, která na tom po zdravotní stránce není v pořádku.

Vyprávění plyne v příjemně pomalém tempu, děj je vcelku poklidný, přesto se v něm odehraje několik dramatických scén. Autorka je empatickou pozorovatelkou lidských osudů, které pak umně přetavuje v příběhy plné emocí.

Nejnovější počin Hazel Prior Život a vydří zázraky je pohodový feel good román, který vyvolá úsměv na tváři a chuť vydat se na anglický venkov.

P. S. Zjistila jsem, že jedna velmi milá vedlejší postava – harfář Dan a jeho přítelkyně Ellie jsou hlavními hrdiny výše zmíněného románu Ellie a její náhodné setkání. To si musím přečíst!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku pořídíte na jeho eshopu.

… Za kamna vlezem

Máte rádi povídání o starých časech? Rádi si listujete ve starých kalendářích, receptářích, tradinářích všeho druhu? Kamila Skopová přichází s dalším „zářezem do pažby“, co se knížek tohoto typu týče. …Za kamna vlezem si užijí všichni, kteří chtějí v hektické době zpomalit a vychutnat si pohodu a návrat do dob minulých.

…Za kamna vlezem aneb hrst pranostik, povídání o tradicích a osvědčené babiččiny recepty, tak zní celý název publikace. Autorka ji pojala jako kalendář na celý rok, rozdělila ji na 53 částí – týdny v roce – a v každém z nich nabízí inspiraci i spoustu zajímavých informací.

Půvabné vyprávění je doplněno milými obrázky, které dotvářejí kolorit publikace. Namalovala je, neuvěříte, samotná autorka! Kamila Skopová je výtvarnice, zabývá se samostudiem národopisu a spolupracuje s folklórními soubory, pořádá výstavy týkající se našich tradic, které prostřednictvím knihy zprostředkovává i nám.

Každý týden začíná pranostikou a pokračuje povídáním. Dozvíme se, jak to chodí v přírodě, kde se u nás vzaly svátky jako je sv. Valentýn, jak si můžeme zpříjemnit dlouhé zimní období. Text je prošpikován recepty, těmi, které znáte, i těmi, podle nichž pokrmy připravovali naši předci a my si je můžeme připomenout.

Zaujalo mě vyprávění o perníku – tom sladkém, kořeněném :). Autorka přibližuje jeho původ i to, jak původně vypadal a chutnal, a vězte, že do současných, lahodných medových kousků měl pořádně daleko. Pokud rádi vaříte, oceníte i spoustu rad a tipu, které vám přípravu jídel usnadní.

Pojďte si udělat pohodu, zastavit se a nahlédnout do životů našich předků a připomenout si tradice, svátky a poranostiky, z nichž některé jsme zapomněli. Publikace Kamily Skopové je skvělým průvodcem celým rokem, který můžete využívat opakovaně a připomínat si čtením i přípravou jídel doby minulé.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Grada, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Díky, grazie, merci

Gině bylo osmdesát let. Žije sama, její jedinou radostí je vnučka Chloé, která se aktuálně vyrovnává se smrtí matky. Gina má jednu tajnou neřest, a tou je hazard, který si náležitě užívá. Když vyhraje velkou sumu peněz, je jí úplně jasné, jak s ní naloží. Vlastně za ni vděčí lidem, kteří, byť i jen letmo, prošli jejím životem a ovlivnili ho. Pokusí se je všechny najít, obdarovat je a poděkovat. O novém dobrodružství však neřekne ani vnučce, ani nejlepší přítelkyni Olze, které po Gině začnou pátrat. Bude pro všechny tři mise úspěšná?

Julien Sandrel jede na vlně tzv. „feel good“ románů a čtenářům předkládá příběh, který pohladí, potěší a dojme zároveň. Není příliš obsáhlý, má něco málo přes 270 stran. Větší počet stran by ději prospělo, autor do něj zakomponoval několik zajímavých témat, která by si zasloužila rozvinout do hloubky a neklouzat jen po povrchu, takže čtenář nemá čas ani prostor zachytit úplně vše, co by chtěl. Dozvíte se něco z bolestné historie italských přistěhovalců ve Francii, o nelehkém údělu žen v 60. letech minulého století, kdy bez souhlasu muže nemohly téměř nic, a také odhalíte tajemství, jež před sebou Gina a Chloé skrývají.

Díky, grazie, merci je hořkosladký román se sympatickými hlavními postavami. Ginina ani Chloéina cesta za štěstím nebyla dlážděna růžemi, přesto se dokázaly vzepřít nepřízni osudu a přijmout i bolestné věci, díky nimž se staly silnějšími. Nelze vynechat Olgu, Gininu sousedku a spřízněnou duši, jejíž neotřelý humor, někdy balancující na hraně, je kořením příběhu a dodává mu šmrnc.

Přestože v knize není nouze o vážnější situace, celkově vyznívá pozitivně a pohodově. Díky Gině a jejímu neotřelému projektu můžete přemýšlet, komu byste ve svém životě chtěli poděkovat za to, že ho ovlivnil, ať už po vašem boku kráčí dlouho, nebo jste se s ním setkali jen na pár chvil.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Babylon

R. F. Kuangová, čínsko-americká autorka fantasy knížek, má na svém kontě úspěšnou trilogií Maková válka. Aktuálně přichází s románem Babylon. Babylon – neboli nutnost násilí. Skryté dějiny revoluce oxfordských překladatelů – tak zní celý název i s podtitulem, v němž je obsažená hlavní idea příběhu. Seznamte se, tohle je Robin, oxfordský student překladatelství. Ale než se do známého univerzitního města dostal, žil v chudinské čtvrti v Kantonu. Jeho podlehla epidemii cholery a on sám jí unikl díky profesoru Lowellovi, který ho z toxického prostředí odvezl do Londýna. Chlapec získal nové jméno – Robin Swift, střechu nad hlavou, jídlo a také vědomosti – u profesora studoval klasické jazyky a čínštinu, aby mohl nastoupit studia na oxfordské univerzitě. Jeho oborem bylo překladatelství, kterému se spolu s dalšími studenty věnoval v Babylonu – Královském ústavu překladatelství. Babylon je nejen centrem jazyků, ale také magie. Hlavním oborem je stříbrodělství, díky němuž překladatelé dokážou zhmotnit významy slov ztracených v překladu za pomoci stříbrných slitků. Stříbrodělství má pro Británii velký význam, s jeho pomocí mají větší moc, což se jim jako kolonizátorům nesmírně hodí. Robin je rozpolcený, studium ho baví a naplňuje, ale čím víc proniká do podstaty fungování Babylonu a stříbrodělství, tím víc má pocit, že zrazuje svou původní zemi i sám sebe…

Jako milovnice „staré dobré Anglie“ a obdivovatelka umění kvalitního překladu jsem si tohle kombo nemohla nechat ujít. Na tvorbu R. F. Kuangové jsem byla zvědavá už dlouho a téma obsáhlého románu Babylon mě utvrdilo, že nadešel ten správný čas si ji přečíst.

Kromě toho, že knížka je propracovaná po grafické stránce – nádherná obálka, uvnitř knihy mapy Oxfordu, upoutá i nevšedním námětem – zakomponovat studium překladu do temného fantasy z univerzitního prostředí byl skvělý tah. Autorka vás s Robinem a jeho přáteli provede uličkami Oxfordu, které nejsou jen malebné, ale skrývá se v nich také zlo a nebezpečí.

Babylon není v žádném případě jednoduchou oddechovou četbou. Barvitý příběh nás zavede do alternativní historie odehrávající se v Británii 19. století. Text je poměrně hutný, obsahuje spoustu vědeckých informací, frází, čínských znaků, na druhou stranu vám ho pomůžou pochopit (a uchopit) poznámky pod čarou, které hodně vysvětlí. Velké plus je, že se nacházejí přímo pod textem a ne na konci knihy, lépe se v nich tak orientuje.

Počin R. F. Kuangové se neřadí do sorty čtení pro slečinky. Autorka je velmi mladá, přesto dokázala napsat silný příběh, místy ponurý, drsný a nabitý emocemi, v němž se snoubí výrazné protiklady – svět magie a tradiční britské impérium.

Román doporučuji všem, kteří v žánru fantasy hledají něco neotřelého, knihu, jež čtenáři předá kromě napínavého příběhu i něco navíc.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu knížku pořídíte.

Srdce včely má pět komor

Helen se blíží třicítka, což je věk, kdy už by člověk měl být v životě ukotvený. Helen má dost nestálého pracovního šrumu a chce se usadit v Oxfordu a trošku zvolnit tempo. Ale pořád jí k vytyčenému cíli něco chybí. Včely. Nápad ji nadchne, protože její kamarád včely má a Helen ho častokrát při práci sledovala. Definitivně se rozhodne, když jí kamarádi darují včelky k Vánocům. Než si bude moci nové kamarádky odvézt a přesídlit do úlu, studuje potřebnou literaturu, aby věděla, na co má být připravená.

Helen Jukes v knize Srdce včely má pět komor zpracovala zážitky ze svého prvního a zásadního roku vlastního včelaření. Projdeme s ní všechny zásadní body, od výběru úlu až po výsledné stáčení zlatavého sladkého produktu. Není to žádné akční čtení, Helen trvá zhruba sto stran, než se definitivně rozhodne, že do toho půjde. A tak nás čeká náhled do historie včelaření, fascinující a mnohdy neznámé informace o včelách – věděli jste, že včely poznají, když jste si užili bujarý, lechtivý večer? Dají vám to pak patřičně poznat. 🙂 Zajímavým faktem je i to, že v anglických městech najdete včelstva naprosto běžně, ať už na zahradách rodinných domů nebo na balkonech bytů. Pokud máte ze včel trochu strach a chováte k nim respekt, takže je raději sledujete zpovzdálí, je tato kniha správnou četbou.

Tempo Helenina vyprávění není závratné, takže si ho užijí čtenáři, kteří mají pomalejší styl vyprávění rádi. Ich-forma přispívá k větší autentičnosti a pochopení autorčina životního stylu, v němž se objevuje spousta přátel a také jeden – možná – osudový muž.

Pokud máte rádi skutečné příběhy lidí, kteří se nebojí životních změn a nových výzev, biograficky laděný počin Srdce včely má pět komor by se vám mohl líbit. Hřejivé, poklidné vyprávění o včelách, bez nichž by na Zemi nefungoval život, vás možná nepřivede k samotnému včelaření, ale dozvíte se spoustu fascinujících faktů a také zjistíte, že změnit život byť jen o maličko, je někdy osvěžující.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.