11. stránka

V jediném okamžiku

AI a já máme rezervovaný vztah. Příčí se mi myšlenka, že by za mě měla dělat práci, ale beru, že dokáže pomoct a poradit, byť ne vždy jsou informace správné. Beru, že dokáže být účinná ve vědeckých oborech, baví mě, jak oživuje staré umění, ale tím to pro mě stačí. A tak jsem byla zvědavá na tento román, který je na spolupráci AI s člověkem založen.

Jo Callaghanová stvořila příběh, který může takovým skeptikům jako já (po)otevřít mysl. Setkáváme se s Kat Frankovou, zkušenou policistkou, která se vzpamatovává z osobní tragédie. Dostala neotřelou nabídku – vést pilotní projekt, v němž by se umělá inteligence spojila s lidským faktorem. Testovat se bude na odložených případech zmizelých lidí. Kat je vůči AI poměrně nedůvěřivá. Jak dopadne setkání, kdy jí parťákem bude sympatický, šarmantní, inteligentní, chytrý… prvek umělé inteligence, AI detektiv Lock? Můžete mi věřit, že tohle spojení vás bude hodně bavit.

V jediném okamžiku je čtivý, poměrně napínavý thriller, v němž se střídají dvě dějové linky. První je soustředěná na Kat, její vyšetřovací tým a případ, který ve spolupráci s charismatickým Lockem (ano, je to v podstatě hologram, ale nesmírně sympatický) řeší. Tato část je proložená pasážemi, v nichž sledujeme jistou oběť zločinu.

Celkově se jedná o povedenou záležitost, která vám čtivou formou nastíní fungování umělé inteligence v praxi. Situace jsou mnohdy i humorné a vtipné, jindy poukazují na to, že AI postrádá to nejdůležitější – emoce, oplývá však geniální myslí a logikou.

Vedle Kat dostávají prostor i členové jejího vyšetřovacího týmu, kteří také rozehrávají své příběhy – zatím jen v náznacích, pokud by se jednalo o sérii, určitě se dočkáme bližších a konkrétnějších indicií.

Pokud jste zvědaví na AI v pracovním procesu a máte rádi thrillery, V jediném okamžiku by vám mohlo padnout do oka, zjistíte, že umělá inteligence, to je dobrý sluha, ale zlý pán, měla by nám pomáhat, ale nikdy nás nepřemoci.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Milovala jsem Picassa

Jméno Pablo Picasso je asi známo všem. I kdybyste ho měli jen letmo zaslechnout, tak určitě tušíte, že se jedná o významného umělce. Uhrančivé oči španělského malíře a sochaře oslnily nemálo žen. A právě o těchto láskách vypráví Jeanne Mackinová ve svém románu Milovala jsem Picassa.

Příběh rozdělila do dvou časových linií, které mezi sebou dělí jen pár desítek let. Začínající redaktorka Alana se snaží prorazit v branži. Její nadřízený chce, aby napsala článek o Picassovi, ale opravdu dobrý a hlavně autentický, což znamená, že by se za ním měla vydat a osobně si s ním promluvit. Alana nemá tolik peněz a navíc na ni tlačí její snoubenec, aby si ho vzala a tím mu pomohla v kariérním postupu. Píší se padesátá léta minulého století, takže je jasné, jak to ženy měly, co se profesního života týče, složité. A co teprve ten osobní! Alaně se podaří promluvit se Sarou Murphyovou, která Picassa znala. Mladá novinářka za její pomoci odhaluje umělcův pikantní život a dozvídá se i mnoho nového o sobě a své rodině.

Jenna Mackinová se netají tím, že její počin je sice biograficky laděný, ale také plný fikce, která však neruší a dotváří příběh tak, aby zaujal čtenáře. Díky Alaninu pátrání ožívají osudové ženy Picassa a vyprávějí vlastní příběhy lásky, v níž vždy jeden dával víc, než ten druhý a věřte, že charismatický Španěl to nebyl. Poznáme sebevědomou malířku Irène Lagutovou, která jako jediná odmítla umělcovu žádost o ruku. Zjistíme, jak těžké bylo pro Picassovu manželku Olgu sledovat Picassa, který si automaticky přivlastňoval těla i duše svých múz. Číst o tomto egoistickém muži bylo fascinující, ať už v kladném či záporném slova smyslu.

Autorka napsala poutavý příběh, který splétá osudy mnoha postav do vztahových propletenců. Barvité vyprávění o lásce a umění, v němž obratně splétá skutečnost s vlastní fantazií je dalším z řady životopisných počinů, po jejichž přečtení máte chuť hledat další informace o postavách a žít s nimi jejich životy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Starosta

Eva a Radek Novotní jsou docela obyčejný manželský pár. Žijí v rodinném domku na malém městě, mají jednu dceru a běžné starosti všedních dní. Radek je úředník, který se jednoho dne dostane na kandidátku ve volbách, která ho dovede až k postu starosty. Do té doby vcelku poklidné manželství zažívá otřes. Radek si „čichne k moci“ a to se mu docela líbí, přestože původně měl být jen loutkou v rukách mocnějších. Eva, doposud novinářka bulvárně zaměřených novin, chce psát do seriózního tisku, a také zjišťuje, že by chtěla ve svém osobním životě změnu. A co jejich dcera Pavlína, čtrnáctiletá puberťačka? Ta řeší ekologické problémy planety a upozorňuje na sebe způsobem, který hází stín na Radkovu pozici.

Novela Starosta je psána er-formou, střídavě z pohledu na Radka a jeho ženu Evu. Sledujeme proměnu manželského páru, v němž oba, Radka i Eva, chtějí hrát prim, svou vlastní hlavní roli.

Autorka píše věcně, bez kudrlinek a nadbytečných popisných pasáží a dokáže pohlédnout svým hrdinům do hloubi duše a rozebrat jejich niterné pocity. Bylo zajímavé sledovat, jak kariérní postup hlavy rodiny během pár měsíců rozklížil vztahy, změnil, nebo lépe řečeno odhalil pravé charaktery postav a posunul všechny novým směrem. Jestli dobrým a správným, to už záleží na úhlu pohledu. Jediná věc, která mě zarazila, byl benevolentní, poměrně stoický vztah Novotných k sexuálnímu životu jejich dcery Pavlíny, které bylo teprve čtrnáct let, takže byla tzv. „pod zákonem“.

Alžběta Bublanová nepíše sáhodlouhé příběhy, její knihy mívají do dvou set stran, přesto nechávají po přečtení v člověku něco k přemýšlení. Stejné je to i v případě novely Starosta. Tak co, jak byste se v nové funkci chovali vy? Změnila by váš život, pohled na svět i dosavadní způsob myšlení a chování?

Za recenzní výtisk děkuji spisovatelce Alžbětě Bublanové, knížku můžete pořídit na eshopu Knižního klubu.

Srdce nemá vrásky

Rozhlasová redaktorka Blanka Malá spoustu čtenářů a čtenářek okouzlila svou knihou Láska ve špičce italské boty, v níž líčí svůj život po boku nové životní lásky, fešného Itala Agostina. Blanka střídavě žije v Čechách a v Kalábrii, její starší děti se s matčinou novou životní etapou smířily bez problémů, pouze nejmladší dcera Anna, která žije u svého otce, se chová docela chladně. Blanka si užívá to, že miluje a je bezvýhradně milována, ale snaží se zároveň uspořádat rodinné vazby.

Srdce nemá vrásky – to je poměrně výstižný název počinu, v němž se opět podíváme do slunné a voňavé Kalábrie, nejchudšího regionu Itálie, přesto tak krásného, divokého a plného dobrého jídla. Blanka Malá své vyprávění doplnila o recepty, které si můžete vyzkoušet.

Na první pohled oddechová knížka hraje i na vážnější notu. Je otevřenou sondou do rodinných vztahů, které nejsou vždycky úplně jednoduché. Na Blanku a Agostina se totiž ještě valí další věc. Její potenciální tchyně zjistila, že Blanka je poměrně starší než Agostino a od té doby jim nezpříjemňuje společné žití. Ale vztah těch dvou je natolik pevný, že se udolat nenechají.

Oceňuji, s jakou otevřeností Blanka Malá líčí tyto problémy, o kterých jen málokdo mluví rád. Dokázala je popsat s nahledem i humorem, s nímž jde všechno líp. Přese všechno úskalí je autobiografický román Srdce nemá vrásky lehkým a odpočinkovým čtením, které vás přenese do nádherné Itálie, s níž se autorka ihned sžila a také ukáže, jak se její milý dokázal popasovat s českými specialitami, jako jsou dvě deky v ložnici nebo specifická česká kuchyně a rozmarné počasí.

Jak Blanka Malá žije a co právě dělá, můžete sledovat na jejím Instagramu, a snad můžeme doufat, že se dočkáme dalšího pokračování jejího životního příběhu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si jej můžete pořídit.

Hledání Phoebe

Phoebe je Phoebe. Je osobitá, svá, jedinečná, jiná. Má totiž poruchu autistického spektra, Aspergerův syndrom. Svým chováním a jednáním do společnosti moc nezapadá. Miluje pravidla a řád a pokud si není něčím jistá, na férovku se zeptá, i když je někdy debata s ní až moc přímočará. Phoebe je nejraději ve své bublině, hodně čte a píše fantasy příběhy. Nejvíc jí rozumí její tatínek a nejlepší (a jediná) kamarádka Bethany, kteří ví, jak s Phoebe jednat. Ale jak všichni víme, někdy jsou chvíle, kdy se plán dodržet nedá a musíme z předem daných kolejí vybočit. Pozná to i Phoebe, když si Bethany najde kluka a kvůli konzervativním rodičům potřebuje, aby ji kamarádka kryla. Pro Phoebe je to totální vystoupení z bezpečné komfortní zóny, ani se nenaděje a dělá věci, které pro ni byly dosud velká neznámá: lže, porušuje pravidla a dokonce i podvádí. Phoebe? Vážně? No ano!

Gavin Extence napsal Hledání Phoebe pro svou malou dceru, která má stejně jako hlavní hrdinka poruchu autistického spektra. A dobře udělal, tahle knížka bude přínosem nejen mládeži, ať už se specifickými potřebami nebo bez, ale také dospělým – rodičům, učitelům, i těm, kteří se o svět dnešních puberťáků zajímají.

Phoebe je postava, kterou jsem si hned oblíbila. Přestože není snadné porozumět její duši na první dobrou, získá si vás přímočarým myšlením a věcností, které jsou kolikrát lepší než chození kolem horké kaše.

Gavin Extence píše čtivě, jeho počin má humorný tón, i přes to, že v jádru vlastně vtipný moc není, protože se dotýká i vážnějších témat. Je fascinující a obohacující nahlédnout prostřednictvím Phoebe do myšlení člověka s PAS. To, co my považujeme za běžné, je pro ně mnohdy neřešitelný problém, potřebují svůj řád a klid a jistotu. S touto knížkou nešlápnete vedle, pokud si ji vyberete, aby vám pomohla aspoň trochu pochopit jejich svět.

Hledání Phoebe je milým příběhem o dospívání a problémech dětí balancujících mezi dětstvím a dospělostí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si titul můžete pořídit.

Svěřený čas

Vitejte ve Smyrně, městě, kde spolu pohromadě žijí křesťané, muslimové, Turci, Řekové, Arméni, prostě lidé, kterým nezáleží na národnosti a vyznání, ale na člověku, jako takovém. V roce 1905 se v nádherném a rušném městě narodí děvčátko, které výrazně pocítí veškeré změny, jež se vznešené Smyrny i jejích obyvatel bolestně dotknou. Pospolitost a přátelské vztahy totiž platí jen do doby, než idylku rozbije tvrdá a necitelná politika, jejimž zástupcům jde jen o moc a vládu. Smyrnu zachvátí požár, který neničí jen krajinu a majetek, ale bere životy a pustoší lidská srdce. Už nikdy nebude nic jako dřív.

Příběh poznáváme prostřednictvím tajemné Šeherezády, která postupně odhaluje nejen svůj život, ale také osudy dalších postav, které jsou s magickou Smyrnou těsně spjaty. Seznámíme se s osobitou Edith Sofií, která si nikdy nenechala mluvit do života a žila si podle svého, a také s tajemným Avinášem Pillaím, pro něhož je Edith životní láskou. Jakou úlohu ve všem hraje Šeherezáda? A jak důležitá je dějová linka s dívkou Panagiotou?

Autorka nás zavádí do rušného exotického prostředí, v němž se mísí národnosti a náboženská vyznání, kde to opravdu žilo a dokud se někomu nezachtělo moci, nikdo s nikým neměl problém. Historie Smyrny je smutná a bolestná, přesto Defne Sumanová stvořila román, který odráží to nejlepší, co mohla „Perla Východu“ svým obyvatelům nabídnout.

Svěřený čas je stejně barvitý jako město Smyrna. Hutný román, jehož děj nejde chronologicky, ale skáče v čase dle potřeby, si nárokuje váš čas i pozornost. Ale když do něj proniknete, přijmete onu roztříštěnost, dostanete ve finále nádherný příběh plný emocí a vůní, který opanuje vaše smysly. Takový, jako byste četli Gabriela Garcíu Marqueze nebo Sofíi Segoviu. Smyslný, tajemný, lehce magický.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Sníh, sauna, Suomi

Máte rádi jih nebo sever? Slunná Itálie má něco do sebe, o tom žádná, ale co takhle jiskřivě chladné Finsko? Slovenka Michaela Ahonen se provdala za Fina a své nevšední zážitky ze země, kde slunce svítí ještě míň než málo, sepsala v knize Sníh, sauna, Suomi.

Nad publikací zaplesá srdce milovníků drsného severu. Zatímco některé cestopisně laděné počiny kombinují zážitky ze všech severských zemí hromadně, Michaela Ahonen se soustřeďuje pouze na Finsko, které zná moc dobře, protože jeho atmosféru nasává již několik let..

Historky, které v knize nabízí, nejsou řazeny chronologicky, ale tematicky. Oddíl nazvaný Příroda je plný malebných popisů jedinečné finské přírody a životního stylu Finů. Věděli jste, že mezi pozemky a domy nemívají ploty a přesto se dokážou chovat slušně a nenarušovat cizí soukromí? Nebo že ve Finsku roste na padesát druhů bobulovitého ovoce? V kapitole Rodinný život se dozvíte, že každý čerstvě narozený Fin dostane od státu tzv. mateřskou krabici plnou užitečných věcí, od teploměru přes ručníky a pyžamko až po prostěradlo, kterým je krabice vystlána. A to vše už od roku 1938! A co školky? Zatímco u nás se v předškolních zařízeních dbá hodně na tradice a pořádají se různé besídky a karnevaly, matky a otcové dětí se mezi sebou často znají, ve Finsku skoro nepoznáte, že školní rok začal, natož aby s vámi rodiče v šatně prohodili slůvko.

Dozvíte se mimo jiné také, co je to sisu, jak se ve Finsku pije káva, nebo jak funguje předporodní a pediatrická péče. Ponořit se do života mlčenlivých Finů, kteří po většinu roku koukají na tmavou, zataženou oblohu, z čehož by mnohým asi hráblo, je nesmírně zajímavé i poučné.

Michaela Ahonen přibližuje Finsko a jeho obyvatele s lehkostí a humorem, je vtipná, díky čemuž textům nechybí šmrnc. Čtenářům nabízí jedinečnou esenci životního stylu severského národa vyznačujícího se krkolomným jazykem, jehož slova mnohdy nejde vyslovit. A zkusit si to můžete, autorka jimi nešetří, nabízí i slovníček, takže si můžete finštinu vyzkoušet. A aby toho nebylo málo, Michaela je také autorkou obálky a ilustrací, které svou barevností a veselou náladou kompenzují chladnou severskou atmosféru.

Sníh, sauna, Suomi. To jsou osobité a zábavné postřehy Slovenky, která své srdce nechala v zemi, na první pohled chladné, ale když ji prozkoumáte blíž, zjístíte, že v sobě skrývá hodně zajínavého.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Poslední vzkaz od mého muže

Láska až za hrob existuje. Své o tom ví Kate. S Cameronem jsou spolu přes dvacet le. Dohromady se dali na vysoké škole a od té doby jsou nerozluční. Jenže si můžete plánovat, co chcete, když vám do toho osud hodí vidle, neuděláte nic. Cameron už není a Kate se ani dva roky od jeho smrti nedokáže s tímto faktem vyrovnat. Stará se o malého syna a pracuje na doraz. Má kolem sebe lidí, kteří jí pomáhají, všetečnou matku, oddanou kamarádku Grace a Hugha, spolehlivého šéfa a kamaráda v jedné osobě. A taky okouzlujícího souseda, který se právě nastěhoval a aktuálně je svědkem pyrotechnického zásahu u Kate. To ale není všechno, během letu na služební cestu ji s Hughem zastihne bouře století a musí nouzově přistát v odlehlém městečku. Možná je to právě ten okamžik, kdy si Kate uvědomí, že mezi ní a Hughem, který byl zároveň nejlepším kamarádem jejího muže, něco je. Ale pořád je tady mimořádně silné pouto ke Cameronovi a taky jedno tajemství…

Román Poslední vkaz od mého muže začíná jako uragán, který rozbije okno a proletí zase ven. Intenzivní začátek ve stylu historek zmatkářské Bridget Jonesové se postupně zklidňuje a mění se v dojemný a emotivní příběh, v němž přese všechnu melancholii a smutek něco z Bridget zůstává až do konce.

Děj je vyprávěn v ich-formě z pohledu Kate ve dvou časových rovinách. Současnost se střídá s kapitolami, v nichž poznáváme Kateina manžela Camerona a sledujeme jejich společný život. Jsme svědky šťastných chvil i bolestného pádu na dno. Autorka velmi dobře popsala stav, kdy se vám život z minuty na minutu obrátí naruby, přesto text nepůsobí depresivně a hlavně – nechybí v něm humor a vtip.

Pokud máte podobných knih načtenou hromadu, zřejmě vám bude jasné, kam příběh směřuje, i když samotné hlavní hrdince to nedochází, alespoň ne hned. Podstata příběhu tkví ve výjimečném vztahu, který Kate a Camerona pojil a který se příběhem vine jako jemná nit. Může se člověl znovu zamilovat, přestože přišel o svou životní lásku? A má na to vůbec právo?

Kniha Poslední vzkaz od mého muže je hořkosladkým příběhem o velké lásce, o boji s neporazitelným nepřítelem, o ztrátě, i strachu znovu milovat. Jak se dozvíme z doslovu, který doporučuji přečíst, Emma Grey čerpala z vlastních zkušeností a díky tomu napsala nádherný emotivní román prodchnutý lidskostí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Dvě tváře lásky

Jaké štěstí máte, když potkáte pravou lásku! Matyldě se to stalo. Zamilovala se do Jakuba, všechno klape, rozumí si, pozornějšího partnera prostě nenajdete. Příkladně se chová k Matyldě, a stejně tak i ke své matce Janě, jíž se po smrti otce snaží být oporou. Jak dopadne setkání dvou Jakubových osudových žen? Matylda je pozvaná na návštěvu k nastávající tchyni. Jana je ztělesnění dokonalé ženy. Usměvavá, vždy upravená, dům uklizený, nikdy nechybí poctivé domácí jídlo. Dokonalost je prostě její druhé jméno. A nemyslí si, že Matylda je pro Jakuba správnou volbou, po jeho boku si totiž představuje úplně jinou ženu. No samozřejmě, že také dokonalou! A udělá vše pro to, aby to nebyla Matylda, na koho bude Jakub u oltáře čekat. Dámy a pánové, intriky, jaké by i Alexis Colbyová mohla závidět, jsou tady!

Dvě tváře lásky jsou debutem Marie Hamákové a já pevně doufám, že se co nejdřív dočkáme dalšího počinu, protože tohle byla jízda. Megajízda. Kdybych nepotřebovala povinnou noční spací pauzu, dám knížku na jeden zátah, protože se od ní jen těžko odtrhává.

Ke čtivosti románu přispívá nejen námět, který je opravdu dobře zpracovaný. Vztah tchyně – snacha je asi nejsledovanější ze všech možných, a taky byl častokrát zpracovaný v knižní i filmové podobě. Dvě tváře lásky jsou dalším zářezem v řadě takových počinů a můžu říct, že mě opravdu mile překvapil.

V knize ke čtenáři střídavě promlouvají obě hlavní hrdinky, Matylda i Jana. A každá má svůj úhel pohledu, každá svůj důvod proč a jak jednat. Moc mě to bavilo, kapitoly totiž končily v nejneočekávanějším okamžiku, takže je jasné, že musíte číst dál a dál, protože je to napínavé, čekáte, co přijde, no a ty úžasné intriky! Autorka trefně vykreslila toxické vztahy a manipulaci s druhými, v Janině případě šla až na dřeň, kapitoly, v nichž vystupuje jako pletichářská tchyně, jsou prostě top.

Jelikož se jedná o společenský, psychologicky laděný román, v němž svou roli hraje i vztah milostný, nechybí sexuální scény. Těch je několik a jsou opravdu šťavnaté a barvité. Osobně je v knihách příliš moc nemusím a trochu bych ubrala, přesto jejich význam v knize chápu a přežila jsem. 🙂 Je to můj subjektivní pocit a věřím, že spousta čtenářek (i čtenářů) bude nadšená.

Dvě tváře lásky můžu doporučit všem, kteří na poli současné české literatury hledají něco odpočinkového s kapkou napětí, přesto ne plytkého a povrchního.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Kolík barev má štěstí

Algernonovi je přes devadesát a od života už nic nečeká. Jeho milovaná žena Evie zemřela před šestnácti lety a s jedinou dcerou Helena se neviděl… no také šestnáct let, nemohl se smířit s faktem, že se rozhodla žít jako svobodná matka. Ale teď ho čeká setkání s Helenou a její dcerou Annou, které potřebují někde bydlet. Jeho vnučka, již vidí poprvé v životě, je velmi osobitá dívka. Miluje barvy, které se nebojí kombinovat, maluje si obrázky na kůži, barvy jsou jejím způsobem komunikace. Její dědeček Algernon působí přísně a domluvit se s ním je těžké, a nejen pro to, že nosí naslouchátko. Helena s Annou se k Algernonovi nastěhují, ale pro nikoho to není jednoduché. Najít společnou řeč mezi rozdílnými generacemi je zatraceně těžké. Každý z nich s něčím bojuje a skrývá v sobě bolest. Dokážou ti tři společně žít a konečně si porozumět?

Kolik barev má štěstí napsala anglická spisovatelka Phyllida Shrimpton, která doposud tvořila literaturu pro mládež. Mezigenerační příběh o třech naprosto rozdílných, přesto v něčem stejných členech jedné rodiny je její prvotinou pro dospělé a můžu říct, že naprosto povedenou.

V tomto románu je velmi dobře nastíněn komplikovaný vztah mezi různými generacemi. Sledujeme jejich postupné sžívání i problémy, které musejí řešit. Helena si hledá práci a chce vytvořit dceři zázemí, Anna je náhle vytržená z prostředí, kde jí bylo dobře a všichni jí rozuměli, aby se ocitla na novém místě a musela se sžívat s novou školou, spolužáky i nevrlým dědečkem. A Algernon? Tak rád by se pokusil dát všechno do pořádku, ale je jako slon v porcelánu, co se komunikace týče.

Děj je poklidný, přesto v něm nechybí emoce a humor. Všichni tři protagonisté jsou velmi sympatičtí a osobití, zaujmou svým chováním a jednáním. Annu a její barevný svět je snadné si oblíbit, stejně jako Algernona, který pod slupkou morouse skrývá dobré srdce a vřelost vůči svým blízkým. A Helena? Má sice nejméně prostoru, přesto je i ona důležitým dílkem v rodiné mozaice.

Román Kolik barev má štěstí je příjemný a místy dojemný feel good román o rodinných vztazích, přátelství, o tom, jak je důležité komunikovat a chápat, co nám druhý chce říct, což není vždy úplně snadné. Phyllida Shrimpton píše nenuceně, její počin je uvolněný a přirozený. Jako spisovatelka je empatická a svým postavám rozumí natolik, že jejich emoce dokáže čtenářům zprostředkovat poutavým a čtivým způsobem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.