Štítek: KAZDA

Alex se blíží třicítka. Už není bezstarostnou studentkou, která žije přítomností, už myslí na to, co jí přinese budoucnost. Pracuje jako realitní makléřka, má stálou známost a aktuálně plánuje společné bydlení s nejlepší kamarádkou. Pronajmou si byt a těší se, co jim nové bydlení přinese. Třeba dva sympaťáky, kteří se přistěhovali přímo naproti. Copak jsou ti milí chlapíci vlastně zač? Do jednoho z nich se Alexina kamarádka Emma zamiluje rychlostí blesku a taky Alex řeší vlastní vztahové záležitosti, protože její snoubenec Thomas se rozhodl splnit si své sny a vydal se na uměleckou stáž do Států, aniž by to s partnerkou předem probral. Během pár týdnů se životy obou kamarádek začnou měnit. Bude to k dobrému?

Láska na klíč je příjemná oddechovka řešící milostné vztahy dnešních třicátníků. Vlastně je jedno, v které době tento věk prožíváte, co se týče lásky, je to to vždy stejné, spousta partnerů řeší povahové rozdíly i rozcházející se představy o společné budoucnosti. Nejinak to má Alex. Thomas se zhlédl v umění a volných vztazích, bordelářsky založená Emma si našla sobě rovného a Alex? Ta zjišťuje, že soused, tichý a zádumčivě působící Callum není zas tak nerudný, jak vypadá.

Hodně baví také rozdíly v povahách postav. Alex a Emma i jejich sousedi Mark a Callum jsou typickým příkladem, že protiklady se přitahují a díky těmto kontrastům jsme svědky mnoha humorných situací, stejně jako těch, v nichž vám občas dětinská chaotička Emma poleze na nervy.

Phoebe MacLeod je přirovnávána k Sophii Kinselle, což docela sedí. Já jsem si díky Lásce na klíč připomněla i knihy spisovatelky Jane Green, které u nás vydávalo na přelomu milénia nakladatelství BB art. Odpočinkové vztahové příběhy o obyčejných lidech, kteří touží najít svůj dokonalý protějšek a usadit se.

Hledáte něco ze života, co je psáno lehkou rukou? Našli jste to. Tento svěží a pohodový příběh se dobře čte a užíjí si ho všechny čtenářky, které mají rády vtipné romance, dobrou kávu, luštění křížovek a podivínské nerdy, a to v jakémkoliv pořadí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

Stella a Fern. Fern a Stella. Dvě nerozlučné kamarádky už od školních let, které nerozdělila ani rozdílné životní situace. Zatímco Stelle se podařilo vystudovat a vybudovat si kariéru i přestože se stala dvojnásobnou matkou a s dětmi žila sama, Fern hned po škole otěhotněla, vdala se a zbytek života zasvětila rodině a ve svém rozvoji ustrnula. Teď se jim blíží čtyříctka, děti je tolik nepotřebují. Stella vyhrála v loterii a pozvala svou kamarádku na ostrov Capri, kde obě stráví odpočinkový čas s dospělými dcerami a poté i s dalšími členy rodin oslaví dvojí narozeniny. Měla to být pohodová dovolená, ale luxus a požitkářství, kterého si obě dosytosti užívají, pomalu, ale nenápadně rozevírá nůžky mezi jejich životy, plány a sny. Na povrch vyvěrají skrytá tajemství a nevyřčené věty, které si kamarádky navzájem nikdy nechtěly říct. Nebo ano? Bude jejich dovolená pravý Italský sen?

Katie Frost píše o obyčejných ženách, které balancují mezi rodinou, prací a touhami, které mnohdy skrývají uvnitř. A nemyslete hned na něco pikantního, taková touha může být i prahnutí po kousku štěstí s člověkem, který si vás všímá a nebere vás jako inventář bytu. A přesně takhle se cítí Fern, jen se bojí přiznat si to nahlas. Autorka popisuje pocity osamělých žen, jimž děti vyletěly z hnízda a v partnerském vztahu to neklape, s velkou dávkou empatie a pochopení. Líbilo se mi, že i když Fern a Stella řešily problémy, nechovaly se dětinsky, ale jako rozumné, dospělé ženské, byť to byly i věci bolestné, dokázaly se k nim postavit čelem a nést následky.

Co vás okouzlí na příběhu, který se točí kolem přátelství a přátelství? Jsme v Itálii, takže dobré jídlo, zatraceně dobré jídlo a jako bonus lákavé popisy destinace, kde se děj odehrává, protože slunné Capri s útulnými vilami a romantickými uličkami přímo svádí k návštěvě. Přestože se děj nezabývá pouze pěknými věcmi, ale je trefným ponorem do mezilidských vztahů, je napsán příjemným stylem. Měla jsem pocit, že nad hrdinkami bdí kouzelná víla a vede jejich životy sice klikatými cestami, ale zároveň jim dává naději v lepší zítřky. Kate Frost mi svým psaním připomíná irskou spisovatelku Patricii Scanlan, která byla velmi populární na přelomu devadesátých let a milénia a psala o radostech a strastech obyčejných rodin.

Italské léto můžu doporučit nejen jako letní odpočinkové čtení, ale také jako román pro ženy s přesahem, který říká, že na nové začátky není nikdy pozdě.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

Lily se doposud nevymanila ze smutku po tragické smrti manžela. Deset let žije v ústraní a stýká se pouze s bratrem a jeho rodinou. Jednoho dne, Lily vlastně ani neví, jak se to stalo, získala spolubydlícího. Tím je Jack, letitý kamarád jejího bratra, jež má hned jasno; Lily má velký dům, Jack potřebuje na přechodnou dobu někde bydlet, tak kde by mohl být problém? Lily vytyčí hranice, je totiž přesvědčená, že láska v jejím životě už nemá místo, další smutek by nepřežila. Jack bude pouze a jenom spolubydlící a nic víc.

Další z beletristických počinů, které nakladatelství Kazda nově pouští do světa, je křehký román o ztrátách a jejich překonávání. Žiješ jenom jednou, tak zní název knížky i leitmotiv celého příběhu. Překonávat překážky není vždy snadné, Lily by o tom mohla vyprávět. Přestože má kolem sebe milující rodinu, nedokáže se vymanit ze smutku a pocitu viny, že její partner už tady není, zatímco ona ano. Maxine Morrey empaticky a s citem pronikla do duše truchlící osoby a popsala její boj se zármutkem, pochyby, ale i drobné krůčky směrem k lepší budoucnosti.

Děj je zasazen do malebné anglické vesničky, jejíž starosvětská atmosféra dotváří poklidný ráz příběhu, v němž se nikam nespěchá a k lásce se kráčí pozvolna a občas přes drobné překážky. Má Lily právo znovu žít a milovat? A jak do toho zapadá Jack? Oba patří mezi sympatické postavy, jimž nelze jinak, než fandit. Jejich vztah autorka popisuje s humorem a pochopením pro dvě tak trochu ztracené duše. Pokud máte rádi román P. S. Miluji tě od Cecelie Ahern, oblíbíte si určitě taky tuhle knížku. Maxine Morrey píše hezky, pohodově, celkové pojetí knížky se nese v milém a hřejivém duchu.

Vtipnou a chytrou romanci, která není přeslazená, můžu doporučit všem, kteří hledají čtivý a inteligentní román pro ženy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Nakladatelství Kazda rozšířilo své knižní portfolio o beletrii. To byste u vydavatele knih o přírodě a zdraví asi nečekali, že? Ale proč vlastně ne? Vždyť takový dobrý román dokáže s duševním zdravím divy, přispívá k dobré náladě, inspiruje k zážitkům a vůbec, četba je pro duševní rozvoj nezbytná.

Co takhle příjemnná a pohodová oddechovka, dali byste si líbit? Řecké léto nabízí odpočinkové čtení pro milovníky Řecka a romantiky.

Harlow přijíždí na řecký ostrov Skopelos, kde se kdysi natáčel muzikál Mamma mia, aby se připojila ke své matce, slavné producentce, s níž má spolupracovat na natáčení filmu. Zní to idylicky, že? Ale opak je pravdou. Harlow je introvertní, není ráda středem pozornosti,zatímco její matka Maeve to má obráceně. Ve světle reflektorů jen září, miluje společnost a bohémský způsob života. Že je její dcera jiná, nebere v potaz a promítá si do ní své představy a přání, přesně ví, jak by Harlow měla žít, přestože ta to vidí úplně jinak. Korunu všemu dodá setkání s Tylerem, dávným kamarádem, s nímž má Harlow nedořešené vztahové záležitosti. Harlow je jako houpačce, jeden den pohoda, druhý jí zaručeně něco zkazí. Snaží se dát si dohromady vlastní život, ale i přesto, že jí nad hlavou svítí žhavé slunce a stín olivovníku láká k odpočinku, je to zatraceně těžké. Je to výzva. Kdo ví, možná na Harlow čeká něco nového, co jí pomůže odpoutat se od minulosti a začít znovu, slunné Řecko k tomu přímo vybízí.

Katie Frost jede na vlně feel good románů, které jsou velmi oblíbené. Pohodová nálada vyzařuje i z příběhu Řecké léto, který bychom mohli podle názvu i destinace považovat za jednoznačnou romantiku. Ale nebojte se, nic bezduchého to není, romantická linka tam je, ale nechybí ani vážnější témata, z nichž v popředí stojí neurovnaný vztah Harlow a Maeve. Autorka popisuje, jak je těžké vymanit se z rodičovských představ o tom, jak by měl potomek žít – vesměs to jsou vysněná přání rodičů a ne dětí, kteří mají potom problém roztáhnout křídla a žít po svém, i když jsou už dospělí.

Román má příjemnou letní atmosféru, je plný dobrého jídla a pití, na které během čtení dostanete automaticky chuť a nechybí ani láska, romantická linka bude hezky klikatá! Některé postavy vám přirostou k srdci, jiným budete na chuť přicházet hodně, hodně pomalu. Ale ve finále vám letní čtení ze slunného ostrova Skopelos přinese oddechové letní čtení se vzkazem, že nikdy není pozdě začít žít podle svého.

Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Sovy fascinují člověka od nepaměti. Působí tajemně, jejich houkání podněcuje fantazii, jsou prostě uhrančivé. Symbol noci i moudrosti. Jak to vidíte vy?

Jennifer Ackermanová už více než třicet let píše o vědě, přírodě i biologii člověka. Na svém kontě má také knihy, které mapují ptačí svět. Nejnovějším přírůstkem je titul Co sova ví. Pojďte se podívat mezi sovy, stojí to za to.

V devíti kapitolách autorka přináší spoustu informací, poznatků a faktů o sovách. Dozvíme se, že sovy jsou důležitou součástí mnoha kultur. Někde je považují za křížence mezi skutečnými a nadpozemskými ptáky, prostě jsou napůl ptáci a napůl duchové. Svým vzhledem k tomu sovy doslova svádí. Tak co, věříte tomu? 🙂

Sovy dokážou přelstít nejzkušenější lovce, jsou na sebe navázané a vždy ví, kde se během společného lovu nachází druhý z páru. A jejich typické houkání? Jeho pomocí si vyznačují své teritorium.

S autorkou jsme svědky mnoha vědeckých i záchranných výprav za sovami, dozvíme se, jakým způsobem loví, že jejich mozek je sice velikosti vlašského ořechu, ale nemůžeme tím měřit jejich inteligenci. Netrvá jim dlouho něco se naučit, ale přemýšlejí jinak než ostatní zvířata.

Text je sice plný fakt a informací, není však nudný ani suchopárný. Čtenářovu pozornost si autorka udrží snadno, její styl je čtivý. Vyprávění prokládá přímou řečí, jíž promlouvají její kolegové vědci, díky čemuž se před vámi odvíjí přírodopisný dokument v tištěné formě.

Publikace obsahuje vedle malých černobílých snímků i barevnou přílohu s fotografiemi, kterých by mohlo být klidně víc, sovy jsou opravdu fascinující a každá fotka s nimi stojí za to, ať už jsou zachycené v klidném rozjímání, rychlém letu nebo lovu.

Pokud vás soví svět zajímá, určitě si knížku Co sova ví nenechte ujít, vezme vás na výpravu, ze které se vám nebude chtít odejít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Rozhlasová redaktorka Blanka Malá spoustu čtenářů a čtenářek okouzlila svou knihou Láska ve špičce italské boty, v níž líčí svůj život po boku nové životní lásky, fešného Itala Agostina. Blanka střídavě žije v Čechách a v Kalábrii, její starší děti se s matčinou novou životní etapou smířily bez problémů, pouze nejmladší dcera Anna, která žije u svého otce, se chová docela chladně. Blanka si užívá to, že miluje a je bezvýhradně milována, ale snaží se zároveň uspořádat rodinné vazby.

Srdce nemá vrásky – to je poměrně výstižný název počinu, v němž se opět podíváme do slunné a voňavé Kalábrie, nejchudšího regionu Itálie, přesto tak krásného, divokého a plného dobrého jídla. Blanka Malá své vyprávění doplnila o recepty, které si můžete vyzkoušet.

Na první pohled oddechová knížka hraje i na vážnější notu. Je otevřenou sondou do rodinných vztahů, které nejsou vždycky úplně jednoduché. Na Blanku a Agostina se totiž ještě valí další věc. Její potenciální tchyně zjistila, že Blanka je poměrně starší než Agostino a od té doby jim nezpříjemňuje společné žití. Ale vztah těch dvou je natolik pevný, že se udolat nenechají.

Oceňuji, s jakou otevřeností Blanka Malá líčí tyto problémy, o kterých jen málokdo mluví rád. Dokázala je popsat s nahledem i humorem, s nímž jde všechno líp. Přese všechno úskalí je autobiografický román Srdce nemá vrásky lehkým a odpočinkovým čtením, které vás přenese do nádherné Itálie, s níž se autorka ihned sžila a také ukáže, jak se její milý dokázal popasovat s českými specialitami, jako jsou dvě deky v ložnici nebo specifická česká kuchyně a rozmarné počasí.

Jak Blanka Malá žije a co právě dělá, můžete sledovat na jejím Instagramu, a snad můžeme doufat, že se dočkáme dalšího pokračování jejího životního příběhu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si jej můžete pořídit.

Nakladatelství Kazda přichází s nejnovějším počinem Petera Wohllebena, který je znám jako milovník a ochránce přírody. Publikace Naše divoké dědictví si na paškál bere naše chování a jednání vůči přírodě.

Zabývá se faktem, který může být pro někoho mírně znepokojující – jak přírodu dokážou ovlivnit všechny druhy – zvířata, rostliny a lidé především. Nedávno jsme se otřepali z pandemie covidu – je s podivem, co dokáže nenápadný virus či bakterie, jak zničí miliony lidských životů za krátkou dobu. Ale největšími kazisvěty jsme, bohužel, my lidé.

Kniha je rozdělená do tří kapitol. V první nazvané I nadále jsme zvířata se autor zabývá vývojem člověka, klade si otázku, jak to, že ještě existujeme? 🙂 Vždyť spousta rostlin a živočichů má lepší způsob než my. Rostliny vylučují jedovaté látky a mezi sebou se tak „dle potřeby“ hubí. My nejsme ani vybaveni tělesně, výhodou je pouze větší mozek. Co všechno nám pomáhá přežít a naopak nás ničí?

Druhá kapitola nese název Koruna stvoření a seznámí nás se vším kolem evoluce a inteligence, růstu populace a problémy s tím souvisejícím – rozšiřující města „kradou“ úrodnou půdu, spotřeba všeho roste a ekosystém zatěžujeme víc a víc.

Poslední část je nazvaná Za opačný konec. V ní se Peter Wohlleben zamýšlí nad tím, jak přírodě pomoci a přestat ji neúměrně zatěžovat. Je třeba využít metodu „nudgingu“, neboli jakéhosi pošťouchnutí. Laicky a drsně řečeno – musíme se prostě kopnout, abychom se posunuli žádoucím směrem a změnit své chování vůči přírodě. Už dnes se u nás pomalu, ale jistě zabydluje fotovoltaika, elektroautomobily a kola, které můžeme nabíjet pomocí solární energie. Ale i při jejím využívání se musí přemýšlet.

V žádném případě se nejedná o suché a strohé čtení. Je to mé první setkání s autorem, a toho jsem se trochu bála, ale můžu říct, že zbytečně. Text nenudí, je srozumitelný, cílí na laiky a ty, kteří se nad naší budoucností přemýšlí. Wohlleben používá hodně přirovnání se zvířaty a jejich chováním, přikládá vlastní postřehy a historky. Z toho všeho sálá autorovo zaujetí pro správnou věci, láska k přírodě.

Wohllebenovo zamyšlení je zajímavé a podnětné. Nejsme páni tvorstva ani vládci přírody. Jsme její součást a podle toho bychom se měli chovat. Spousta otázek, spousta námětů k přemýšlení a reflexi, to je Naše divoké dědictví. Tak co, pošťouchneme se tím správným směrem? A který to vlastně je?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, knížku pořídíte na eshopu.

Helen se blíží třicítka, což je věk, kdy už by člověk měl být v životě ukotvený. Helen má dost nestálého pracovního šrumu a chce se usadit v Oxfordu a trošku zvolnit tempo. Ale pořád jí k vytyčenému cíli něco chybí. Včely. Nápad ji nadchne, protože její kamarád včely má a Helen ho častokrát při práci sledovala. Definitivně se rozhodne, když jí kamarádi darují včelky k Vánocům. Než si bude moci nové kamarádky odvézt a přesídlit do úlu, studuje potřebnou literaturu, aby věděla, na co má být připravená.

Helen Jukes v knize Srdce včely má pět komor zpracovala zážitky ze svého prvního a zásadního roku vlastního včelaření. Projdeme s ní všechny zásadní body, od výběru úlu až po výsledné stáčení zlatavého sladkého produktu. Není to žádné akční čtení, Helen trvá zhruba sto stran, než se definitivně rozhodne, že do toho půjde. A tak nás čeká náhled do historie včelaření, fascinující a mnohdy neznámé informace o včelách – věděli jste, že včely poznají, když jste si užili bujarý, lechtivý večer? Dají vám to pak patřičně poznat. 🙂 Zajímavým faktem je i to, že v anglických městech najdete včelstva naprosto běžně, ať už na zahradách rodinných domů nebo na balkonech bytů. Pokud máte ze včel trochu strach a chováte k nim respekt, takže je raději sledujete zpovzdálí, je tato kniha správnou četbou.

Tempo Helenina vyprávění není závratné, takže si ho užijí čtenáři, kteří mají pomalejší styl vyprávění rádi. Ich-forma přispívá k větší autentičnosti a pochopení autorčina životního stylu, v němž se objevuje spousta přátel a také jeden – možná – osudový muž.

Pokud máte rádi skutečné příběhy lidí, kteří se nebojí životních změn a nových výzev, biograficky laděný počin Srdce včely má pět komor by se vám mohl líbit. Hřejivé, poklidné vyprávění o včelách, bez nichž by na Zemi nefungoval život, vás možná nepřivede k samotnému včelaření, ale dozvíte se spoustu fascinujících faktů a také zjistíte, že změnit život byť jen o maličko, je někdy osvěžující.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.