Štítek: HOST

Vera a Anna. Dvě ženy, které kromě rodinných pout nespojuje téměř nic. Vera je rázná postarší lékařka žijící ve starém venkovském domě.
Její neteř Anna se rozešla s partnerem, a se svým malým synem hledá útěchu u někoho, kdo ji nebude vyčítat zpackaný život. Teta, kterou téměř nezná, se jeví jako ideální. 

Kdo je Vera? V roce 1945 jí bylo teprve pět let, když se svou matkou utekla z východního Pruska do Německa. Azyl najdou ve starém vesnickém domě, který obývá zahořklá Ida Eckhoffová a její syn Karl. 
Spletité nitky osudu způsobí, že Vera bude s domem, ke kterému nijak extra nepřilnula, srostlá. Byť nemusela, obětovala mu celý život. A teď, na jeho sklonku, pod svou střechou přivítá Annu. Zprvu jsou si cizí, ale později zjistí, že mají leccos společného. 

Autorka ve svém vyprávění sleduje obě hrdinky, zároveň dává prostor i dalším postavám, které se v příběhu objevují a doplňují tak barvitý pohled na venkovský život. Ať už to jsou starousedlíci, zocelení tvrdou prací nebo lidé z města, jenž na vesnici hledají romantiku. 

Jak se na venkově vlastně žije? Záleží na tom, kdo jste. Takový život není pro každého. Toho, kdo neumí chodit v holinách po kluzkém blátě, bez milosti semele. Možná jste i vy plánovali koupi starého domu, těšili se na rekonstrukci, abyste ve finále zjistili, že to není pro vás. Nebo si s úsměvem na rtu každý večer čistíte zablácené boty a na město si ani nevzpomenete?

Tak či tak, Starý kraj je knížka, která si vás podmaní, stejně jako to dokázala se čtenáři v Německu, kde se setkala s mimořádným úspěchem. Není divu. Je to příběh, v němž si nikdo na nic nehraje. Dörte Hansenová taky ne. Píše věcně, střízlivě, přesto v knížce najdete i místa, kdy se zasmějete.

Hledáte-li příběh, který je čtivý, ale nechcete nic tuctového, komorní Starý kraj je skvělou volbou. Za zmínku stojí i grafické zpracování s nádhernou, téměř snovou obálkou.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host)

Taky jste po zaklapnutí poslední stránky, která ukončila Larssonovo vyprávění o investigativním novináři Michaelu Blomkvistovi a drsné hackerce Lisbeth Salanderové, měli pocit, že už nic lepšího ke čtení nebude? 
Ano, Stieg Larsson už opravdu nic nenapíše, ale trilogie Milénium je natolik atraktivní a čtivá, že si pokračování zaslouží.
Dočkali jsme se ho letos, autorem je opět Švéd – uznávaný spisovatel David Lagercrantz.
Hned se nabízí otázka, jak se tohoto počinu zhostil? Píše stejně jako Larsson? Nebo snad lépe? Hůř? Nechme dohadů a spekulací, obrázek si udělá ten, kdo si Dívku v pavoučí síti přečte. Stejně jako já.

Michaela Blomkvista zastihujeme v těžké situaci. Má sice nový kávovar, ale co se práce týče, jde to do kopru. Milénium vlastní noví majitelé, kterým se stará koncepce časopisu včetně Michaela nezamlouvá. Pro ostříleného novináře je to znamení, že je možná čas změnit lokál. Rozhodování hatí vražda vědce Franse Baldera, který si chtěl s Michaelem domluvit schůzku a sdělit mu dost podstatné informace. Než se tak stane, Baldera někdo zabije.  Na(ne)štěstí u toho byl i vědcův autistický syn, který vše viděl. Včetně vraha. 
Malý August je savant a dokáže na chlup přesně namalovat vše co vidí.  Tím se stává nepohodlným pro vrahy svého otce a je třeba jej ochránit.

Čekáte napjatě na Lisbeth? Bude drsná jako dřív? Stejně jako v sérii Milénium i v Pavoučí dívce je Lisbeth machrem přes počítače. Dokáže se nabourat kamkoliv a její vzkaz „Kdo šmíruje lidi, musí počítat s tím, že lidi budou šmírovat jeho,“ hovoří za vše.
Michael a Lisbeth se setkávají ve chvíli, kdy je Frans Balder zabit a jeho synovi hrozí velké nebezpečí. Navážou tam, kde před lety skončili? 

Román jsem začala číst s velkým nadšením a byla jsem zvědavá, jak se autor s výzvou napsat pokračování jedné z nejslavnějších sérií popasoval.
Předně – netroufám si hodnotit, jak moc se podobá nebo odlišuje od Stiega Larssona. Je to prostě David Lagercrantz a tak jsem to brala. A možná právě proto ani Michael ani Lisbeth nejsou úplně stejní jak v Miléniu. Jakoby jim trochu obrousil hrany.

I když jsem některým věcem až tak nerozuměla (ano, hackerský svět jde totálně mimo mě), čtení pro mě bylo skvělou adrenalinovou jízdou. Lagercrantz zabrousil i do hlubokých vod Lisbethina dětství a vytáhl ještě většího strašáka než byl její vlastní otec. Koho? Nechte se překvapit. Tato postava nám slibuje, že není všem dnům konec a Milénium by se mohlo dočkat ještě minimálně jednoho dílu.

Dívka v pavoučí síti není Milénium v té podobě jak ji známe od Stiega Larssona. Nový příběh vystavěný na poctivých základech je i přesto zárukou, že si přečteme kvalitní thriller. 

Nesrovnávejte, nesuďte. Čtěte a pak možná smeknete pomyslný klobouk před někým, kdo je stejně neodbytný jako Michael Blomkvist a stejně drzý jako Lisbeth Salander, díky čemuž mohla světlo světa spatřit Dívka v pavoučí síti.
Já už to udělala.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Hotýlek za městem na svých pevných základech stojí od dob první republiky až do současnosti. Jeho věhlas proslavili manželé Leopold a Majka Mánesovi. 

Do popředí rodiny vystupuje Václav Mánes. Narodil se v roce 1942, v den, kdy byly vypáleny Lidice. Jeho otec zahynul, když běžel pro porodní bábu. Tato nešťastná tragická událost navždy poznamenala Václavův vztah k vlastním narozeninám.
I když mladé vdově při výchově syna pomáhali prarodiče Mánesovi, věděla, že otce mu nic nenahradí. Po manželově smrti se vdala ještě dvakrát, až to poslední manželství bylo šťastné a Václav kromě hodného otčíma získal i nevlastní sourozence.
Václav nikdy nejevil známky podnikatelského ducha, raději sportoval a opravoval auta.  Se svým nevlastním bratrem Oldřichem tvořil nerozlučnou dvojku. Jenže jak už to bývá, když se mezi kamarády postaví ženy a k tomu se přidá nějaké to nedorozumění, je po dobrých vztazích. Jisté události přímo osudově ovlivní osudy obou mužů a poznamenají je na celý život.

Kromě Mánesových v knize potkáváme i spoustu dalších lidí, kteří nějakým způsobem zasáhli rodině do života. Román je nejen barvitou freskou, plnou rozmanitých charakterů, ale také výpovědí o dobách, které náš národ poznamenaly a jichž je Mánesovic hotýlek němým svědkem.

Pokud máte rádi rodinné ságy, které mají široký časový záběr, bude se vám líbit i Hotýlek. Aleně Mornštajnové tento typ psaní sedí, o čemž jsem se přesvědčila už v první knize Slepá mapa. Autorčin styl se mi líbí, píše věcně, i když je v knize větší množství postav, dá se v ní lehce orientovat. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Bylo nebylo….
Žil byl….
Za devatero horami, devatero řekami…
Mohla bych začít pohádkově. Mohla bych vám říct pravdu a mohla bych vám taky lhát…
Co si vyberete? Je to na vás.

Rodina Sinclairových má domeček, v tom domečku stoleček…prostě jsou tak bohatí, že vlastní ostrov a na něm honosný letní dům, kde tráví každý rok letní prázdniny. Všichni Sinclairovi jsou jedním slovem úžasní, bez sebemenší chybičky.
Taková je i Cadence, nejstarší vnučka starého pána, jenž celé impérium vybudoval.
Má patnáct, je zamilovaná a nemůže se dočkat léta.
Rodiče se sice rozvedli, ale co… prázdniny se blíží, to bude zážitků. Na ostrov kromě bratranců a sestřenice přijede rodinný přítel Gat a Cadence se těší, že bude pokračovat v milostném románku, který mezi nimi započal minulé léto…

O dva roky později má Cadence v hlavě zmatek. Když přijede na ostrov, vůbec ho nepoznává. Všechno je jinak. Dokonalí Sinclairovi jsou jiní. A všichni mlží.
Cadence musí rozmotat nitky spletitého příběhu a zjistit, co se tehdy v létě stalo. A stalo se vůbec něco nebo jen Cadence dospěla a nechce si to připustit?

Příběh je nám podán z pohledu hlavní hrdinky, může nám tudíž lhát, ale také nemusí. Stejně tak je to se mnou. Buď vám říkám pravdu a nebo je celá knížka úplně o něčem jiném. Můžu vám jen prozradit, že v určité části příběhu mi doslova spadla čelist. Já, která mám načteno na padesát let dopředu, já na tu pointu nepřišla. 

Ať už je pravda jakákoli, autorce se podařilo napsat román v žánru young adult, který vás doslova přibije k židli (posteli, koberci – záleží, kde si právě čtete).
A je jedno, jestli máte patnáct, dvacet nebo čtyřicet. Mistrně podaný příběh se zápletkou, kterou jen tak neodhalíte, přelouskáte za odpoledne. Ale připravte se, že vám po přečtení asi praskne hlava, autorka vás nenechá ani na chvíli vydechnout, budete chtít zjistit, kde je vlastně pravda lež.

Jak praví anotace –  přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE!

(Za recenzní e-book děkuji nakladelství Host)

Žili byli dva, kteří se měli rádi. Z té velké lásky se jim narodila dcera a všichni spokojeně žili, dokud neumřeli. Tak by mohla začít moderní pohádka, příběh dvou lidí, které spojila láska. Ale skutečný život se pohádce zdaleka nepodobá.
I Alia, hrdinka románu Když je láska slepá, prožívá něco podobného. Před lety se zamilovala do muzikanta Leandera, se kterým začala žít. Když se jim narodila dcerka Katie, myslela, že má lásku svého muže jistou.
Za manželku si ji sice nevzal, ponechal si i vlastní byt (tak to u umělců chodívá), ale i přesto tvořili harmonický pár.

Jak už to ale bývá, jen láska k životu nestačí. Zatímco Leander jede bez omezení ve vlastních kolejích, Alia kromě rodiny musí zvládat i školu, kterou začala studovat dálkově.
Připravuje se na zkoušky a kromě malé Katie nemá na nic víc energii. Milostný život jde stranou, což zase nelibě nese Leander. Jak tahle patová situace může skončit?
Kdo tipoval, že se bohémský muzikant zakouká do jiné, ten trefil do černého. Alia se musí vypořádat s Leanderovou nevěrou, která otřásla jejím životem. Doufala, že je to jen chvilková záležitost, ale Leander boří její vysněný svět tím, že chce bydlet se svou novou přítelkyní. 
Ve stejné době se do domu, kde Alia žije, stěhuje nový soused, ajťák Kolja, který na první pohled vypadá jako morous, ale díky němu Alia pomalu překonává svou bolest. Když už to vypadá, že se ze zklamání dostala, Leander se chce vrátit zpátky…

Název evokuje pořádnou sladkobolnou romanci, u které by měla ukápnout pořádná slza. Tak to ale není, tento román je sice protkán milostným příběhem, ale sladkobolný vůbec není. Z pohledu Alii sledujeme nejen současnou dějovou linii, která se zabývá rozpadem vztahu, ale také minulost. Tato část přibližuje dobu, kdy se Alia s Leanderem seznámila. Mně osobně se ti dva k sobě vůbec nehodili, Leanderovi jsem za celou knihu nevěřila ani dobrý den, Alia se chovala dost dětinsky a z části si za vzniklou situaci mohla sama (můj osobní názor :-)).

Román zabývající se tématem nevěry, která může potkat kohokoli z nás, zaujme především ženy, které čtou rády příběhy, se kterými se mohou ztotožnit, jimž nechybí špetka nezbytného humoru, bez kterého to v životě nejde.


(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Píše se rok 1948. Mladá reklamní textařka Frances má posledních pár hodin na to, aby vymyslela výstižný reklamní slogan k propagaci diamantů. Jak už to bývá /a mám to opravdu vyzkoušené/, nejlepší nápady přicházejí na poslední chvíli. „Diamanty jsou věčné“ – tahle věta, nápad, který přišel doslova za pět minut dvanáct, se stal sloganem století.
A právě od něj se odvíjí příběh čtyř partnerských svazků.

Evelyn a Gerald jsou  manželé, jejichž vztah se zrodil z přátelství. Evelyn si v mládí prožila těžké životní chvíle, proto si pevného pouta se svým mužem váží. Přála by si, aby její syn prožil totéž se svou ženou. Když se dozví o synově chystaném rozvodu, je šokovaná i přesto, že se píšou 70. léta a společnost je, co se vztahů týče, dost benevolentní.
Delphine žije v Paříži a se svým o dost starším manželem vlastní obchod s hudebními nástroji. Má pocit, že ji v životě už nemůže nic překvapit, dokud nejde na pracovní večeři s mladým americkým muzikantem…
James pracuje jako záchranář. Snaží se zabezpečit rodinu, kterou nadevše miluje, ale moc se mu to nedaří. Jeho snem je věnovat manželce prsten s diamantem.
Kate by se nikdy v životě nevdala. Žije v partnerském vztahu s Danem, se kterým má dceru a nic jí nechybí. Diamant jako symbol lásky? V jejím případě určitě nikdy! Jak se postaví k tradicím na svatbě svého bratrance? Paralelou k těmto osudům je dějová linie přibližující životní osud Mary Frances Geretyové, skutečné reklamní textařky, jejíž nesmrtelný slogan se používá dodnes.

Román nabízí pohled na partnerské a rodinné vztahy několika lidí z různých vrstev společnosti a zahrnuje opravdu velké časové rozmezí od 40. let 20. století až po současnost. Je to zároveň výpověď o životním stylu napříč generacemi. Dává možnost nahlédnout i do zákulisí reklamních společností při vytváření kampaní. Kreativita, flexibilita a hlava plná dobrých nápadů, to je to, co dělá reklamního textaře úspěšným. A Frances taková byla až do konce své pracovní kariéry.

Tento opravdu rozsáhlý a barvitý román si vychutnáte od začátku až do konce. Autorčin čtivý a poutavý styl vám nedovolí knihu jen tak odložit. 

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Sbírku dvaceti povídek spojuje jihočeský venkov. Autor tento kraj velmi dobře zná, čtenářům ho představil i ve svých předchozích knihách.
Jiřího Hájíčka znám právě jako autora románů Selský baroko a Rybí krev, které se mi hodně líbily, byla jsem proto i zvědavá na povídky, i když je jinak příliš nevyhledávám. Spisovatelovo jméno pro mě bylo zárukou, že litovat nebudu.

V souboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku najdeme pestrou směsku barvitých osudů obyčejných lidí, ať už žijících na vesnici nebo mimo ni, kteří jsou s tímto prostředím pořád spjati.
Na pár stránkách dokáže autor popsat a vystihnout vše podstatné a vžít se jak do mužských, tak i ženských postav /což už předvedl i v knize Rybí krev, u které bych přísahala, že ji napsala žena :-)/.
Protože se děj jednotlivých příběhů povětšinou odehrává v jedné a téže vesnici, máte pocit, že nečtete povídky, ale celistvý příběh.
Celková atmosféra povídek je taková ospalá, spíš ponurá, měla jsem pocit, že se všechny odehrávají za totality, ale pokaždé mě autor nějakou trefnou připomínkou vyvedl z omylu a vrátil do současnosti.
Jako čtenářku mě asi nejméně brala část povídek zaměřených na fotbal, což není moje parketa. Ale vydržela jsem a i tady byly povídky, které se mi líbily (nejvíc konkrétně Lvíčata ). Vlastně mi tato část připomínala Okresní přebor.

Povídky mají jednu velkou výhodu. Můžete si vybrat, ty které vám přirostou k srdci a vracet se k nim. Můžete je číst na přeskáčku, od prostředka, od konce…Ale byla by škoda nečíst je vůbec.
Mezi mé stálice budou určitě patřit povídky Milovnice koňakových špiček, která vypráví příběh emigrantky vracející se po letech do vlasti nebo Anděl na půdě, Driving home for Christmas a Koleje ve sněhu.
Nejvíc mi v paměti utkvěla povídka poslední s názvem Vesnickej román přibližující osud jednoho venkovského domu skrz několik staletí.
Jak jsem se dočetla, většina povídek z této knihy nevychází poprvé. Pro mě to však bylo první setkání s povídkovou tvorbou Jiřího Hájíčka.

Milujete-li atmosféru malých zapadlých vesniček s veškerým koloritem, který je obklopuje a nejsou vám cizí povídky, po tomto výběru určitě sáhněte.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)