Za celý listopad jsem do blogu nenapsala ani čárku. Buď nebyl čas nebo nálada. Taky jsem někde četla, že když člověk neví co by napsal, má raději mlčet. Ale asi by to milému listopadu bylo líto, že nemá v počítadle ani jeden záznam oproti loňskému a předloňskému roku. A zas tak prázdný letošní podzim nebyl. Přinesl veselé i smutné chvíle. V práci jsme přišli o jednu naši spolupracovnici. Kmotřička smrt zase jednou sáhla tam, kde by to nikdo nečekal. Mladá, čerstvě s čtyřmi křížky, kterých si ani nestihla pořádně užít, podlehla naše kolegyně náhlému mozkovému krvácení. Nechtěli jsme tomu ani věřit, koho by to taky napadlo, že…:(. Jako bychom všichni ustrnuli a nemohli se pohnout.
Ale život v knihovně, i ten osobní, jede dál. Čtenáři chodí jako o život, někteří milí, jiní..no…však to znáte :). Zrovna dnes se mi tu přišly dva obzvláště vypečené kousky – jeden epileptik, který zhruba před čtrnácti dny dostal v knihovně záchvat, a druhý blázen, který si chodí prohlížet časopisy, u toho si zpívá, brumlá si něco pod vousem, pro sebe si nadává…..hmm… nemám moc příjemný pocit, ještěže se mi sešlo při dopoledni docela dost čtenářů pohromadě.
Venku se podzim překulil nejprve v jaro a pak v zimu. Ráno i večer – 5 stupňů, na silnici námraza. Včera jsem pořídila „kozačky“ svému čtyřkolému kámošovi. Překonala jsem sama sebe, byla jsem nucena SAMA jet do servisu, SAMA najet na rampu a SAMA z ní následně vycouvat ven. Noc před tím jsem skoro nespala :D. Ale zvládla jsem to SAMA a tak můžeme pomalu a opatrně brázdit zimní cesty.
V neděli začíná adventní období a já nemám ještě žádnou výzdobu. Ani naplánovanou natož vyrobenou. Nějak se mi zdálo, že je pořád čas :).
Takže listopade, doufám, že jsi spokojený, že máš taky nějaký ten zápis. A neboj, určitě stihnu, než předáš vládu prosinci, doplnit i nějaké to čtivo nebo dobré jídlo 🙂