127. stránka

Dědictví krve

Co mají společného trochu upjatá vědkyně Brigitte a siouxská dívka Wachiwi? Obě dělí více než dvě století, také jejich společenské postavení je odlišné. Osmatřicetiletá Brigitte žije ve spokojeném vztahu s Tedem. To si aspoň myslí. Čeká na ni však nemilé překvapení, když se dozví o Tedově plánu odjet na dlouhodobou stáž do Egypta. Sám, bez Brigitte. Zklamaná žena chce zapomenout, začne proto pomáhat matce, která se zabývá rodinnou genaologií. Podaří se jí vypátrat, že mezi jejich předky patřila právě Wachiwi, která se dostala až na dvůr francouzského krále Ludvíka XIV a provdala se za markýze. Při rozplétání spletitých nitek Wachiwina osudu se Brigitte stává smělejší a odvážnější, stejně jako její předchůdkyně.

Danielle Steelovou jsem četla jako středoškolačka. V té době byla mou nejoblíbenější autorkou.Bývala jsem věčně do někoho platonicky zamilovaná, její knížky mě hezky ladily na romantickou notu. Dokonce jsem její život a tvorbu zpracovala i v maturitní otázce z angličtiny 🙂 No co, no :-).

Postupem času jsem ji číst přestala a do rukou ji vzala až teď, zaujal mě děj románu Dědictví krve. Příběh je čtivý, poutavý – hlavně osudy Wachiwi. Celkově je knížka jako oddechovka ideální.

Sestry sudičky

Tři sestry rozdílné jako den a noc přijíždějí do rodného města, aby se staraly o těžce nemocnou matku. Jejich vztahy nejsou idylické, ale v situaci, kterou prožívají, musí jít veškeré nevraživosti stranou. Každá z nich se snaží přispět k péči o milovanou matku a zároveň řeší své osobní problémy, které mají kořeny v dětství. Sestry vyrůstaly v milující, leč trochu netradiční rodině. Otec, vysokoškolský profesor, s rodinou komunikuje za pomoci veršů svého oblíbeného Shakespeara a své dcery pojmenoval po nejznámějších hrdinkách dramatikových děl. Cordy, Bianca a Rose své dětství strávily ponořené do knih a neměly čas naučit se spolu vycházet. Matčina nemoc se tak stává příležitostí, aby k sobě našly cestu. Román je vyprávěn netradiční formou – autorka používá první osobu množného čísla a nechává tak hovořit sestry jako celek.
I když měla smutný námět – matčinu nemoc – byly chvíle, kdy jsem se zasmála. Hlavně, když promluvil otec dívek, jeho shakespearovské repliky byly vždycky tak trefné a vtipné. Knížka má hezkou obálku, připomíná mi romány sester Brontëových nebo Jane Austenové. 🙂

Než jsem tě poznala

Louisa žije v malém městečku, miluje svého přítele a práci v bistru. K životu nic nepotřebuje. Pořád bydlí se svými rodiči a sestrou, a její nohy nepřekročily hranice rodného města. Will je úspěšný byznysmen a milovník krásných žen. Užívá život plnými doušky, ze všeho nejvíc miluje adrenalinové sporty.

Jednoho dne se životy obou obrátí naruby. Louisa přichází o práci a musí si najít něco nového. Will se po nehodě ocitá na vozíku a je zcela odkázaný na pomoc druhých. Spolu se setkávají ve chvíli, kdy Louisa přijímá místo Willovy ošetřovatelky. Zatímco ona je příjemná, komunikativní a veselá,

její pacient se utápí v depresích a beznaději. Když už to vypadá, že si k sobě našli cestu, Louisa náhodou zaslechne rozhovor Willových rodičů. Od syna dostali půlroční ultimátum. Musí ho přesvědčit o tom, že i jako kvadruplegik může prožít kvalitní a plnohodnotný život. Pokud ne, Will hodlá podstoupit eutanazii ve Švýcarsku…

Tak tahle knížka u mě aspiruje na román roku 2013. Dojala mě k slzám, nutila k přemýšlení. Je tak krásná a emotivní, že ani nevím, co víc k ní napsat. Nějak to nejde, ona prostě mluví sama za sebe. Takže snad jen to, že ji doporučuju k přečtení. V knihovně se na regále ani neohřeje, je pořád pryč.

Britannia Road 22

Silvana a Janusz jsou polští manželé, které rozdělila 2. světová válka. Janusz se vydal vstříc válečným vřavám, zatímco Silvana i s malým synkem Aurekem zůstala v Polsku, kde se skrývala v lesích.

Janusz po válce vyhledá Silvanu přes Červený kříž s nadějí, že v Anglii začnou nový život. Šest let odloučení a útrap na obou stranách se podepíše na vztahu mladých manželů. Jejich syn Aurek je silně fixován na matku, o kterou se nechce dělit a otce považuje za vetřelce.

Janusz a Silvana se zabydlují v nové vlasti, v domě na ulici Britannia Road 22, a snaží se překonat traumata, která utrpěli. Nejde to zdaleka tak lehce, jak by si přáli, protože nejsou schopni o nich navzájem mluvit…
Výborně napsaný psychologický román se čte jedním dechem. V jednotlivých kapitolách se střídá minulost i současnost, ve které sledujeme samostatné osudy Silvany a Janusze.
Knížka mě zaujala hodně, tématem i stylem, jakým je napsaná, určitě by neměla mezi ostatními romány zapadnout.

Když knihy svítí…..

Máme krásný stromeček. Není zelený, ale s dřevem má hodně společného. Je totiž z papíru. U nás v knihovně svítí knižní vánoční stromeček. Zpříjemňuje čas před Vánocemi nejen nám, knihovníkům, ale především čtenářům.
Nepodařilo se mi ho vyfotit tak krásně, jako mým kolegyním, proto si ho s dovolením půjčuju z FB profilu naší knihovny.

Tak tady je, kluk jeden knižní, vánoční:

S hlavou v oblacích (pejru)

Nedočkavě jsem čekala na nejnovější knížku mé oblíbené české spisovatelky Kateřiny Petrusové. Obě předchozí jsem zhltla na posezení a byla z nich nadšená, stejně jako spousta dalších bloggerek (a snad i bloggerů).
Když knížka přišla, byla jsem trochu zklamaná. Ano, byla. Ale jen proto, že knížka byla moc tenká :-).
Začetla jsem se do příběhu Markéty, mladé kreativní ředitelky, která má namířeno na oslavu narozenin své nejlepší kamarádky. Akce se koná v Jižních Čechách, Markéta tam jede autem. Používá sice moderní vymoženost, jakou je navigace, ale i ta může selhat. A proto milá Markéta končí v jedné zapadlé vísce. Její auto se potká s koněm, končí pochroumané a Markétě nezbývá nic jiného, než přijmout pomoc od majitele a přenocovat na jeho statku. Z původně plánovaného přespání se vyklube celý víkend. Markéta jej prožije doslova s hlavou v oblacích. Po návratu do města však z oblaků rychle padá dolů…..
Ale nebyla by to vtipná Kateřina Petrusová, aby svou hrdinku nechala v ~~oblacích~~ pejru dlouho. Jak to s Markétou dopadne nebudu prozrazovat. Nakonec ani nevadí, že byla knížka tak tenká. Vše podstatné bylo řečeno, příběh nepostrádal humor ani romantiku. Všeho tak akorát, v tomto případě by natahování bylo asi zbytečné.
Autorčin styl se mi líbí. Umí si pohrávat se slovíčky, je vtipná – tak akorát, aby humor nepřebil podstatu příběhu.
Knížku S hlavou v ~~oblacích~~ pejru s hezkou obálkou (ten balón má svůj význam ;-)) zhltnete za pár hodin. Nečekejte nic náročného, možná, stejně jako já, odhadnete spoustu věcí dříve než samotná Markéta, ale to nevadí. Jedná se o lehkou, odpočinkovou četbu, kterou čas od času potřebuje každý(á) z nás.
A opět dodám – už se nemůžu dočkat další „petrusovky“ :-).

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

Život té druhé

Marta a Eliza. Dvě sestry, každá je jiná. Marta je dokonalá stepfordská panička s přesně nalinkovaným životem. Dvě nádherné děti, milující manžel, na obzoru vysněný dům…. co víc by si mohla žena přát? Eliza to má jinak. Malý byteček, kde je pořád binec, bohémský přítel a touha po jiném životě. Elize se líbí, jak žije její sestra. Chtěla by děti. Jenže její partner na tohle vůbec nemyslí. Eliza ho tedy pouští k vodě a stěhuje se k sestře.
Ve stejnou dobu Martě její muž oznámí, že od rodiny odchází.
Co teď sestry čeká? Mají možnost zkusit si život té druhé. Marta se bezhlavě pouští do milostného dobrodružství a Eliza se stará o neteř a synovce. Mezitím hledá potencionálního tatínka pro své vlastní dítě.
Role obou mladých žen se obrátily. Eliza se zklidnila a přišla na to, že jí bývalý přítel vlastně chybí. A Marta? Z ušlápnuté puťky se mění v sexy dračici, která zjistí, že manželův odchod je to nejlepší, co ji mohlo potkat. Jak obě sestry využijí nové příležitosti, které jim život dává? O tom vypráví román, ve kterém nechybí láska, romantika ani humor. Je napsán ve stylu, který mám ráda – připomíná mi mou oblíbenou Freyu North. Autorka se nevyhýbá ani sexuálním scénám, které v knihách nemám ráda, protože je málokdo umí vystihnout tak, aby se člověk neklátil smíchy. Adele Parks se s nimi vyrovnala docela dobře.
Eliza mi byla více sympatičtější než Marta. Na ní se mi nelíbilo, jak se doprošovala manžela – než si uvědomila, že na světě není jen on :-).
Mám ráda knížky britských a irských autorek, které nejsou moc přeslazené a nepostrádají vtip a humor. V poslední době navíc vyhledávám čtivo spíše odpočinkové, takže mi tahle knížka vyloženě sedla. Velké plus má i obálka, která se mi zalíbila na první pohled.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Deník nemožné matky

Stephanie Calmanová, autorka humorného Deníku špatné matky přichází s dalším nášupem úvah a zamyšlení nad rodičovským a manželským životem.
Tentokrát se zamýšlí nad tím, kdy člověk doopravdy dospěje. Je to tehdy, když se stane rodičem? Nebo když o rodiče přijde? Stephanie už překročila čtyřicítku, ale stále si není jistá odpovědí.

V této knize opět nabízí svůj pohled na život v kruhu rodinném. Děti už povyrostly a jejich matka se smířila s tím, že s výchovou už víc nezmůže. Začne se tedy zabývat myšlenkami na vlastní dospělost. Kdy k tomu došlo? Jestli vůbec….. 🙂

Deník nemožné matky už není tak humorný jako jeho předchůdce. Je vážnější, autorka více filozofuje. Dotýká se i osobních témat jako je smrt jejího otce nebo manželská krize a hádky a nechává tak nahlédnout pod pokličku svého soukromého života.

Při čtení jsem se už nesmála tak jako u Deníku nemožné matky. Spíš jsem si uvědomila, že i mě jednou čeká krize středního věku a jak se s ní poperu, bude jen na mně. A to pak budu listovat v Denících Stephanie Calmanové a hledat radu, útěchu a porozumění. 🙂

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

Po strništi bos

Vzpomínky na dětská léta strávená na venkově vtělil Zdeněk Svěrák do knížky nesoucí název Po strništi bos. Jak autor říká v předmluvě, příběhy mají reálný základ, který si jako každý správný spisovatel přibarvil.
Malý Eda Souček bydlí s rodiči v Praze. Jenže je druhá světová válka, na tatínkovo místo v práci přichází německý pracovník a Součkovi musí opustit služební byt. Stěhují se na venkov, kde žijí s příbuznými z tatínkovy strany.
Sedmiletý Eda zažívá pravé venkovské dětství. Naučí se chodit po strništi bos :-), krást řepu – což je čin záslužný, protože nebudeme přece podporovat nepřítele, jak říká Edův tatínek :-). Seznámí se s novými kamarády, i s tajemným Vlkem. To je bratr Edova tatínka, z rodiny byl vyděděn a nikdo ho nesmí ani pozdravit.
Malý Eda zažije chvíle veselé i smutné, jak to už v životě bývá. Taky se naučí samostatnosti a přestane se všeho bát. Když válka skončí, vrací se i s rodiči zpět do Prahy. Ale to je už jiný příběh :-).
Knížka je útlá, přečtenou jsem ji měla za dvě hodiny. Byly to dvě hodiny plné laskavého humoru a dětského pohledu na svět dospělých. Je-li vám jméno Eda Souček povědomé, tak ano, přesně tak, Eda Souček, ale už o trochu starší, je hlavní postavou filmu Obecná škola.
Když jsem knížku otevřela poprvé, uviděla jsem tam vloženou desetikorunu. Tedy model desetikoruny, která platila za protektorátu. Myslela jsem, že je to záložka. Ale není tam jen tak, má určitou souvislost s příběhem, kterou však neprozradím ;-). Celá knížka je doprovázena milými ilustracemi Jaroslava Weigela, které ji skvěle doplňují.

Jen tak na okraj: Pana Svěráka jsem měla tu čest zažít osobně, když u nás v knihovně četl malým knihomolíkům v rámci celostátní kampaně Celé Česko čte dětem. Je to velmi milý a noblesní pán, který má velký smysl pro humor, což nám dokázal i při čtení. Představil nám své knížky a smály se nejen děti, ale i my, dospělí.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

Můj život po životě

V prosinci 2012 známému českému spisovateli Michalu Vieweghovi praskla srdeční aorta. Přežil jen díky rychlému zásahu lékařů. Vieweghův život se změnil od základů. Z úspěšného muže, který miluje ženy, víno, běh se stává troska, která má místo mozku špenát, jak sám několikrát v knize podotýká.

Deník, ve kterém popisuje dobu rekonvalescence, má jako součást terapie. Začíná znovu od nuly. Má problémy s pamětí, všechno si musí psát. Těžkosti mu dělá i obyčejný nákup v samoobsluze nebo vyzvednutí dcer z kroužku. Zatímco předtím byl tahounem rodiny on, dnes otěže přebírá jeho žena, na kterou je v mnoha věcech odkázán. Viewegh to nese s nelibostí, propadá depresím a neustále se lituje.Potýká se i s žárlivostí na svou ženu Veroniku, ke které však nemá důvod. V předchozích dvou deníkových výpovědích to byl naopak on, na koho by měla manželka žárlit.

Cesta za uzdravením je běh na dlouhou trať, tato deníková výpověď je jen jejím malým zlomkem, přečetla jsem ji za pár hodin, ale přemýšlím nad ní pořád. Přemýšlím nad tím, že stačí jen chvilka, mžik, lusknutí prstem a život se obrátí naruby.