Svedená


Pretty woman – příběh prostitutky, která ke štěstí přišla, známe všichni. Právě na tuto „pohádku“ odkazuje nový román ze série Hříšné tajnosti s názvem Svedená.
Lizzie je něco přes dvacet, žije se svými spolubydlícími v jednom bytě.  Jednoho dne v baru uvidí muže, který ji docela přitahuje. Když zjistí, že ji muž považuje za prostitutku, která čeká na zákazníka, nechá jej při tom. A také se nechá svést. Je to totiž jediná cesta, jak se k šarmantnímu neznámému dostat.
Z Lizzie se stává Bettie, luxusní prostitutka. S Johnem, tak se onen neznámý jmenuje, zažije takovou vášeň, že…., že si ji bude chtít zopakovat. Svou pravou identitu neprozradí a dále vystupuje jako Bettie. 
Její nový život je plný luxusu, peněz a sexu.
Lizzie/Bettie bojuje se svým svědomím, měla by Johnovi říct pravdu o své identitě, jenže se bojí následků. Co když se John rozzlobí? I on vypadá, že má svá tajemství…
Teda!!! Knížku jsem si vybrala na základě anotace, Pretty woman mám docela ráda, četla jsem i pár knížek ze života prostitutek (ne, že bych se v nich zhlížela :-), třeba Intimní dobrodružství jedné londýnské prostitutky od Belle de Jour nebo Deník prostitutky od Michaela Webera. Bylo mi jasné, že to nebude klasická zpověď padlé ženy :-), ale pořádná smršť sexu. Je to logické, vlna erotických knížek ještě neopadla.
Autorka se nebojí naservírovat čtenářům pořádnou porci sexuálních hrátek, za jakou by se nemusel stydět ani Robert Rosenberg v dobách své největší slávy. Nevyhýbá se ani choulostivému tématu – vztah mezi dvěma muži, byť se jedná o experiment mladých studentů. Nebudu prozrazovat víc, to se přece nedělá 🙂
Román(ek) jsem zhltla doslova za jeden sobotní večer. Je to knížka, kterou určitě vyhledají milovnice všeho „greyovského“, kterým nesmí v žánru této literatury nic uniknout. Pro mě osobně to byla vyloženě odpočinková záležitost s vědomím, že si od knížek tohoto typu dám zase na delší čas pokoj. 🙂

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

Hra na lež

Energická Harriet žije se svou rodinou v americkém Vermontu. Má manžela, který ji nosí na rukou, dokonalé syny a dceru. No, i když v očích Harriet patnáctiletá dcera Florence tak dokonalá není. Nikdy si spolu nerozuměly, o kamarádském vztahu si můžou nechat zdát. Pak se Florence zraní a díky náhodě se Harriet dozví, že Florence není její biologická dcera.
Harriet rozjíždí pátrání po své pravé dceři, v naději, že najde svou dokonalou kopii, po které tak vždycky toužila. 
Tou je Nell, dcera bohémsky založené Zoey, jejíž život je jeden velký chaos. Dcera s matkou si naopak rozumí hodně, jejich vztah je pevný a neotřesitelný v základech. Ale zůstane to tak i poté, co na scénu nastoupí Harriet?
Autorka napsala příběh, který se dotýká citlivého tématu, jakým je záměna dětí po narození. V románu zmínila případy, které se ve světě staly, včetně české kauzy z roku 2006. (Když jsem si pak hledala pro připomenutí bližší informace, překvapilo mě, že je to už osm let).
Tess Stimson píše opravdu poutavě, romány jsou velmi čtivé. Mám ráda její styl, kdy jsou kapitoly vyprávěny z pohledu více osob, takže máme děj nastíněný z více úhlů.
Poznáváme Florence, Nell, Zoey, Harrietina manžela Olivera i samotnou Harriet, která to všechno spustila.
Je to právě ona, kdo mi byl dost nesympatický. Chápala jsem, že chce poznat svou biologickou dceru, nelíbil se mi však způsob, kterým tak učinila. Aniž by se ohlížela na svou rodinu a přemýšlela nad důsledky, které odhalení bude mít, objevila se zčistajasna před domem Zoey, která na to nebyla vůbec připravená.
Je těžko někoho soudit, sama jsem matka a neumím si představit, že by se něco takového mohlo stát i mně. Dokázala bych se vzdát dítěte, které není mé, ale já ho tak vychovávám, protože o tom nevím? Uměla bych dát tu samou lásku biologickému dítěti, které vidím po letech poprvé? 
Když už to vypadá, že se obě rodiny s záměnou vyrovnaly (nejlépe se to snad podařilo právě oběma dcerám), dochází k dalšímu zvratu, který zamává se všemi zúčastněnými.
Při čtení jsem přemýšlela, jak asi autorka Hru na lež ukončí. To, co se stalo v knize, by mě nenapadlo ani ve snu. Trvalo mi, než jsem to pobrala, ale opravdový život není červená knihovna. Právě to Tess Stimson umí  – každý její román je sonda do běžného života normální rodiny, jejíž členové nejsou jen kladní. Mají své chyby, stejně jako my, reální čtenáři. A to činí knihy Tess Stimson tak populární.
Hra na lež je kniha, o které budete přemýšlet ještě dlouho po přečtení.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Ve stínu černých ptáků


Šestnáctiletá Mary Shelley žije pouze se svým otcem. 
Píše se rok 1918, Amerika je sužována nejen útrapami I. světové války, ale také španělskou chřipkou, která nemilosrdně kosí vše živé. Když je otec dívky zatčen za velezradu, Mary Shelley se musí uchýlit k jediné přeživší příbuzné – mladší sestře své matky, která žije v San Diegu. Pro Mary Shelley to není jednoduché, před dvěma lety právě v San Diegu musela opustit svou osudovou lásku Stephena. Neměla čas se s ním rozloučit, odjel na vojnu. Když se Mary Shelley dozví, že její milý zahynul na frontě ve Francii, je zoufalá, při bouřce se nechá zasáhnout bleskem a na chvíli umírá.

Když se Mary Shelley probudí, zjistí, že dokáže vycítit emoce druhých lidí. Vidí také Stephenova ducha, který ji navštěvuje a prosí o pomoc. Ani po smrti nemá klid, sužují ho velcí černí ptáci.

Mary Shelley, technicky založená moderní dívka, dosud na duchy nevěřila. Uvěří v jejich existenci? Pomůže Stephenovi zjistit jak je to s jeho smrtí? 
Na knížku jsem se hodně těšila, už proto, že mám duchařské příběhy ráda. Když jsem viděla grafické zpracování knihy, hned jsem si vybavila Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Stejně jako on je i kniha Ve stínu černých ptáků doprovázená dobovými fotkami, které děj doplňují. Už nejsou tak děsivé jako u Sirotčince, ale i tak mají něco do sebe. Kdo má rád staré fotky, přijde si na své.
Mary Shelley je sympatická hrdinka. Na svou dobu velice pokroková a moderní. Někdy mi připadalo, že je ona sama starší než její teta :-). Taky její mluva odpovídá spíše současné době než počátku 20. století. 
Přiznám se, že jsem ke knížce často čichala. Jeden z důvodů byla vůně novoty. Měla jsem tu čest mít ji jako první čtenář. Občas jsem k ní čichla, jestli náhodou necítím cibuli. Jedním z přírodních léků, které se v té době proti španělské chřipce používaly, byla totiž cibule. A v knize jí nebylo málo. Maryina teta vařila denně pokrmy z cibule. Když se cibulka smaží, voní hezky, ale vařená, ta nevoní vůbec. Tak mi bylo Mary Shelley chvílemi docela líto :).
Napínavý příběh je autorčinou prvotinou a hned si získal pozornost čtenářů. Mě  zaujal hodně a doufám, že se s tvorbou autorky ještě setkám.

Hon (Reading copy)

Protože jsem velkou fanynkou série Hunger games, neodolala jsem „volání“ série nové, která slibuje skvělý čtenářský zážitek všem, kteří HG milují. Autorem je Andrew Fukuda.
První díl nese název Hon a mám tu čest představit ji zde v rámci reading copies nakladatelství Fragment.

Blíže neurčená budoucnost, kdy svět ovládají lidé netvoři, snad upíři, kterým jsou cizí jakékoliv projevy emocí. Původní lidé jsou nyní nazýváni „glupani“ a skoro všichni vyhynuli. Zbývá jich jen hrstka.
Jedním z nich je sedmnáctiletý student Gen. Naučil se přežít v nepřátelském prostředí, skrývat emoce a téměř splynout s davem. Jedna slza, kapka potu nebo úsměv z Gena činí skvělou pochoutku pro upíry, kteří se v tomto světě nazývají lidmi.
Gen se tedy snaží zapadnout a zbytečně na sebe neupozorňovat. Jednoho dne je však vyhlášen hon na glupany a jedním z vylosovaných lovců je Gen. Podaří se mu ve skupině bezcitných lovců, těšících se na chuť lidského masa a krve, i nadále tajit svou identitu? A co teprve, když se mezi vylosovanými objeví Genova spolužačka Záře, která o něj jeví zájem už dlouhé roky?

Věděla jsem, že je nová série přirovnávaná k Hunger games, ale že to budou skoro na chlup Hunger games, tak to mě trošku zklamalo. Podobnosti je tam víc než dost. Losování lovců, jejich trénink, boj jednoho proti druhému, vzájemná nevraživost i láska mezi dvěmi z nich. Možná, že kdybych HG nečetla a Hon by se mi dostal do rukou jako první, byl by to názor opačný.
Každopádně oceňuju nápad. Knih s upíří tématikou už u nás vyšlo tak hodně a někoho napadlo napsat dystopii o tom, jaké by to bylo, kdyby upíři náš svět ovládli.
Musela jsem se ještě smát ( v dobrém) nápadu s vyjádřením emocí u upírů. Žádné výbuchy smíchu, ale škrábání na zápěsti. Když jsem si to zkusila představit, bylo to docela vtipné. Místo smíchu hrobové ticho, kamenné obličeje a zvuk jen od škrábání kůže na zápěstí :-).
Děj byl docela akční, měl spád, napětí i kapku nechutnosti – to když autor velmi barvitě popisuje, jak se na slunci doslova rozpadne rozprskne upír :-). Hon jsem přečetla za dva dny a jsem zvědavá na další díly.
Knihu ocení milovníci dystopií. Je zařazená do kategorie young adults, ale ze zkušenosti a praxe knihovníka vím, že ji čtou i dospělí. 
Stýská se vám po Hunger games? je tady Andrew Fukuta a Hon.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

Čtenářský deník

Chodí k nám čtenáři, kteří si vedou evidenci přečtených knížek. Mají sešitky, tam si vypisují autory a přečtené knihy. Jedna paní si dokonce vede ilustrovaný čtenářský deník. Tak to jsem koukala. Ale dnes mě dostal do kolen pán, který má sešity dva. Vede si je od roku 1971. Má přesnou evidenci autorů, přečtených knih a jejich hodnocení (jeho vlastní). Na konci každého roku má Top ten. V druhém sešitě má seznam autorů, ve kterém roce je četl a jak je hodnotil. Pecka!! Klobouk dolů.

Svůj vlastní čtenářský deník jsem měla naposledy na střední. V současné době si vedu evidenci přečtených knih na databázi knih, která mi hodně vyhovuje. Včera mi shodou okolností pomohla, když jsem si nemohla vzpomenout, jestli jsem jednu konkrétní knížku četla nebo ne. 🙂

Líbil by se mi takový ručně psaný deník, i ilustrovaný, ke kterému bych se mohla vracet, ale nemám trpělivost ho psát. A tak zůstávám u elektronické databáze a doufám, že se jednoho dne k psaní přemluvím :).

Ranějarní perličky

Dotaz čtenářky: „Nenašla byste mi, prosím, Matku?“
Odpověď: „Moji, nebo vaši?  (No to se nabízelo :-))



„Prosím vás, zapomněla jsem si brýle…máte Šifru od Leonarda?“ Teď nevím přesně toho spisovatele…..Jéé, máte ji…Brón je to, Dan Brón…“ :-)))

„Ještě tu knížku, jestli máte….Freddie Mercury“
„Freddie Mercury? To musíte o patro výš, tam jsou životopisy..máte na mysli životopis zpěváka Mercuryho?“
„Neeee…..myslím ten horor..“
„Freddy Krueger?“
„Ano!!“

 
 Paní vrací audioknihy: „Já bych si zase vzala nějaké cédéčko. Něco čtivého, co se dobře poslouchá.“

A další perlička: Paní přijde k nám na oddělení Beletrie a ptá se: „Kde tady mám hledat nějaké romány?“
  

Paní říká, že si dneska nebude nic půjčovat, protože má knížky od Ježíška. Ptám se, co hezkého dostala.
„Ááále, takový zvláštní dlouhý název to má. Jak nějaký dědek někam leze nebo co..“
(Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel) :-)))))))
 
 

 Dnešní perlička: Mladý muž v rukou drží hromadu papírů a chce ještě tisknout z flashky. Papíry k soudu. Ptám se ho, jestli chce ty papíry i naskenovat, jestli je bude posílat mailem.
„Ne, dám to na podatelnu.“
„Dobrá, takže vás připojím na počitač…víte, jak dlouho tam asi budete chtít být?“
„Myslíte na soudě? “ :-))))))
Nakonec jsme se domluvili 🙂




Domek na pláži

Jedním z knižních vánočních dárků byla knížka mé oblíbené autorky Jane Green. Mám její tvorbu ráda už od dob, kdy její hrdinky měly něco málo přes dvacet, hledaly si pořádnou práci a chlapa. Na obálkách knih JG se píše, že hrdinové románů stárnou spolu s autorkou. Je to pravda. Ztřeštěné pětadvacítky se mění v usedlé čtyřicátnice. Už neřeší, jestli půjdou v sobotu pařit nebo budou, jsou-li nezadané, doma u televize s lahví vína. Mají rodiny, děti, zaneprázdněné partnery. Už nežijí v hektickém Londýně, ale na pobřeží Connecticutu v USA, kde se před lety Jane Green usadila.
Domek na pláži čtenáře zavádí na ostrov Nantucket, kde žije postarší vdova Nan. Nan už sice není dvacet, ale to jí vůbec nevadí. Věk je pro ni jen číslo. Chová se nekonvenčně, z ničeho si nic nedělá. 
I když z jedné věci ano. Její peněženka není bezedná, rezervy se krátí a Nan hrozí, že zůstane bez peněz a ještě přijde o milovaný dům. Rozhodne se, že domek pronajme. Prvním nájemníkem je Daniel, rozvedený otec dvou malých holčiček, který se potřebuje srovnat sám se sebou a uvědomit si, kým vlastně doopravdy je. Druhou obyvatelkou je Daff. I ona je rozvedená a vychovává pubertální dceru, se kterou je těžké vyjít. Nečekaně také přijíždí Nanin syn Michael, který se zamotal do komplikovaného milostného vztahu.
Nan má tedy o „zábavu“ postaráno, její dům je plný lidí, jak o tom vždy snila. 
Sledujeme tedy osudy nájemníků, které se navzájem proplétají. I Nan čeká jedno velké překvapení, které bude jen těžko vydýchávat.
Knížka je velmi příjemným čtením, ocení ji milovníci rodinných příběhů. Moc se mi líbí popis ostrova Nantucket, že jsem si ho hned musela vyhledat na Google Earth :-).

Zakázaná přitažlivost

Zakázaná přitažlivost je celkově čtvrtou (třetí ze série „bavettovek“) knihou české autorky Kateřiny Petrusové. Svým osobitým stylem, ve kterém nechybí správná dávka humoru, si získala srdce mnoha čtenářek u nás. Moje taky. Na každou její knížku se těším a nejsem nikdy zklamaná.
Stejně tak tomu bylo i u Zakázané přitažlivosti.
Opět se ocitáme ve Spojených státech, tentokrát je hrdinkou dcera senátora. Emily je třiadvacet, chce se vymanit z těsných rodinných pout a osamostatnit se. Zamíří do New Yorku, samozřejmě tajně. Chce si najít práci a vlastní bydlení. Dlouhým chapadlům svého otce ale neunikne. Otec nechce nechat Emily v rušném New Yorku samotnou a Emily se zase nechce vrátit domů. Je tady jedno řešení. Osobní bodyguard, který bude s Emily dvacet čtyři hodin nepřetržitě. A výhercem se stává….
Henry Trovato, kterého známe už z předchozích knížek. Nepřístupný, věčně nabručený fešák. Ze začátku to vypadá, že si s Emily půjdou po krku, ale vzájemné sympatie nakonec vyhrají. Mezi Emily a Henrym začne milostný vztah. Mohl by to být konec románu, jenže….
Jsou tady výhrůžné dopisy a zvrácené dárky pro Emily od neznámého dárce a taky otec, který by asi jen těžko vydýchával vztah milované dcery s mafiánem. Příběh tedy pokračuje…
I třetí díl mě mile překvapil tím, jak je čtivý. Málokdy bývají další díly z knižních sérií tak dobré jako ten první. V případě Zakázané přitažlivosti tomu tak je. Netuším, jak to autorka dělá, ale její knížky se čtou samy. Umí dávkovat romantiku i humor přiměřeně, všeho je tak akorát. Nechybí ani hovorový slang a dávka peprnějších slov, která je větší než malá :-), ale tentokrát mi to vůbec nevadí, nějak to tam prostě sedí.
Co se týče hrdinů, Emily mi byla sympatická svou láskou ke knížkám, která je v příběhu zdůrazňována několikrát. Na první pohled vypadá jako rozmazlená bohatá fiflenka, jenže opak je pravdou. Emily vyrůstala v harmonické rodině jako jediná sestra čtyř bratrů a tak se ve světě mužů jen tak neztratí. Henry bude ještě koukat.
Co se Henryho týče, jsem ráda, že je hrdinou právě on, protože jsem si to po přečtení dvojky Nepřítel mého nepřítele přála. Jako nepřístupný bručoun si o to přímo říkal :-). A je fakt, že se o něm dozvíme trochu víc. Odkud je, jak se dostal k Bavettovým a co má společného s partou malých dětí, které žijí na ulici.
Pokud jste si zamilovali předchozí knihy Kateřiny Petrusové nebudete zklamáni ani teď.
Nezbývá než si přát, aby Katka psala dál, u Baveťáků je ještě Johny ;-).

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

Na čem záleží

Tessa a Valerie. Dvě ženy, které žijí v jednom městě. Zdánlivě spolu nemají nic společného. Tessa je žena v domácnosti.  Žije s manželem, vytíženým dětským plastickým chirurgem a dvěmi dětmi. Valerie pracuje jako právnička a sama vychovává malého synka Charlieho. Obě ženy nic nespojuje. Zdánlivě.
Jednoho dne, zrovna když Tessa a její muž Nick slaví výročí svatby, zazvoní telefon. Nic je odvolán k případu popáleného malého chlapce, který je shodou okolností Valeriin syn.
Tessa, která je velmi chápavá, co se týče vytíženosti svého muže, najednou nechápe, co se kolem ní děje. Nick je odtažitý, utrhuje se na ni, dokonce ji nazve drbnou… Tessa se rozhodne, že je čas na chvíli si od rodiny odpočinout. Vyrazí za kamarádkou do New Yorku. Ta ji ujišťuje, že není harmoničtější manželství než Tessino. To by však Tesse nesměla zavolat sousedka, že viděla Nicka s Valerií… Červíček pochybností začne hlodat a manželův mobil je zrovna na ráně…
To je jedna strana příběhu. Ta druhá přibližuje Valerii, ženu, která vše obětovala synovi, který nepoznal otce. Když na oslavě narozenin svého spolužáka spadne do ohně a popálí si ruku a obličej, Valeriin poklidný život se hroutí. Následuje série operací a nejistá budoucnost. Doposud se mohla opřít pouze o svého bratra, teď je tady Nick, chápavý a vnímavý lékař. Mezi ním a Valerií přeskočí jiskra…
Autorka vypráví příběh ze dvou úhlů pohledu (každá kapitola sleduje osudy jedné z žen), máme tak možnost udělat si vlastní názor na Tessu a Valerii.
Přiznám se, že mi při čtení občas lezli na nervy všichni tři, ano, i úžasný doktor Nick. (Ten asi nejvíc).
Tessa – čím déle byla doma, tím menší sebevědomí měla. Jako ovce přikyvovala svým kamarádkám a chyběl jí vlastní názor – respektive se ho spíš bála říct, aby nevybočila z řady. 
Valerie – VÍ, že je doktor ženatý a má děti, VÍ, že by neměla využít situace, ale….proč by si konečně nemohla dopřát mužskou náruč, když se naskytla možnost, a doufat i v něco víc?
A Nick? ze začátku velmi sympatický muž, který žije svou prací. Je milé, jak se dokáže vcítit do svých pacientů. Jenže čeho je moc, toho je příliš, Nick se s Valerií a malým Charliem setkává na úkor vlastní rodiny. Je to prostě chlap, který myslí…no však víme čím. 🙂
Každý si však zaslouží druhou šanci. Tessa je ta, která drží všechny trumfy v rukou. Dá se zlomené srdce léčit? O tom vypráví poutavý román Na čem záleží

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Design a site like this with WordPress.com
Začít