Březen 2025

Čím temnější, tím lepší

Že je Stephen King v důchodu a nepíše? Velký omyl! Mistr hororu, král vypravěč pokračuje ve své spisovatelské kariéře a přináší novou povídkovou sbírku Čím temnější, tím lepší. Oficiálně u nás vyjde 26. 3. ale díky nakladatelství Beta jsem dostala možnost přečíst si ji dřív. Tak co, zajímá vás, co se v ní ukrývá? Novinka, které do pěti set stran mnoho nechybí, obsahuje dvanáct příběhů a můžu vám říct, že co povídka, to perla. Chcete to mít Čím temnější, tím lepší? Tak se začtěte!

Začínáme příběhem nazvaným Dva talentovaní parchanti, v němž vypravěč přibližuje život svého otce a jeho nejlepšího kamaráda, kteří se v uměleckém světě proslavili až v pozdním věku. Proč? A co se stalo během jejich loveckého pobytu v lesích? Tahle povídka plyne pozvolna, nikam nespěchá, přesto tušíte, že na vás NĚCO čeká. Něco vskutku KINGOVSKÉHO.

Ve druhé povídce Pátý krok jsme svědky jednoho zdánlivě obyčejného rozhovoru mezi dvěma muži. Jeden z nich odpočívá v parku a ten druhý se potřebuje s něčím svěřit…

Nejvíc ze všech kousků se mi do srdce vryla Noční můra Dannyho Coughlina, v níž máme v hlavní postavě nesmírného sympaťáka a v jeho protivníkovi opravdu odporného policistu, který mi silně připomněl slizouna Percyho ze Zelené míle. Tato povídka je nejdelší, nejvíc vás naštve, vyburcuje k emocím, protože to, co se bude dít Dannymu, nemá obdoby. A na vině je přitom „jen“ prorocký sen. Naprosto famózní emoční kolotoč, z něhož nejde vystoupit.

Vzpomínáte na Cuja? V povídce Chřestýš potkáte otce malého Tada. Tento příběh je zároveň duchařina, takže milovníci nevysvětlitelných jevů si přijdou na své. Místy mě docela mrazilo a to se u takových příběhů bojím málokdy!

Odborník na turbulence. Tahle povídka se mi hodně líbila, přestože jsem zpočátku nevěděla, kam vlastně směřuje, ale vyústění bylo naprosto famózní. Tak pozor, až budete nastupovat do letadla, pořádně si prohlédněte své spolucestující!

Všech dvanáct povídek nebudu rozepisovat, ať se máte na co těšit. Každá je v něčem skvělá, rovnou vám doporučím sbírku si přečíst. Každý si v ní najde to své, milovník sci-fi, fanoušek duchařiny, příznivec konspiračních teorií, i ten, kdo je neustále přesvědčen o své pravdě. Většina povídek je o tom, jak vám život změní to, když jste v nesprávný čas na nesprávném místě.

Povídková sbírka Čím temnější, tím lepší, to je ten King, kterého mám ráda. Geniální vypravěč, který nešetří emocemi ani napětím. Kdo je jeho velkým fanouškem, bude nadšený. Soubor doporučím těm čtenářům, kteří kolem autora doposud jen nesměle krouží a neví, čím by měli začít, považuji ho za geniální „žánrový rozcestník“, z něhož se pak „rozečtete“ správným směrem, protože spisovatel se nezaměřuje jen na jeden.

Děkuji nakladatelství Beta za možnost potkat tyto povídky ještě před oficiálním vydáním, protože tohle je podle mého opravdový majstrštyk.

Vždycky zbývá naděje

Marise a Stelviovi by mohli všichni závidět. Jsou manželé desítky let, jejich láska je čím dál silnější, stejně jako úcta a respekt jednoho k druhému. Mají dvě děti, slušné zázemí, v podstatě jim nic nechybí. Idylku změní jedna noc, při níž dojde k tragédii, která poznamená celou rodinu a nic není jako dřív. Marisa se utápí v depresích a smutku, Stelvio hledá útěchu v lahvi alkoholu a jejich neteř Miriam, která byla osudné události přítomna, zapomíná pomocí léků. Všichni se pohybují v bludném kruhu, z něhož není cesty ven. Ale pořád je všudypřítomná naděje. A láska. I když není na první pohled vidět. Dokáže napravit bolavá a zlomená srdce?

Hned ze startu vám řeknu, že román Vždycky zbývá naděje je novým zářezem v mých topkách roku 2025. Roberta Recchiová napsala román, který na první pohled nenaznačuje to, co pak najdete uvnitř. Vůbec jsem nečekala smršť pocitů, jež se na mě v průběhu děje nahrnula. Ono to totiž zpočátku vypadá úplně jinak. Autorka pomalým tempem nastiňuje vztah Marisy a Stelvia, které život dohromady nesvedl na první dobrou, jak bychom předpokládali,ale museli překonat pár překážek. Začínáme v padesátých letech minulého století, v době, kdy puritánská společnost téměř nic netolerovala, děj graduje v osmdesátkách, a ani v těch to někteří lidé neměli jednoduché. Poté, co dojde v životech postav k tragédii, příběh dostává grády a na čtenáře čeká nálož emocí.

Spisovatelka Roberta Recchiová autenticky a hlavně s citem popisuje pocity lidí, kteří se musí vyrovnat s nečekaným odchodem blízké osoby. Každý se s nimi pere po svém a nikoho nelze pro jeho jednání odsoudit. Celkový pohled na hrdiny knihy Vždycky zbývá naděje je sice smutný, ale autorka nikoho nesoudí, je empatická a na osudech Stelvia, Marisy a Miriam ukazuje, kam může smutek, vztek i bezmoc vést.

Tohle čtení mě dojalo, dlouho jsem nemohla příběh s těžce zkoušenými hrdiny dostat z mysli. Jejich činy, pocity, chyby, které dělali, to vše činí jejich příběh velmi lidským. Tento nádherný román plný bolesti i naděje velmi doporučuju.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Povídejme si do noci

Jako bílá a černá. Jako den a noc. Jako jin a jang. Rosie a Will. Ona pochází z dobře situované rodiny, je vzorná studentka a milovnice hudby, on je nespoutaný samorost. Nemají v podstatě nic společného kromě Joshe, Rosiina bratra dvojčete, s nímž se Will kamarádí. Přesto mezi nimi vzniká pouto, sílící tajnými schůzkami a rozhovory, při nichž poznávají jeden druhého. Vypadá to, že jsou si souzeni, dokud nepřijde den, kdy jedna tragédie zničí vše. Čas otupí i ostrý břit, jak se zpívá v jedné písni, čas dává naději i Rosie a Willovi, kteří se po letech, během nichž si každý odžil své, setkávají. Ale co dělat, když jim osud i poté hází klacky pod nohy?

Hlavní postavy potkáváme ve věku, kdy se s milostnými vztahy teprve seznamují. Rose dává okatě najevo, že na lásku nemá vůbec čas, je pohlcená studiem a hudbou, která je pro ni vším. Will má o životě trochu jiné představy, sám má za sebou docela nelehké chvíle a k nevinné Rosie ho pořád něco přitahuje. Vlastně oba dva mají bolavou duši, ale společná léčba nepřipadá dlouho v úvahu. Jejich životní osudy a vztahové peripetie sledujeme několik desítek let, do doby, kdy jsou už dospělí.

Claire Daverley předkládá kouzelnou, melancholicky laděnou variaci na klasický příběh lásky, v němž hrdinové mají ke společnému životu cestu víc než trnitou. Možná už jste jich pár četli, a tak si říkáte, čím je zrovna tahle nezapomenutelná? Není tuctová, to v první řadě. Chybí přímá řeč, dialogy na první pohled od popisu nerozlišíte, ale na to se dá zvyknout. Příběh Rosie a Willa je natolik přesvědčivý, že si vás získá po pár stranách a uvozovky vám chybět nebudou.

Povídejme si do noci je nádherný, citlivě napsaný román o lásce, která musí překonat spoustu překážek. Will a Rosie jsou popsáni velmi empaticky, nelze jim nefandit, prožíváte s nimi každý okamžik, ať už šťastný nebo bolestný. Pokud jste si zamilovali Davida Nichollse a jeho román Jeden den, počin Claire Daverley vám určitě padne do oka taky. Doporučuji ho všem, kteří vyhledávají chytré romance s přesahem, v nichž nejde jen o fyzické pouto a sexuální přitažlivost, ale které čtenářům dokážou nabídnout mnohem hlubší text k zamyšlení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.