Štítek: COSMOPOLIS

Před pár lety Paula Hawkins ohromila knížní svět psychothrillerem Dívka ve vlaku, který si získal velkou popularitu. Její další počiny už nebyly přijaty tak kladně, protože Dívka ve vlaku nasadila vysokou laťku. Po delší době autorka přichází s dalším počinem nazvanýmModrá hodina. Překročí metu, nebo si ji alespoň udrží?

Modrá hodina se z větší části odehrává na ostrově Eris, který je ovlivňován přílivy, tudíž doprava tam i zpátky je poměrně složitá a může se stát, že tam uvíznete na delší dobu, než byste si přáli. Na Erisu žila výstřední umělkyně Vanessa Chapmanová, jež po svém skonu zanechala většinu svých uměleckých počinů místní galerii. Ta je zapůjčila na výstavu do Londýna, kde jeden z návštěvníků odhalil, že součástí jednoho díla je lidská kost. Rozjíždí se pátrání, při kterém vyjde najevo mnoho hluboko skrytých tajemství.

Modrá hodina je tentokrát trochu jiná, než předchozí knihy. Její tempo není zběsilé, napětí se stupňuje pomalu a plíživě. V popředí stojí tři stěžejní postavy, tolik důležité pro příběh. Becker, kurátor v galerii a obdivovatel Vanessina umění, její přítelkyně a společnice Grace zuřivě chránící Vanessin odkaz a památku a nakonec samotná Vanessa. Její životní příběh sledujeme prostřednictvím deníkových záznamů, které si v průběhu let vedla. Jsme svědky vztahu s notoricky nevěrným manželem, jenž Vanessu ždímal z peněz, a také poznáváme Grace, lékařku, která Vanessu chrání, možná až příliš moc… Kolem nich se nabalují další postavy, další vztahy, další dohady a záhady.

Postavy jsou přesně takové, jak jsme u Pauly Hawkins zvyklí. Ne vždy kladné, hodně, hodně nečitelné, některé občas i nesympatické. Mnohdy nevíte, co si o nich myslet, kam si je zařadit. Ani já jsem netušila, komu věřit. Hodně zamotaný a nerozluštitelný příběh nabírá tempo v poslední třetině, kdy graduje do vyústění, jenž vám doslova a do písmene nedá spát. Můžete si ho totiž vysvětlit, jak chcete, otevřený konec si o to přímo říká.

Protože mě osobně román Do vody hodně zklamal, byla jsem na Modrou hodinu hodně zvědavá. Intuice mě nezklamala, mám ráda příběhy z ostrovů a deníkové záznamy a tady to Paula Hawkins zkombinovala bravurně. Děj má lehce mysteriózní nádech, okleštěnost divokého a nevyzpytatelného ostrova vyvolávala téměř klaustrofobické pocity. Myslím, že autorka opět zaplula do svých osvědčených vod a pokud nám příště nabídne psychothriller v podobném kabátku, bude to jen a jen dobře.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

J. M. Dalgliesh přichází s druhým dílem ze série s inspektorem Duncanem McAdamem. Po skvělém začátku nazvaném Mrtvá z ostrova Skye je na řadě Mrtvý z hory Storr.

Opět se ocitáme na ostrově Skye, kde lidé žijí v těsném sepětí s drsnou přírodou a nevyzpytatelným počasím, které se v pár minutách dokáže změnit tak, že jen zíráte s otevřenou pusou. Duncan McAdam zakotvil v rodné obci, opravuje si bydlení, sžil se s kolegy v práci v čele s parťákem Alistairem a snaží se srovnat si rodinné vztahy.

Jednoho dne je na úpatí hory Storr nalezen mrtvý majitel místní galerie Sandy Beaton, tak trochu kontroverzní člověk. Situaci komplikuje sníh a taky rychle měnící se počasí. Před Duncanem a Alistairem stojí zapeklitý případ – vylákal někdo Sandyho na nehostinné místo, aby ho zabil? A proč? Umělec by si sice nějaký trest zasloužil, žádná místní sukně mu nebyla cizí, ale násilná smrt je už trochu moc. Duncan se noří do vyšetřování, které mu komplikuje vlastní minulost. Podaří se mu vypátrat vraha a dát si do pořádku osobní život?

J. M. Dalgliesh pokračuje v zajetých kolejích, příběh si drží laťku z prvního dílu. Nemáme před sebou drsný krvák ve stylu severského krimi, ale klasickou anglickou detektivku, v níž neteče krev proudem a násilí není prioritou, byť k násilnému činu došlo. Důležitým prvkem jsou vztahy. Rodina, přátelé, kolegové, a to nejen u Duncana, ale také u oběti zločinu. Důmyslné vztahové propletence a život v úzké komunitě lidí, kteří si nejsou cizí, vidí si do doslova a do písmene do talířů a znají svá tajemství, dělá z knížky také solidní psychologické drama.

Duncanův soukromý život by vydal na samostatný román. Sympatický vyšetřovatel má docela pestrou minulost, která ho dohání mílovými kroky a na tak něj čeká pár nečekaných překvapení. Ale před námi je ještě třetí díl, autor tedy nechává některé věci otevřené a nedořešené. Díky tomu je čtenář urdržován v napětí, čtivý děj nenudí. Prostředí ostrova Skye zaručuje ponurou atmosféru, která čtenářský zážitek ještě víc umocní.

Jak už jsem napsala minule, J. M. Dalgliesh pro svůj čtivý styl psaní, v němž klade důraz hlavně na psychologii postav, patří mezi důstojné následovníky knih takových autorů, jako je Ruth Rendellová, P. D. Jamesová, Ian Rankin nebo Val McDermidová.

Pokud hledáte klidnější , přesto napínavý detektivní příběh, Mrtvý z hory Storr se přímo nabízí ke čtení. Duncan nám ještě neřekl vše a tak se můžeme těšit na další pokračování jeho osudu i nějakou tu zapeklitou vraždu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Rebecca Raisin nezahálí a přichází s dalším knihkupectvím. Tentokrát není pojízdné, ale je skoro na vodě! Děj románu nás totiž zavede do Benátek, kam se vydáme spolu s Lunou a její kamarádkou Gigi.

Luna vyrůstala s celkem nekonvenční matkou v hippisácké komunitě, kde vedly poměrně bohémský život. Po smrti matky Luna najde balíček dopisů, které ji zavedou na místa, která by vůbec nečekala. Ocitne se v Benátkách, v jednom starém knihkupectví, kde na ni čeká spousta nevyřešených věcí ohledně rodinných vztahů, nikdy totiž nepoznala biologického otce. Najde Luna odpovědi na své otázky?

Zdálo by se, že se s knížkami, v nichž se objevuje jako lokace knihkupectví, roztrhl pytel. Bude Knihkupectví v Benátkách jiné než ty ostatní?

Tentokrát to bylo trochu jiné setkání, než jsem u autorky zvyklá. Základní těžiště zůstává stejné – vztahové a rodinné trable, knihkupectví, láska ke knihám, romantika – ale pak je tady přidaný prvek, který mi do konceptu románu a vůbec všech knížek, které jsem od Rebeccy Raisin četla, nezapadá. Autorka se tentokrát zaměřila víc na esoterično.

Luna je potomek nespoutané ženy, která pobývala v komunitě a zodpovídala se pouze sama sobě. Svou dceru vychovávala v tomtéž duchu, jejich světem je tarot, čakry, očista ducha a podobné věci. Pokud jim nerozumíte, váš život se takovým směrem neubírá, asi se budete při čtení trochu ošívat, stejně jako já. Tahle „ezo masáž“ byla poměrně intenzivní a bylo jí prostě moc.

Kdyby autorka ubrala, Knihkupectví v Benátkách by bylo přesně to, co od autorky vždy čekáme – báječný román o knihách a lásce k nim, o vztazích a rodinných tajemstvích. Ale kdo ví, možná si Rebecca Raisin chtěla od klasické romantiky odpočinout a nabídnout čtenáři něco jiného. Takže – je to na vás. 🙂 Třeba vám tahle nekonvenční odbočka mezi hippie komunity a vyznavače alternativního způsobu života sedne. V každém případě uvidíme, co nám spisovatelka nabídne ve své příští knize Pojízdný krámek vánočních pokladů, která voní po Vánocích a odehrává se v Laponsku. Já už se těším.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Plachá a introvertní Evie nezapadá do vzorce své rodiny – vedle extrovertní matky i sestry se cítí nesvá, pozornost lidí nevyhledává ani v práci. Má zaměstnání snů, pracuje jako knižní skautka a pro filmové studio vytipovává romance, kterým by slušela filmová podoba. Ale její nový šéf mění celý koncept studia a Evie dostává výpověď. Odjíždí na Santorini, aby dohlédla na babičku, která se topí v problémech. Na krásném ostrově si otevřela knihkupectví, ale dluží peníze za nájem. Evie musí předstírat vztah s Georgiosem, vnukem majitele, aby projekt zachránila. Dokáže to? A jak je to ve skutečnosti s tím předstíráním?

Rebecca Raisin úspěšně pokračuje v řadě tzv. „feel good“ příběhů, tedy románů, z nichž na vás dýchá pohoda a dobrá nálada. Výjimkou není ani Knihkupectví na Santorini, z něhož dobrá nálada, jemný a jiskřivý humor sálají z každé stránky.

Autorka se opět zaměřila na svět knih, tentokrát to není žádné knihkupectví v pojízdné dodávce, ale poctivý kamenný obchod na překrásném ostrově, jehož atmosféru popsala nesmírně lákavě. Samozřejmě, že příběh obsahuje dost časté a hlavně klišoidní téma – ano, hádáte správně, je to vztah mezi Evie a Georgiosem – ale jedná se o romantiku, takže s tím se počítá. Aby děj nebyl přeslazený a hlavně předvídatelný na první dobrou, vstupuje do něj jako královna a neřízená střela babička hlavní hrdinky. Její životní styl je odlišný od toho, který vede Evie, někdy až neuvěřitelný, a z toho vzniká spousta vtipných scén.

Co je na knížce úžasné, je vykreslení knižního světa a komunity čtenářů. Kdo miluje zákulisí kolem knih, bude si lebedit. Gró románu jsou prostě knihy, knihy, knihy, knihy. Potkáme různé typy čtenářů, kteří mají své mouchy a vrtochy a taky místní obyvatele ostrova, kteří dotvářejí kolorit příběhu.

Knihkupectví na Santorini není žádná náročná četba, ani si na to nehraje. Je to příjemný, pohodový román pro milovníky knížek a lehké romantiky s příchutí šťavnatého a horkého léta. Stejně jako ostatní knížky Rebeccy Raisin si i tato klade za úkol pobavit, potěšit a rozptýlit čtenáře a navodit mu dobrou náladu a chuť si číst.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Co mají společného Klára a František? Eva a Radek? Věra a Petr? A kam zapadá Eliška? Navzájem takhle ve dvojicích vlastně nic, ale když se na propletenec podíváme podrobněji, zjistíme, jsou propojeni, aniž by o sobě někteří z nich tušili.

Klára čeká dítě s Petrem, úspěšným, leč časově vytíženým moderátorem, který nemá čas na matku ani na umírajícího otce. Radek ustrnul ve vyhořelém manželství a má pocit, že mu ujíždí poslední vlak, takže není divu, když podlehne mladinké a svůdné kolegyni Elišce. Jeho žena Věra pendluje mezi nemocnou matkou a dcerou Klárou, ležící v nemocnici s rizikovým těhotenstvím a snaží se, aby bylo všechno v domácnosti tip ťop. A Eva? Obětavě navštěvuje každý den umírajícího manžela v nemocnici, přestože jejich vztah byl všechno, jen ne šťastný. Z jejich osudů a životních cest Kateřina Kubalová spletla příběh, který vás překvapí.

Lásky z nemocnice jsou v anotaci popisovány jako romance, ve skutečnosti jde o docela zajímavou sondu do mezilidských vztahů – milostných i rodinných, a propletenec osudů, který z toho vznikl, je srovnatelný s psychologicky laděnými prózami, protože v Kláře, Petrovi, Radkovi a všech dalších akteréch poznáváme širokou škálů charakterů které se v průběhu děje rozvíjí. Je fascinující pozorovat, jak se vyrovnávají s vypjatými situacemi a zjišťují, co je pro ně důležité a podstatné.

Způsob, jakým jsou mezi sebou provázáni, funguje na stejném principu, jako vztahy ve filmu Láska nebeská, či v obou Bábovkách Radky Třeštíkové, a to mě hodně baví – zjišťovat, kdo má s kým „ hlavní vztah“ a koho pojí tenké nitky vazeb „vedlejších “, jestli by se hrdinové chovali jinak, kdyby věděli o dalších lidech, s nimiž něco pojí jejich blízké. Pro představu: Klářin otec Radek se zaplete s Eliškou, která se dvakrát zcela náhodně potká s Evou, jejíž syn Petr čeká dítě s Klárou. Právě takové drobné, mnohdy na pohled neviditelné, přesto podstatné nitky Kateřina Kubalová důmyslně propojila v dobře promyšlený celek. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány konkrétní postavě, některé dostávají prostor častěji, jiné jen jednou, přesto jsou jejich výpovědi důležité a mnohdy popisují jednu situaci z různých úhlů pohledu, takže není nic jen černé nebo bílé.

Útlý počin Kateřiny Kubalové, který má dvě stě stran, možná stejně jako já přečtete za jeden večer. Má dynamický, odsýpající děj, přesto to není žádná jednohubka, o které byste za pár dní nevěděli. Hlavní postavy jsou uvěřitelné a ve svých životech dělají mnohdy pořádné chyby, a právě proto vám utkví v hlavě.

Lásky z nemocnice jsou přesně tím typem knížky, která překvapí, aniž byste to cíleně očekávali. Kateřina Kubalová doposud napsala několik příběhů pro děti a tato novela je prvním počinem pro dospělé, můžeme doufat, že ne poslední.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Kořeny. Co si pod tímto slovem můžeme představit? Kořeny rodinné, kořeny stromů nebo rostlin, obojí je správně. Někdy jsou křehké a tenké, jindy pořádně prorostlé, nepoznáte, kde je konec a kde začátek. Známí čeští autoři si vzali na paškál propletené a někdy hodně spletené vztahy v rodině a přetavili je v povídky, které zaujmou tématem i lokací.

Je to s nimi jako s bonbóny v bonboniéře. Některé vám zachutnají na první dobrou, jiným přijdete na chuť, až je rozkousnete, některé jsou prostě neutrální střed.

V první povídce nazvané Bodláky spisovatelka Viktorie Hanišová otevírá poměrně choulostivé téma. Hlavní hrdinka po smrti matky najde dopisy, které otevírají vrátka do tajné minulosti… Jak se vyrovnat s faktem, že muž, který vás vychoval, není vaším biologickým otcem?

Marek Epstein, mimo jiné výborný scénárista, vás v povídce Tis vezme do chatové oblasti, kde syn pomáhá otci porazit strom s nesmírně silnými kořeny. Dochází ke střetu s nerovným soupeřem, kterým je vedle stromu také komplikovaný vztah mezi otci a syny. Pokud znáte knihu nebo film O rodičích a dětech, asi budete tušit, co na vás čeká. Generační střet, slovní přestřelky a mezi tím láska skrytá stejně hluboko jako kořeny tisu…

Herečka Marie Doležalová v povídce Rodinný oběd popisuje věčnou rivalitu mezi sourozenci, povídka Zahrada Pavly Horákové nás nezavede nikam jinam, než do zahrady, v níž stárnoucí žena při pletí pozemku glosuje svůj život až do překvapivého a znepokojujícího závěru.

Povídkou, která se mi vryla pod kůži a docela bych si ji uměla představit jako delší příběh, je závěrečný počin Adély Elbe K. O. ŘENY. Je napsána formou chatové komunikace na internetu, což jí přidává na originalitě, a představuje mladou manželku Helenu, v níž narůstá podezření, že ji s manželem pojí sourozenecké pouto. Je to vůbec možné?

Dalšími povídkami přispěli Marek Torčík, Bianca Bellová, Denisa Prošková, Iva Pekárková a Martin Goffa. Každý z nich přinesl příběh, v němž rodina a její kořeny hrají prim a otiskl do něj svůj osobitý styl psaní a originalitu.

Čtení povídek z této sbírky vám mnoho času nezabere, jsou dlouhé tak akorát, aby vás zaujaly a nenudily. Naopak, téma náročných a složitých rodinných vztahů, které se našimi životy proplétají jako kořeny, nabízí hodně podnětů k přemýšlení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Láska si nevybírá v normálním světě, natož ve válce. Do svých sítí lapila Sylvii, kuchařku a odbojářku v jedné osobě a Christopha, německého vojáka, který s Hitlerem vůbec nesouzní, ale najevo to dát nesmí. Je to také válka, kdo jejich cesty rozdělí. Mají naději na společný život? Potkají se ještě někdy?

Fiona Schneiderová čtenářům předkládá dojemný příběh plný lásky, který se odehrává ve dvou časových rovinách. Ta první nás zavede do těžkého období druhé světové války, do nacisty okupované Paříže. Sledujeme statečné odbojáře, kteří čelí velkému nebezpečí. Sylvie je jednou z nich a nejenže na jejích bedrech leží stín neustálého nebezpečí, tíží ji také vědomí zakázané lásky, vztahu s Christophem, který jim oběma může zlámat vaz. Touto linií nás provází Sylvie, neboli Lisette a Christoph, který si pomalu, ale jistě získává srdce neohrožené odbojářky. Sylviino krycí povolání je vaření, pracuje jako kuchařka v hotelu a později musí vařit pro Christophova nepříjemného a vlezlého velitele.

Současnost se točí kolem roku 2000 a seznamuje nás s Julií, mladou, talentovanou, leč aktuálně vyhořelou klavíristkou, která se rozhodne pro pauzu v kariéře a odjede do Německa pečovat o svého učitele hudby. Ten se nachází ve špatném zdravotním stavu a bojuje s počínající demencí. Julie se mu snaží pomoci nalézt vzpomínky na minulost a využívá k tomu starou kuchařku plnou receptů, k nimž jejich autorka přidala velmi osobní poznámky.

Vzpomínky plné vůní jsou nádherným, něžným a zároveň bolavým románem o lásce, které nepřála doba ani lidé. Spojuje jídlo a hudbu v emotivní příběh, jež v historické linii zpracovává bolestnou kapitolu francouzských dějin. Z mnoha válečných knih víme, že život v okupované Francii nebyl nic s medem a Paříž se ocitla v těsném sevření nacistů, kteří se neštítili ničeho.

Pokud máte rádi knihy, které se odehrávají během druhé světové války, ale nejsou příliš kruté a násilné, Vzpomínky plné vůní jsou dobrou volbou. Nabízí čtivý, dojemný a křehký příběh plný vzpomínek, odvahy, statečnosti, dobrého jídla a hudby.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Pokud jste u detektivek namlsaní syrovostí severské tvorby, není špatné sáhnout po anglické detektivce, v níž jde hlavně o mezilidské vztahy, ne o dravé akční scény a moře adrenalinu. J. M. Dalgliesh přichází s novou sérií s Duncanem McAdamem a vypadá to hodně slibně.

Duncan žije v rušném Glasgow a potkáváme ho ve chvíli, kdy je pro blíže neurčený přestupek na čas přeložen na rodný ostrov Skye. Před dvaceti lety tam po bujarém studentském večírku zmizela Isla Mathesonová a až dosud se nevědělo kam. Celou dobu však byla na ostrově, po dvaceti letech je nalezeno její tělo a úkolem Duncana je proniknout do nitra uzavřené komunity a najít vraha.

Mrtvá z ostrova Skye je pilotním dílem slibné série v níž vystupuje policista Duncan, o kterém toho zatím moc nevíme. Netušíme, co provedl a proč se jen nerad vrací domů, i když pár náznaků ohledně rodinných vztahů autor nastíní. Předpokládám, že se vše budeme postupně dozvídat v dalších dílech.

Mám ráda příběhy z uzavřených ostrovů, přímořských měst a malých městeček, kde si všichni vidí do talířů. Stejné je to i na ostrově Skye. Místní mezi sebe nikoho jen tak nepustí a je těžké proniknout do jejich životů i myslí.

Autor nerozvíjí akční příběh, napětí stupňuje zlehka, v popředí stojí vyšetřovací proces a vše stojí na mezilidských vztazích. Postupně odhalujeme, co se před dvaceti lety stalo, každý, kdo prošel Isliným životem, má co skrývat. Odkrývání těchto tajemství je pomalé a důkladné, přestože máte hned několik podezřelých, pravda je někde jinde a rozuzlení docela šokující, i když si pak zpětně říkáte – aha, ty náznaky tam přece byly…

Novinka J. M. Dalglieshe mi připomněla staré dobré detektivky P. D. Jamesové, Ruth Rendellové, Val McDermidové nebo Iana Rankina, v nichž se sice vyšetřuje závažný zločin, ale v hlavní roli jsou vždy lidé a jejich chování. Nejinak je tomu i v případě krimi Mrtvá z ostrova Skye. Autor nastiňuje, jaké to je, žít na odlehlém ostrově, kde dávají lišky dobrou noc a peníze do rozpočtu sypou převážně turisté. Uzavřená komunita byla dobře vykreslená, vzájemné vazby Duncana s rodinou a starými známými se určitě budou s dalšími díly rozvíjet a podle náznaků nás bude čekat i nějaké to vztahové drama.

Pokud si libujete v poklidnějších kriminálních příbězích, máte rádi nahlížení do mezilidských a rodinných vztahů a krev pro vás nehraje prim, můžu knížku J. M. Dalglieshe s klidným svědomím doporučit. Ostrov Skye je hodně zajímavé místo.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Marise a Stelviovi by mohli všichni závidět. Jsou manželé desítky let, jejich láska je čím dál silnější, stejně jako úcta a respekt jednoho k druhému. Mají dvě děti, slušné zázemí, v podstatě jim nic nechybí. Idylku změní jedna noc, při níž dojde k tragédii, která poznamená celou rodinu a nic není jako dřív. Marisa se utápí v depresích a smutku, Stelvio hledá útěchu v lahvi alkoholu a jejich neteř Miriam, která byla osudné události přítomna, zapomíná pomocí léků. Všichni se pohybují v bludném kruhu, z něhož není cesty ven. Ale pořád je všudypřítomná naděje. A láska. I když není na první pohled vidět. Dokáže napravit bolavá a zlomená srdce?

Hned ze startu vám řeknu, že román Vždycky zbývá naděje je novým zářezem v mých topkách roku 2025. Roberta Recchiová napsala román, který na první pohled nenaznačuje to, co pak najdete uvnitř. Vůbec jsem nečekala smršť pocitů, jež se na mě v průběhu děje nahrnula. Ono to totiž zpočátku vypadá úplně jinak. Autorka pomalým tempem nastiňuje vztah Marisy a Stelvia, které život dohromady nesvedl na první dobrou, jak bychom předpokládali,ale museli překonat pár překážek. Začínáme v padesátých letech minulého století, v době, kdy puritánská společnost téměř nic netolerovala, děj graduje v osmdesátkách, a ani v těch to někteří lidé neměli jednoduché. Poté, co dojde v životech postav k tragédii, příběh dostává grády a na čtenáře čeká nálož emocí.

Spisovatelka Roberta Recchiová autenticky a hlavně s citem popisuje pocity lidí, kteří se musí vyrovnat s nečekaným odchodem blízké osoby. Každý se s nimi pere po svém a nikoho nelze pro jeho jednání odsoudit. Celkový pohled na hrdiny knihy Vždycky zbývá naděje je sice smutný, ale autorka nikoho nesoudí, je empatická a na osudech Stelvia, Marisy a Miriam ukazuje, kam může smutek, vztek i bezmoc vést.

Tohle čtení mě dojalo, dlouho jsem nemohla příběh s těžce zkoušenými hrdiny dostat z mysli. Jejich činy, pocity, chyby, které dělali, to vše činí jejich příběh velmi lidským. Tento nádherný román plný bolesti i naděje velmi doporučuju.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Milovníkům romantických příběhů není Pauline Mai neznámá. Mohli jste si přečíst romány Štěstí má barvu levandule, Štěstí hřeje jako slunce a Štěstí voní jako chleba, jejichž společným mottem je životní restart hlavních hrdinek. Nejinak je tomu i v novince nazvané Štěstí jiskří jako sníh, ryze vánočním příběhu, který pohladí a zahřeje – a přesně to od něj očekáváme.

V předchozích knihách hlavní hrdinky za svým štěstím musely cestovat. Jedna našla lásku v Provence, druhá v Itálii a třetí na britském venkově. A co zatím poslední Madita? Žije v Německu, má velkou milující rodinu, ale šťastná není. Blíží se Vánoce, na které Madita nemá dobré vzpomínky. Nejraději by celou zimu prospala a probudila se až na jaře. Naštěstí jsou tady děti její sestry, které Maditin smutek s dětskou roztomilostí rozptylují. Třeba psaním vánočních dopisů. Co si přejí malí? A co Madita? Svá přání a touhy svěří němému papíru aniž by tušila, že se dopis dostane k někomu, kdo by chtěl vidět, jak se směje a je šťastná.

Velmi příjemné čtení s přesahem, které vás emočně dostane hned na prvních stránkách. Madita se musí vyrovnat s obrovskou ztrátou, což se jí zrovna nedaří, a není se čemu divit. Autorka velmi citlivě popsala smutek a trápení, podobně jako to umí třeba Jojo Moyes – nechybí optimismus a naděje, že bude líp. Štěstí jiskří jako sníh je románem plným adventní pohody a vánoční nálady, která pomalu, ale jistě, samozřejmě za pomocí přátel a nových vztahů, proniká až k srdci Madity.

Pauline Mai píše příjemným stylem, nepotřebuje přemíru „sladidla“, aby ve vás vyvolala správnou romantickou náladu. A tak tady máme další pohodový příběh, v němž má hlavní slovo nejen sváteční zimní atmosféra, ale také rodinná sounáležitost, přátelství a láska.

S knížkou prožijete pohodové chvilky, úsměvné, radostné i vtipné. Německá spisovatelka si drží docela vysokou laťku, můžeme říct, že každá její další knížka je vždycky lepší než ta předchozí a výjimkou není ani ryze vánoční feel good román Štěstí jiskří jako sníh. Můžu ho s čistým svědomím doporučit nejen jako typické vánoční čtení, ale jako celkově milý a pohodový romanticky laděný počin.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.