Design a site like this with WordPress.com
Začít

Esej o tragédii

Duncan právě postoupil do čtvrtého ročníku na Irvingově škole. Jedná se o prestižní internátní školu, jejímž hlavním mottem je: „Vejdi, přítele najdi a přítelem se staň“. Kromě tohoto hesla škola dodržuje mnoho letitých tradic, které jsou mezi studenty oblíbené.
Jednou z nich je i to, že studenti čtvrtého ročníku dostávají pokoj po svých předchůdcích, kteří jim tam nechají schovaný malý dárek.
Na Duncana zbyl zdánlivě nejhorší pokoj ze všech. Před ním tam bydlel Tim Macbeth. 
S ním je spojená nešťastná událost, která se stala loni při tradiční ročníkové hře. A dárek? Není to ani láhev whisky nebo vína, není to ani pytlík bonbónů. Jsou to cédéčka, která Tim pro Duncana nahrál. Jsou záznamem Timova posledního roku Irvingovy školy, 
na kterou přestoupil, když se jeho rodiče přestěhovali.
Tim je nenápadný albín, který není rád středem pozornosti. Myslel si, že v klidu dokončí závěrečný ročník na škole, jehož součástí je i náročná esej o tragédii, kterou každoročně zadává nejobávanější učitel, pan Simon.
Jenže je tady Vanessa, do které se neplánovaně zamiluje. Dívka však není volná, chodí
s nejpopulárnějším studentem Patrickem. Ten má na starosti přípravu hry a Tima si zvolí jako svého pomocníka. Je to náhoda nebo to nějak souvisí s Vanessou? Pro sebevědomého Patricka je totiž jemný, hodný Tim trnem v oku. 
Akce může začít…

Tak tahle knížka, to je opravdu pecka. V poslední době jsem přečetla několik románů pro teenagery a vesměs to byly spíše milostné příběhy, takové hodně soft verze erotických románů. 🙂
Esej o tragédii je příjemnou změnou. Láska je v příběhu přítomná, ale prvoplánová není.
Děj sledujeme střídavě z pohledu Duncana, který v pokoji poslouchá Timovy nahrávky, jejichž prostřednictvím před námi znovu ožívá Timův příběh.
Celou dobu, po kterou jsem knížku četla, jsem měla pocit, že se něco stane. Pořád jsem cítila něco zlověstného, autorka čtenáře napíná až do poslední stránky.
Tima a Duncana si nelze neoblíbit, jsou si v lecčems podobní. Oba prožívají lásku 
ke spolužačce, jsou čestní se smyslem pro spravedlnost a oba se potýkají s obávanou esejí o tragédii.

Knížka je napsaná čtivě, jakmile se začtete, jen těžko ji odložíte.  
Mně osobně se velmi líbily tradice, které se na škole dodržovaly. Asi nejvíc mi učaroval koblihový den, kdy si studenti pod dozorem kuchaře sami připravovali koblihy, celý den 
je pojídali a užívali si pohodový volný den. To si v naších jídelnách dost dobře neumím představit :-).
Kromě nevšedního příběhu jsem si zamilovala i úžasnou obálku, ta je nepřehlédnutelná.
Román ocení nejen čtenáři mladší generace, kniha má co říct všem. Po dočtení poslední stránky vám příběh bude ještě dlouho viset v hlavě.


(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

Čteme Esej o tragédii – ukázka

Tak jsem se poprvé v životě zapojila do bloggerského projektu :). Pořádá ho Bastera z úžasného blogu Knihy nekoušou. Jedná se o společné čtení knihy Esej o tragédii.
No a jelikož se nemůžeme všichni najednou sejít, je tady Basterčin nápad. Každý na svém blogu uveřejní svou konkrétní ukázku z knihy a po přečtení napíše recenzi. Odkaz na články  hodí do komentářů pod Basterčin článek. A je to. 🙂


Esej o tragédii jsem dostala k recenzi od nakladatelství Host. Knížku jsem dočetla včera, za chvíli se pustím do recenze. 

Teď slíbená ukázka – je to rozhovor mezi Timem a profesorem Simonem a týká se školních tradic, které mi v knize učarovaly:

„Pojďte dál, Time“, vyzval mě. „Přemýšlel jsem o našem ranním rozhovoru a rád bych vám něco dal“.
Vůbec jsem netušil, co by mi mohl chtít dát. Teda kromě štosu těch skvělých esejí o tragédii, které bych mohl zužitkovat. V okamžiku, kdy mě to napadlo, mi podal klíč a já si pomyslel, že mi ke všem těm esejům snad opravdu dává přístup. Ale nedával. 
„Všiml jste si někdy knihovny v té kruhové místnosti před jídelnou?“ zeptal se mě. Věděl jsem, o čem mluví -byla to nepřehlédnutelná vitrína a v ní sbírka různých starých knih. 
„Pokud by vás to zajímalo – a já si myslím, že by mohlo – , tímhle klíčem ji můžete odemknout. Vespodu je velká černá kniha. Je to kniha tradic Irvingovy školy. Jsou tam zapsány úplně všechny. Některé vám možná budou připadat podivné, ale já jsem došel k přesvědčení, že právě díky takovým tradicím je tahle škola tím, čím je, protože tradice udržují kontinuitu napříč časem. Většina z nich sahá ještě do doby, kdy jsem tu sám studoval.“
To bylo úžasné a hrozně mě to zajímalo.
„Tak to je mi ctí“, řekl jsem, natáhl ruku přes stůl a klíč si vzal. „Děkuju vám.“
„Poprosím vás jen o jedinou věc: až skončíte, ten klíč prosím předejte někomu dalšímu, kdo by z toho mohl mít prospěch. Platí?“
„Ano, určitě“, odpověděl jsem. Nemohl jsem se dočkat, až se k té knize dostanu, ale měl jsem pocit, že bych měl radši počkat, až se všechno uklidní.
„A teď už běžte šířit krásu a světlo.“

e-book: 22. kapitola, str. 194