Podivná holka

„Je divná. Jako jediná z celé rodiny přežila šílený požár, to není normální. Pořád se tak škaredě kouká… vždycky se pak něco stane.“ Asi něco takového si lidé šeptali o jedenáctileté Ellie, osiřelé dívence, která se po tragické události dostala do pěstounské péče. Setkává se s psycholožkou Imogen, k níž až příliš přilne. Ani Imogen nemá jednoduchý život. Po mnoha letech se vrací do rodného města, kde zdědila dům po matce. S tou si nikdy nerozuměla a citová vyprahlost se projevila i ve vztahu k manželovi. Psycholožka si musí poradit s případem Ellie, podivnými událostmi ve městě i sama se sebou – zaplétá se do lží, které ohrožují její manželství. A Ellie se pořád tak divně kouká…

Jenny Blackhurst si mě získala svou první knihou vydanou v Dominu. Ztichlý dům mi tenkrát vyrazil dech a jen nevěřícně jsem kroutila hlavou, jak autorka děj dokonale zamotala.
O to víc mě zajímala Podivná holka, znáte to – laťka je nastavená pěkně vysoko, přeskočí, nepřeskočí?

Děj je situován do malého městečka, kde se lidé vesměs znají, moc rádi se dívají druhým do talířů a vše o sobě vědí. S Ellie jsou ihned hotoví – je to divná holka, nejspíš prokletá, a hotovo. Klepy dělají hodně, mohou člověku nenapravitelně uškodit. Jak to tedy s Ellie je? Opravdu dokáže pohledem i silou myšlenek někomu ublížit?
Kapitoly jsou vyprávěny střídavě z pohledu Imogen, zde je užitá ich-forma, a Ellie, kde autorka použila er-formu. Nemáme tak Elliiny pocity a dojmy z první ruky, ale jsou zprostředkované, což přispívá k ještě většímu napětí.

Kniha si celou dobu udržuje napětí i temnou atmosféru. Tentokrát nejde o pořádně zašmodrchanou zápletku, autorka vplula do hlubin lidského myšlení a napsala psychothriller, takový, který přesahuje svůj žánr. Zabrousila i do tématiky, kterou známe z pera mistra hororu Stephena Kinga – ovládání lidí pouhou myšlenkou.
Při čtení se budete trochu ošívat i bát, Jenny Blackhurst umí navodit tu správnou náladu.
V případě Podivné holky jde totiž především o pocity. Ať už jsou to tedy ty čtenářovy, vyvolané gradujícím dějem, kdy o strach a napětí není nouze, nebo takové, jenž mezi sebou pociťují aktéři příběhu.

Autorka si opět si se čtenáři pohrává. Nejenže pořád váháte, jestli čtete psychothriller nebo už jste zabrousili k mysterióznímu hororu, taky uvažujete, co z toho je pravda. A to vše spisovatelka zakončí tak, že brada padá a hlava šrotuje.

Jenny Blackhurst laťku přeskočila a já říkám, přečtěte si Podivnou holku, opravdu budete koukat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino, na jehož eshopu si titul můžete zakoupit.

Strach

Jaká je pátá kniha z pera oblíbené autorky C. L. Taylor? Její romány, které u nás vydává nakladatelství Domino charakterizují krátké, úderné názvy a také témata, která vás nenechají spát. Novinka Strach si na paškál bere pedofilii, před níž bychom zcela určitě neměli zavírat oči.

Lou bylo čtrnáct, když se bezhlavě zamilovala do svého staršího učitele Mikea a utekla s ním do Francie. Nechala se obloudit sladkými řečmi o lásce, okusila sex a něžnosti a myslela si, že je to v pořádku. Doma to s rodiči moc neklapalo, nelze se divit, že jí Mikeova pozornost velmi imponovala. Ve Francii se z něj vyklubal násilník a manipulátor. Vyděšené dívce se ulevilo, když je našla policie a Mike byl zatčen a odsouzen. Po letech se Lou vrací do rodného domu, aby jej po smrti otce připravila k prodeji. Ani po dvaceti letech se jí nepodařilo překonat dávné trauma. Chce vidět toho, kdo jí zničil život, avšak ani ve snu by ji nenapadlo, že by se mohla historie znovu opakovat. Mikea totiž zahlédne, když se líbá s třináctiletou školačkou Chloe. Lou ví jedno. Musí bezpodmínečně zabránit tomu, aby se z dívenky stala další Mikeova oběť. Za každou cenu. Vše se zkomplikuje, když do hry vstoupí podivínka Wendy. 

C. L. Taylor s každou další knihou dokazuje, že umí psát a hlavně upoutat čtenářovu pozornost. Podařilo se jí to i s těžkým a emočně náročným tématem, jakým pedofilie bezesporu je. Nejen malé děti, ale i ty starší, stojící jen pár kroků od prahu dospělosti, se mohou stát oběťmi zneužívání, byť to tak na první pohled nevypadá. A přesně tímto se Strach zabývá. Zpracovává zakázanou lásku mezi čerstvě náctiletou dívenkou a starším mužem, vztah, na nějž se dá pohlížet hned z několika úhlů pohledu. Zatímco mladičká dívka si myslí, že je osudově zamilovaná, my už tušíme, že tato láska jen zakrývá vztahové problémy v rodině. A jak snadno se dá toto nevinné vzhlížení k někomu, kdo vám rozumí, chová se mile a pohladí vás místo nerudného táty, zneužít. Pokud jste sami rodiči, určitě při čtení pocítíte vztek.

Příběh je vystavěn na dějových linkách stěžejních postav: Lou, Wendy a Chloe. Střídá se přítomnost s prostřihy mapujících Louisiny vzpomínky na osudový výlet do Francie, který všechno změnil. Střídání náhledu jednotlivých aktérů je vždy vhodné, pokud čtete příběh, do nějž bývá zapleteno více postav.

Autorka napsala své knižní hrdinky tak, že nejsou jen černé nebo bílé. Všechny jednají instinktivně, i když se díky tomu občas pohybují na hraně zákonu a vy s nimi ne vždy souhlasíte. Poukazuje také na to, jak moc mohou prožitá traumata ovlivnit další život, který chce člověk vést. Opět se mi do rukou dostal napínavý i emocemi nabitý thriller, který tentokrát hraje asi nejvíc na strunu rodičovskou. Nebála bych se Strach nabízet mladým lidem, pro něž je těžké odhadnout křehkou hranici mezi vzhlížením a zamilovaností.

Kdo jste viděli ediční plán nakladatelství Domino víte, že už teď se můžeme těšit na další novinku, která vyjde v červnu pod názvem Spánek.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino, na jehož stránkách lze knihu Strach zakoupit.

Už teď jsi mrtvá

Měli si užívat let balónem, kochat se krajinou pod sebou. Místo toho zahlédli zločin, který se jim stal osudným. Bezcitný vrah nemá slitování ani se svou obětí, natož s pasažéry, jenž viděli, co udělal…

Skupinka třinácti lidí si užívá ranní vyhlídkový let balónem. Mezi nimi je policistka Jess a její sestra, která žije v klášteře. Výše zmíněnou vraždu pohotová Jessica natáčí na mobil, aby měla důkaz. Vrah však spatří její tvář, čímž je osud všech zúčastněných zpečetěn. Když chvíli poté balón havaruje, naživu zůstává jen jedna osoba, právě ta, která může zabijáka identifikovat. Útěk je jedinou možností, jak si může zachránit život. Sama, bez pomoci policie, což je podezřelé. Jaké tajemství ukrývá, proč na vše zůstala sama?

Musím říct, že jsem po pár stránkách myslela, že to nedám, a to nejsem žádný nováček ani bojsa, co se thrillerů týče. Někdo, kdo s klidem louská Sběratele kostí, užívá si výživné masakry Chrise Cartera a napětím nedýchá u masakrální Čtvrté opice, se přece nemůže nechat vykolejit. No, může. Sharon J. Bolton totiž hned na začátku navodila atmosféru, při níž mi tuhla krev v žilách. Kupodivu to nezpůsobila vražda, ale emoce, kterých bylo v knize dost už od počátku. Bravurně vylíčené události předcházející pádu balónu ve mně vyvolaly tíseň a soucit s pasažéry. Něco takového jsem naposledy zažila u detektivky DNA Yrsy Sigurdardóttir, která na mě působila stejně. Z obou cítíte zoufalost a strach, zároveň víte, že se blíží něco nevyhnutelného, čemu nelze zabránit.

Už teď jsi mrtvá kromě zajímavého motivu (let balónem) nabízí stupňující se napětí, díky kterému se od rozečtené knihy jen těžko odchází, protože nutkání vědět, jak to dopadne, je víc než velké. Autorka si pohrává s vaší pozorností i fantazií, díky čemuž vás drží tak trochu v šachu. A to je devizou každého správného thrilleru.

Děj je vystavěn na dvou linkách. Současnost je přetínána minulostí, v níž pozvolna odhalujeme zákulisí celého příběhu. Kromě rodinných dramat se spisovatelka zabývá migrací a dárcovstvím orgánů. V žádném případě se nejedná o klišoidní námět, kterého můžete mít díky současné evropské situaci plné zuby. Spíše ukazuje na fakt, co jsou lidé ochotní udělat pro lepší život. Zdánlivě nesourodé části mají v příběhu svůj význam a důvod. A pak, znáte to – bloumáte celou dobu ve slepých uličkách, přitom si myslíte, že jste na to přišli, aby na vás ve finále vybaflo nejvíc šokující řešení.

Musím přiznat, že ač mám ráda sérii s Lacey Flint, o maličko víc se vždycky těším na samostatné příběhy Sharon J. Bolton. Jsem pokaždé nesmírně zvědavá, jaké prostředí si pro danou knihu vybere a co pro své hrdiny vymyslí. Laťku si staví čím dál výš, ale já vím, že ji pokaždé přeskočí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino, na jehož eshopu si můžete knihu zakoupit.

Hvězda severu

Jaký je život v Severní Koreji? Ve státě, do něhož je těžké proniknout a odkud se nikdo dobrovolně nedostane ven? D. B.John čerpal ze svých osobních zkušeností a napsal thriller, s názvem Hvězda severu, ze kterého mrazí, jen se na něj podíváte.

Děj se točí kolem tří stěžejních postav. Jenna, americká profesorka korejského původu se nikdy nesmířila se ztrátou sestry. Su-min zmizela během stáže v Jižní Koreji. Tato událost měla vliv na další chod celé rodiny, která se rozpadla. Paní Mun živoří s nemocným manželem v severokorejské provincii. Jednou najde balíček, v němž jsou různé věci potřebné pro život. Paní Mun pár věcí prodá a díky tomu se jí podaří prorazit na centrálním městském tržišti, stává se zdatnou obchodnicí i vůdčí osobností místních trhovkyň.  V Pchjongjangu žije diplomat Čo. Středobodem jeho života je manželka a malý syn a také pracně budovaná kariéra. Čoův bratr se má stát vysoce postaveným úředníkem pracujícího přímo pro Kim Čong-ila, ale ještě předtím musí bratři prokázat, že jejich rodina je po tři generace politicky absoluně čistá.  Šokující výsledky jim ve vteřině obrátí životy naruby…    Zdánlivě nesouvisející  linky vám připraví pořádnou dávku napětí, emocí i dějových zvratů.                                                        

Většina z nás má načteno spoustu detektivek a thrillerů, ať už českých a slovenských, klasických anglických nebo drsných severských. Ale severokorejské reálie? To tu ještě nebylo. D. B. John nabízí šanci nahlédnout do života TAM, kde by nikdo z nás zcela určitě žít nechtěl, ale na druhou stranu, dozvědět se něco blíž o místním životním stylu, to stojí za to. Román je samozřejmě fikce, ale díky tomu, že autor čerpá z vlastních zkušeností, protože Severní Koreu navštívil, se můžeme těšit na skutečně reálné pozadí.

Hvězda severu slibuje akci od počátku. Líbilo se mi propojení thrilleru se špionážní a politickou tematikou, které jinak cíleně nevyhledávám. Napínavé scény z Jennina výcviku mě bavily, stejně jako pohled do zákulisní tajných služeb i mrazivé politiky Severní Koreje. Trošku mě pobavila jedna ze závěrečných klíčových scén, v níž D. B. John popustil uzdu fantazii a střihl si téměř filmový kousek, který by mohli závidět i v Hollywoodu. Byť v reálu by toto bylo zřejmě zcela nemožné, zde to na mě působilo jako prvek jistého odlehčení. Celkové napětí totiž graduje ve chvíli, kdy se děj přesouvá přímo do Kim Čong-ilovy země. Že tamní život je všechno, jen ne jednoduchý, víme z různých zdrojů. Díky této knize máme možnost zažít i ty největší hrůzy, které se dějí v pracovních táborech. Narodit se v chudé nebo ideologicky nevhodné rodině, to zabíjí veškeré šance na život, který my bereme jako samozřejmost. Svoboda projevu, dostatek jídla, kulturní vyžití dle vlastního vkusu, o tom se lidem v táborech může jen zdát. Právě tyto části mě natolik pohltily, až jsem skoro zapomněla, že čtu thriller a ne autentickou výpověď. Románu to dává širší rozměr. Velké plus patří i za závěr knihy, který nechává prostor dalším myšlenkám a  úvahám. 

Hvězda severu není jen o akčních scénách, ale také o rodinných vztazích, politickém zákulisí jednoho totalitního státu, boji o moc, o naději, ztrátě a hořkém prozření.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino, na jehož e-shopu si Hvězdu severu můžete zakoupit.

Ztichlý dům

Susan Websterová mohla být skvělou matkou, kdyby… Kdyby nezabila svého malého, teprve dvouměsíčního syna Dylana. Opravdu trpěla poporodní depresí, nebo to bylo jinak? Susan si z osudového dne nic nepamatuje. Po několika letech, které strávila v diagnostickém ústavu se vrací zpět do života. S novou identitou a nadějí, že už snad bude dobře. Teď se jmenuje Emma Cartwrightová, má nejlepší kamarádku Cassie, souputnici z ústavu, díky níž vše zvládá. Jenže když Emmě jednoho dne přijde obálka adresovaná na její původní jméno, je v šoku. Našla v ní totiž fotku malého chlapečka, který by mohl být její syn. Kdo snímek poslal a co tím sleduje?  Emma s pomocí Cassie a novináře Nicka kráčí po stopách fotografie s nadějí, že Dylan může být naživu.

Ztichlý dům je debutem britské autorky Jenny Blackhurst a já můžu říct, že nakladatelství Domino mělo opět šťastnou ruku při výběru čerstvé krve do své stáje.
Jako správný thriller má kniha vše, co se od ní očekává. Začátek, který láká pokračovat dál, pozvolna vysvětluje situaci, a hlavně – pořádně napíná až do dechberoucího konce. Spisovatelka totiž k Susanině linii přidala ještě jednu, která jen zdánlivě s příběhem nesouvisí. Sledujeme příběh party mladíků, jejichž jedinou zábavou je opíjení a výtržnictví. Ale jak děj postupuje a graduje, obě části do sebe zapadají jako dílky skládačky. Musím vyzdvihnout poměrně zajímavou zápletku, jejíž kořeny sahají hluboko do minulosti a proplétají se skrz všechny podstatné osoby knihy.

Jenny Blackhurst píše poutavým způsobem, dokáže do děje vtáhnout, máte pocit, že sledujete film. Objevuje se zde poměrně dost postav, každá má v příběhu specifické místo. I tentokrát jsem, tak jak to obvykle u thrillerů a detektivek dělávám, tipovala pachatele. Susan se řadí mezi sympatické hrdinky, působí věrohodně, o ní jako o milující matce jsem pochybnosti neměla. Ale v jedné z postav jsem se tentokrát spletla, pořád jsem o ní přemýšlela a nevěřila jí ani nos mezi očima. Autorka mi dokázala, že to se svými aktéry umí, protože jsem šla špatnou cestou a nechala se zmást. Když už myslíte, že… No, však to určitě sami znáte, zjistíte, že jste pozornost zaměřili na někoho konkrétního, a ono je to ve finále ještě stokrát jinak.

Ztichlý dům doporučuju, věřím, že se bude zamlouvat všem milovníkům thrillerů a psychothrillerů. Určitě se v záplavě knih tohoto žánru neztratí a najde si své místo, které si právem zaslouží. Jedná se sice o debut, ale poměrně propracovaný, akční a hlavně pořádně zamotaný.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Nech mě jít

Žil byl jeden otec, který měl tři syny. Jednoho dne onemocněl nevyléčitelnou nemocí – amyotrofickou laterální sklerózou. Věděl, že smrt je sice nevyhnutelná, ale krutá, a proto se rozhodl dobrovolně odejít. Povolal potomky, aby jej doprovázeli na kliniku v Curychu, kde se provádí eutanázie. Dva starší s tímto nápadem nesouhlasí, svolný je jen nejmladší Louis, který usedá za volant rodinného auta, aby s otcem tuto poslední misi vykonal. Rozmyslí si to jeho starší bratři a splní otcovo poslední přání? Tohle není pohádka, tohle je cesta do hlubin duše, kterou doporučuji, protože…

Edward Docx je pro nás nový, neznámý a neokoukaný autor, i když má na svém kontě několik románů. Někdy je dobré vybočit ze zajetých kolejí, nechat své oblíbené spisovatele odpočívat a zkusit něco jiného. V tomto případě se četba vyplatí, Edward Docx vnáší čerstvý vítr do žánru společenského románu.

tohle nebude bavit jenom ženy. I když je to rodinný příběh pitvající vztahy až na dřeň, na své si přijdou i muži. Vlastně si troufám říct, že Nech mě jít je chlapskou záležitostí. Ženy tvoří rámec příběhu spíše okrajově, i když plní funkci femme fatale,  je to mužský element,který vystupuje do popředí. Ano, muži mívají své dny a kupu problémů k tomu. A nejlepší způsob jak je ventilovat, je jednoduchý. Mluvit o nich. No a protože jsou to chlapi, dostat z nich kloudné slovo bývá problém. Jakmile však upustí páru, stojí to za to.

vás přinutí přemýšlet. O rodině, o vzájemných vztazích mezi členy, které bývají mnohdy zapeklité. Někdy si připadáte, jako byste tančili mezi vejci. Nejinak je tomu i u Laskerových. Otec totiž opustil svou první ženu kvůli jiné. Opustil nejen ji, ale i dva syny, kteří to celý život těžce nesli. S druhou manželkou měl dalšího syna. Vztahy mezi mužskými členy jsou na první pohled v pořádku, ale ve skutečnosti visí jen na tenkém vlásku. Spousta věcí zůstala nevyřčena, oba starší bratři se léta cítí ublížení. A právě tato cesta je pro Laskera seniora poslední možností napravit staré křivdy a dát vše do pořádku.

máte pocit, že se díváte na film. Na hutný film, něco ve stylu Blízko od sebe, který rodinné vztahy pitvá do mrtě. I tenhle román je takový. Edward Docx napsal živelný příběh, místy úsměvný, až komický, jindy brousící do tragična. Otec Lasker je velký bohém, milovník literatury a umění, všechny kolem sebe zahlcuje svéráznými názory. Jeho ironické hlášky baví asi nejvíc.

je nadčasový. Nikdy neztratí nic z akutálnosti. Co svět světem stojí (a bude stát), rodinné vztahy se budou řešit. I umírat se bude. A typický suchý humor, tak blízký Angličanům a sympatický nám všem, ten bude kořením všech dobrých knih vždycky. Věřte,že tady si ho užijete požehnaně.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Čtvrtá opice

Pokud milujete Jefferyho Deavera pro jeho geniální zápletky a Chrise Cartera za to, že umí vymyslet vraždy jaké svět neviděl, budete zbožňovat i J. D. Barkera.
Díky skvělému Dominu jsem opět měla možnost číst recenzní výtisk ještě před vydáním a moct tak před vámi machrovat. Ale ne, ve skutečnosti upřímně závidím, že máte čtení ještě před sebou. Čtvrtá opice je totiž po právu řazena mezi top tituly detektivní literatury. Já se začetla hned od prvních stran a jen těžko knihu odkládala. J. D. Barker si vás totiž podmaní a ze svých osidel jen tak snadno nepustí.

Detektiv Sam Porter řeší už pět let případ sériového vraha, který sám sebe pojmenoval Opičí vrah. Policii zásobuje balíčky obsahujícími části těl zavražděných obětí. Uši, oči, jazyk… Připomíná vám to něco? Znáte proslulé tři moudré opice, jež svými gesty vyjadřují „nevidím zlo“, „neslyším zlo“ a  „nemluvím zlo“? Občas se s nimi objevuje i jejich čtvrtá společnice „nečiním zlo“ držící si břicho nebo zkřížené ruce. A právě tyto symboly jsou s příběhem provázány. Jak moc, to sami brzy zjistíte.
Když se Opičí vrah objeví znovu na scéně, Samovi kromě obvyklých propriet zanechává na místě činu svůj deník. Podaří se zkušenému detektivovi pomocí tohoto neobvyklého vodítka vraha konečně vypátrat?

Čtvrtá opice je mistrovským dílem ve své kategorii. Spojuje v sobě to nejlepší ze staré americké detektivní školy – detailní vykreslení vyšetřovacích metod a postupů, sehraní parťáci, kteří spolu špičkují, přitom by jeden bez druhého nedali ránu, k tomu dávka typického suchého policejního humoru – taky už cítíte koblihy a kafe? 🙂 Zároveň nabízí to, co mají čtenáři detektivek a krimi příběhu nejraději. Poctivý mord zabalený do moderního kabátku. Mám pocit, že J. D. Barker si s Chrisem Carterem může směle podat ruku, co se rafinovanosti a způsobu provedení týče.

Kapitoly v knize jsou krátké, střídají se s deníkem Opičího vraha, který v něm popisuje své dětství ve zdánlivě idylické rodince. Čtení je to vskutku brutální, zvrácené a šokující, přesto zjistíte, že musíte  číst dál. Rodí se člověk s psychopatickými sklony nebo ho formuje rodina a prostředí? Co se honí hlavou narušenému jedinci, pro nějž jsou city pouhé slovo?

Líbilo se mi i zakomponování osobního života Sama Portera. Právě prožívá náročné období a práce mu pomáhá nezbláznit se. Tady oceňuji postupné seznamování se situací, takže je zachováno napětí a trocha spekulací, jež udržují hladinu adrenalinu na vyšší hodnotě. V určitém okamžiku Barker použil  v ději moment překvapení, díky kterému se vše obrací o sto osmdesát stupňů, příběh graduje a nabírá zásadní zvrat.

Prostě Čtvrtou opici číst musíte, pokud máte rádi krimi příběhy s rafinovanou zápletkou. Tady si jich užijete vrchovatě.
A zatímco vy už můžete knihu napjatě vyhlížet, vyjde 30. 10., já se budu těšit na další pokračování, které J. D. Barker napsal.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Neobyčejná dobrodružství

Seznamte se s Edselem Bronfmanem. Na první pohled příliš výrazný není, vlastně byste si ho nevšimli, ani kdyby s vámi seděl v kanceláři.
Edselův život není nic moc. Každý den chodí do práce, pravidelně navštěvuje svou matku Muriel. A to je vše. Neprožívá žádnou lásku, nemá přítelkyni. Jeho jediný milostný zážitek pochází v podstatě z pravěku a Edsel na něj pořád vzpomíná. Taky vám tenhle maník přijde tak trochu lúzr a nevidíte důvod proč o něm vůbec číst? Tak mu dejte šanci a uvidíte, že vás překvapí.

Znáte otravné telefonáty, kdy vám operátoři vymluví díru do hlavy jen proto, aby vám něco vnutili? Edsel jeden podobný absolvoval. Dozvěděl se, že vyhrál víkendový pobyt na Floridě zdarma. Zdarma! Jedinou podmínkou je, že musí jet s partnerkou. Našemu hrdinovi zbývá 79 dní na to, aby si našel svůj doprovod a výhra zbytečně nepropadla.
Uznejte sami – člověk, který patnáct let žije z jedné jediné muchlovačky se spolužačkou, si bude hledat ženu – to chcete zažít s ním!

V knize se objevují neotřelé postavy. Už padla zmínka o Edselově matce, což je poměrně zajímavá osoba. Svého syna vychovávala sama v době, jež svobodným matkám nepřála. Ona si s tím těžkou hlavu nedělala a žila naprosto bohémským životem. Myslela si, že Edsel bude jako ona. No, nepovedlo se. I tak se mu snažila předat do života to, co považovala nejlepší. Jenže teď ji přemohl nepřítel, s nímž nelze bojovat. Muriel vykazuje známky demence a její stav se ze dne na den zhoršuje.

A Edsel? Ten je tak obyčejný, že už obyčejnější být nemůže. Během čtení zjistíte, že je až moc hodný a roztomilý, jeho neohrabanost působí zábavně, spíše tragikomicky, stejně jako u Pierra Richarda v jeho proslulých komediálních rolích, ale vysmívat se mu netoužíte. Vlastně zjistíte, že to s ním až tak špatné není.

Neobyčejná dobrodružství umí překvapit. Na první pohled velká pohodovka, od které nečekáte nic než že vás odvede od chaosu všedního dne. Ale tak to vůbec není. Dostává se k vám laskavé čtení plné humoru vycházejícího ze situací, které Edsel zažívá při hledání přítelkyně. Aniž by si to plánoval, v jeho životě se objevují hned tři ženy, které jako adeptky na cestu za dobrodružstvím připadají v úvahu. Na trochu vážnější notu hraje Murielin zdravotní stav. Vidět, jak nemoc zadupává do země matčinu inteligenci, a jak se dříve energická žena mění ve svůj stín, je pro Edsela velmi těžké.
V průběhu děje náš hrdina prochází velkou proměnou. Musí vyjít ze své ulity a zjistit, že život se musí žít a ne jen přežívat. Z mimoně se stává sympaťák, kterého na konci skoro nepoznáte.

Knihu určitě oceníte, pokud máte rádi příběhy, které mají duši. Pokud potřebujete zvolnit a nechcete číst román, u kterého vám stoupá adrenalin závratným tempem, Neobyčejná dobrodružství jsou pro vás dobrou volbou.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Nenalezená

Měli se brát. Ewa a Damian, dva bláznivě zamilovaní mladí lidé, se znali už od dětství a svou lásku se chystali zpečetit svatbou. Ve chvíli, kdy Damian vytáhl z kapsy zásnubní prsten, se stalo něco hrozného. Přepadla je parta nabušených chlápků, proti kterým neměli šanci. Ewa byla brutálně znásilněná a Damian skončil s těžkým zraněním v nemocnici. Od té doby Ewu neviděl a neušil, co se s ní mohlo stát. Deset let svoje pochyby a otázky utápěl v alkoholu, dokud na Facebooku nespatřil fotku, na níž byla Ewa. Je to vůbec ona? Když se na internetu objeví další fotka, k níž měl přístup pouze Damian, je mu jasné, že Ewa stále žije. S pomocí nejlepšího kamaráda a soukromé detektivní kanceláře rozjíždí pátrání po milované ženě. Místo toho, aby Damian záhadu rozpletl, sám se zamotává do stále podivnějších situací a přitom zjišťuje, že svou snoubenku téměř vůbec neznal…

Jakmile vezmete Nenalezenou do rukou, vězte, že ji jen tak neodložíte. Od samého počátku je našlapaná adrenalinem, který do vás autor pumpuje nepřetržitě od úvodní scény po poslední větu. 
Vypravěčem je Damian, ich-forma ještě víc umocňuje náladu a bezmoc hlavního hrdiny, do jehož smutku se tak snadno ponoříte. Když do děje vstoupí majitelka detektivní kanceláře bohatá panička Kasandra, příběh dostává nový rozměr. Záhadný případ, v němž hlavní roli hraje korupce a podsvětí, sledujete z pohledu obou aktérů. V hlavě se mi honily různé scénáře, ale to, co si Remigiusz Mróz pro čtenáře připravil, by mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Spisovatel popustil uzdu své fantazii tak, že i mistr zápletek Harlan Coben by mohl zblednout závistí. Možná si řeknete, že některé situace jsou už trochu za hranou, ale ve výsledku to na čtivosti neubírá.
Nenalezená má v sobě mnohem víc než typický thriller. Kromě bohaté dějovosti, která se místy podobá zběsilému akčnímu filmu, autor do příběhu zakomponoval jedno aktuální společenské téma, kterým je domácí násilí. Proč to tak udělal, vysvětluje v emotivním doslovu, který byste si měli přečíst, i v případě, že je jinak přeskakujete. Nenalezená si to opravdu zaslouží. 
Děkuji nejlepšímu Dominu za možnost říct vám, že Nenalezená je prostě skvělá. Polsko rulezz!!! Polsko dobývá svět thrillerů! Už se nám představily Magda Stachula, Katarzyna Bonda nebo Katarzyna Puźynska, a teď je tady Remigiusz Mróz.Tenhle chlapík prostě umí. Tohle je nezvratný fakt. Mladý právník má na svém kontě třicet! románů, ve své domovině je velmi úspěšný a populární. Začíná se prosazovat i v cizině, konkrétně u nás je to právě román Nenalezená, a já pevně doufám, že se v brzké době dočkáme i dalších jeho knih. 
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)

Neobvyklý typ

Jméno Toma Hankse se v literárním světě bude skloňovat ještě dlouho. Ne, nespletla jsem se, Tom Hanks a psaní k sobě opravdu patří. Jeho debut, povídková kniha, kterou „naklapal“ na psacích strojích ze své úctyhodné sbírky, se prostřednictvím nakladatelství Domino dostává i k českým čtenářům. A já myslím, že se Tomovi opravdu povedla.

Varování předem – pokud milujete adrenalin a napětí, jste nesví, když se v příběhu nic neděje a děsí vás představa, že literární postavy si JEN TAK existují, asi vám tyto povídky nic neřeknou.
Máte-li však rádi příběhy s obyčejnými lidmi, nevadí vám pozvolné tempo, budou pro vás tím pravým ořechovým.

Pro charismatického herce mám slabost už od mládí, proto jsem samozřejmě nemohla jen tak přejít i jeho knižní počin.
V první řadě musím zmínit grafickou podobu knihy, která je opravdu vymazlená. Od obálky lahodící oku, přes celkové pojetí knihy. U každé povídky najdete fotku konkrétního psacího stroje, na němž ji autor psal. Ve většině povídek se objevuje motiv psacího stroje, ať už v roli hlavní nebo jako symbolu.

A jednotlivé příběhy? Doslova a do písmene mě uhranuly. Líbí se mi styl, kterým Tom Hanks píše a neříkám to jen z té velké lásky k němu.
Kromě múzy herecké si ho osedlala i ta literární. Do vínku mu mimo jiné dala lehkou ruku, pozorovací talent a umění být vtipný a ironický tak akorát.

Povídky zabírají širokou tématickou škálu. Potkáváte partu bezstarostných přátel ze studií, čerstvě rozvedenou ženu, která se s dětmi právě přestěhovala do nového domu, nebo mladou herečku tápající ve zrádných vodách showbyznysu, či malého kluka, jenž se chystá strávit víkend s matkou. Jejich zdánlivě obyčejné životy Hanks líčí s nadhledem, pochopením a empatií.

Je vidět, že Tom Hanks si psaní vyloženě užíval. Není to žádná komerce, není to rychlopsaní na zakázku, na každé povídce si dal záležet a vdechl jí duši. I když se většina z nich odehrává v současnosti, mají v sobě něco starosvětského. Všudypřítomná retro atmosféra byla hodně příjemná, dokonce mě rušilo, když hrdinové používali mobily nebo tablety. Vlastně se mi vůbec nechtělo vracet do reality, s touhle knížkou mi prostě bylo skvěle. K působivé náladě nepochybně přispěl i překlad z pera Vladimíra Medka.

Doufám, že povídkový soubor Neobvyklý typ nezůstane dlouho sám, a že mu Tom Hanks na svých psacích strojích co nejdříve „naťuká“ dalšího  knižního „bráchu“.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino)